Ales Bjaljacki je předním bojovníkem za lidská práva v Bělorusku

Ales Bjaljacki patří k předním ochráncům lidských práv v Bělorusku. Je vůdcem organizace Vjasna, která monitoruje porušování lidských práv v zemi. Založena byla v roce 1996 a původně působila pod názvem Vjasna 96. V roce 2003 administrativa prezidenta Alexandra Lukašenka zrušila Vjasně státní registraci.

Od loňského července je Bjaljacki ve vězení. Zatčen byl při razii v sídle organizace Vjasna oficiálně za daňové úniky.

Ve vězení byl již v letech 2011 až 2014. V listopadu 2011 byl odsouzen ke čtyřem a půl roku vězení, oficiálně za daňové úniky. Nepřiznáním daně z příjmu údajně způsobil státu škodu přes 757 milionů běloruských rublů (1,8 milionu korun). Bjaljacki přijímal peníze od západních dárců pro vězněné běloruské opoziční aktivisty, které režim odsoudil za účast v protestech proti prezidentu Lukašenkovi. Bjaljacki přijetí peněz nepopíral, ovšem prostřednictvím svých právníků se bránil argumentem, že nebyly jeho osobním majetkem, a tudíž dani z příjmu nepodléhaly. V červnu 2014 se předčasně dostal na svobodu.

Jeho zatčení způsobilo nedopatření ze strany Litvy a Polska, které předaly Minsku kompromitující údaje o účtech disidentů. Tehdejší polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski se za omyl omluvil.

Bjaljacki byl jedním z členů opoziční koordinační rady, kterou v roce 2020 ustavila běloruská opozice, aby zpochybnila Lukašenkovo znovuzvolení prezidentem. Lukašenko vládne Bělorusku od roku 1994. Podle odpůrců režimu byly výsledky voleb zfalšovány a jejich výsledky odmítla uznat i Evropská unie. Protesty proti výsledkům voleb provázela brutalita policie a zatýkání. Téměř všichni členové opoziční koordinační rady byli uvězněni nebo vyhnáni do exilu, včetně šéfky opozice Svjatlany Cichanouské, která v srpnu 2020 odešla do sousední Litvy.

Ales Viktaravič Bjaljacki se narodil 25. září 1962 v městečku Vjartsilja v Karelské autonomní oblasti u hranic s Finskem v běloruské rodině, která do Ruska odjela za prací. O dva roky později se s rodiči vrátil do Běloruska.

Na Homelské státní univerzitě vystudoval historii a filologii a poté byl učitelem. Koncem 80. let působil v různých neformálních literárních spolcích a kriticky vystupoval proti sovětskému režimu. V roce 1989 získal na Literárním institutu Běloruské akademie věd doktorát. V letech 1989 až 1998 byl ředitelem Literárního muzea Maksima Bahdanoviče a v letech 1991 až 1995 byl zastupitelem v Minsku. Byl také členem Svazu běloruských spisovatelů.

Bjaljacki byl rovněž viceprezidentem Mezinárodní federace pro lidská práva a v roce 2005 získal cenu Homo Homini organizace Člověk v tísni, kterou mu osobně předal bývalý český prezident Václav Havel. Na Nobelovu cenu za mír byl nominován již několikrát. V září 2012 byl vyhlášen laureátem Ceny Lecha Walesy a v roce 2013 se stal historicky prvním držitelem mezinárodní Ceny Václava Havla za lidská práva.

Bjaljacki je ženatý, má syna Adama.

U zrodu Memorialu stál Sacharov, loni v Rusku organizaci zakázali

Mezinárodní historicko-vzdělávací, dobročinná a lidskoprávní společnost Memorial (zkráceně Mezinárodní Memorial) je nevládní nezisková organizace zabývající se studiem politických represí v SSSR a v současném Rusku a snaží se také o morální a právní rehabilitaci osob podrobených politickým represím. Proslula odhalováním zločinů komunismu a stalinismu v někdejším Sovětském svazu, věnuje se také ochraně lidských práv.

Do sporu s ruskou mocí se Memorial poprvé dostal v roce 2014, kdy moskevský soud nařídil moskevskému lidskoprávnímu středisku Memorial, aby se zaregistrovalo u ministerstva spravedlnosti jako takzvaný zahraniční agent, protože dostává peníze ze zahraničí. Mateřský Mezinárodní Memorial tuto povinnost dostal o dva roky později. V Rusku od konce roku 2012 platí zákon, který takovou registraci vyžaduje od nevládních organizací působících v ruské politice a přijímajících západní granty. Hlavní ruské nevládní organizace tento požadavek odmítají splnit.

Ruská generální prokuratura v polovině loňského listopadu podala soudu návrh na rozpuštění Memorialu s odůvodněním, že soustavně a závažně porušuje zákon o zahraničních agentech. Údajně přitom ospravedlňuje terorismus a extremismus. Proti snaze o likvidaci Memorialu protestovali i politici z Česka a dalších evropských zemí, generální tajemnice Rady Evropy Marija Pejčinovičová Buričová nebo bývalý sovětský prezident Michail Gorbačov. Podporu Memorialu vyjádřili i europoslanci na plenárním zasedání Evropského parlamentu ve Štrasburku v polovině prosince.

Ruský nejvyšší soud vynesení rozsudku nejprve dvakrát odložil, loni 28. prosince ale rozhodl o rozpuštění této organizace, což odůvodnil porušením zákona o zahraničních agentech. Rozhodnutí ostře kritizovaly některé západní země včetně ČR. České ministerstvo zahraničí tehdy uvedlo, že pokládá verdikt za symbol represí vůči občanské společnosti a absence nezávislého soudnictví v Rusku, předseda Senátu Miloš Vystrčil to označil za nepřijatelné. Zástupci sdružení označili obvinění za politicky motivovaná a proti rozhodnutí se odvolali, ruský odvolací soud letos 28. února rozsudek potvrdil.

Mezinárodní Memorial byl založen v roce 1992 v Moskvě. Předcházela mu moskevská veřejná skupina Memorial, která vznikla v roce 1987 (oficiálně pak 28. ledna 1989) a umožnila vznik řady dalších regionálních organizací a skupin. U jejího zrodu stál sovětský disident a nositel Nobelovy ceny za mír Andrej Sacharov.

Uskupení samo sebe označuje spíše za hnutí než za jednu organizaci. V současnosti má v Rusku víc jak 50 poboček, a dalších 11 má v jiných zemích, na Ukrajině, v Belgii, Německu, Francii, Itálii a v České republice.

Memorial Česká republika vznikl v roce 2016. S Mezinárodním Memorialem sdílí zájem o výzkum sovětského, respektive komunistického represivního systému a jeho současnou reflexi. Memorial Česká republika propojuje ruské partnery s těmi českými a naopak zprostředkovává pro české zájemce kontakt a informace o mateřské organizaci a její činnosti. Ze spolupráce s Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR) například vznikla databáze perzekvovaných Čechoslováků na území bývalého Sovětského svazu. V čele organizace stojí Štěpán Černoušek, který je členem správní rady Mezinárodního Memorialu a ředitelem organizace Gulag.cz.

Letos v srpnu zveřejnila předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová úmysl poskytnout Memorialu prostory vily na pražské Ladronce, určené předsedům sněmovny. Organizace zde již sídlí od října, nehradí nájem, podílí se ale na provozních nákladech.

Od roku 2006 členové Memorialu například pořádají akci Navrácení jmen, která je spojena s veřejným čtením jmen obětí stalinských represí, ať už se jedná o popravené v čistkách, oběti gulagů nebo hladomoru. Ke čtení jmen v Rusku se v posledních letech přidávala i města jinde v Evropě nebo USA. V roce 2017 se poprvé zapojila i Praha.

Kromě represí komunistického režimu se ruský Memorial v posledních letech angažoval například ve vyšetřování zločinů proti lidským právům v Čečensku. Memorial v minulosti vydal několik zpráv o únosech a mučení v této kdysi odbojné republice, stejně jako o pronásledování homosexuálů. Lidská práva Memorial v Čečensku hájil i za dvou rusko-čečenských válek. Čečenský vůdce Ramzan Kadyrov organizaci označil za nepřítele lidu, zákona a státu.

V červenci 2010 byla v Grozném unesena známá bojovnice za lidská práva a aktivistka Memorialu Natalja Estěmirovová, která byla o několik hodin později nalezena mrtvá v sousedním Ingušsku. Vražda pobouřila veřejnost v Rusku i na Západě. Estěmirovová odhalovala zneužívání moci a násilnosti, jichž se v Čečensku dopouštěly ruské i čečenské síly. Šéf Memorialu Oleg Orlov dokonce čelil obvinění z pomluvy, které se měl dopustit svým výrokem na adresu čečenského prezidenta Kadyrova. Orlov ho obvinil, že je odpovědný či spoluodpovědný za vraždu Estěmirovové. Ve vězení skončil na čas i šéf čečenské odbočky Memorialu Ojub Titijev, který v roce 2018 získal Cenu Václava Havla za lidská práva. Porušováním práv civilního obyvatelstva v Čečensku ruskými a proruskými čečenskými jednotkami se zabývala i novinářka Anna Politkovská, která byla zavražděna v říjnu 2006 v Moskvě.

V nedávné době se Memorial zabýval také ruským zapojením do syrského konfliktu nebo obhajobou historika Jurije Dmitrijeva, známého odhalováním zločinů komunistického diktátora Josifa Stalina. Dmitrijevovi loni v prosinci soud zpřísnil trest vězení ze 13 na 15 let za údajné sexuální násilí na adoptované dceři. Kritici považují proces za vykonstruovaný s cílem zdiskreditovat historika a znehodnotit jeho dílo. Petici za zastavení jeho stíhání podepsala i řada českých osobností.

Za svou činnost obdržel Memorial řadu ocenění, v roce 2009 například jeho představitelé Oleg Orlov, Sergej Kovaljov a Ljudmila Alexejevová získali Sacharovovu cenu za svobodu myšlení.

Centrum pro občanské svobody nyní odhaluje ruské válečné zločiny na Ukrajině

Ukrajinská nevládní organizace Centrum pro občanské svobody (CGS) byla založena 30. května 2007 s cílem dohlížet na dodržování lidských práv a kontrolovat jednání orgánů činných v trestním řízení. Na vzniku CGS se podílely lidskoprávní organizace z devíti postsovětských zemí. Sídlo má v Kyjevě. Věnuje se i vzdělávání v oblasti lidských práv a demokracie.

Do širšího povědomí veřejnosti se organizace poprvé dostala v roce 2013 skrze iniciativu nazvanou Euromajdan SOS. Ta vznikla v reakci na násilné rozehnání demonstrace na kyjevském náměstí Majdan v roce 2013 a následně dokumentovala porušování lidských práv během protestů a pomáhala pronásledovaným aktivistům.

Po skončení demonstrací, které vedly k pádu režimu proruského prezidenta Viktora Janukovyče, začala monitorovat porušování lidských práv na poloostrově Krym, který anektovalo Rusko, a údajné válečné zločiny v Donbasu, kde v roce 2014 vypukl konflikt mezi proruskými separatisty a ukrajinskou armádou.

Když letos v únoru zaútočila na Ukrajinu ruská vojska, centrum začalo budovat dobrovolnické hnutí, jehož úkolem je shromažďovat informace o současných potenciálních válečných zločinech páchaných ruskou armádou.

Organizace v současné době spolupracuje se zhruba 400 dobrovolníky, kteří se rekrutovali mimo jiné z řad právníků, studentů, obchodních analytiků, designérů, ale je mezi nimi i zubař nebo učitel matematiky či sociologie. „Mnoho dobrovolníků jsou také vnitřně vysídlení nebo uprchlíci, kteří nalézají oběti nebo svědky mezi dalšími lidmi, kteří uprchli z domovů,“ řekla letos v létě ČTK výkonná ředitelka centra Oleksandra Romancovová. "Jeden ze systematických (potenciálních válečných zločinů), které vidíme na různých místech, je využívání civilních objektů jako živých štítů. Evidujeme rovněž řadu únosů, braní rukojmích a zabíjení lidí, kteří se nemohli bránit - například ve městě Buča měla řada zabitých svázané ruce,“ dodala.

Letos v září obdržela organizace a její šéfka Oleksandra Matvijčuková takzvanou alternativní Nobelovu cenu. Vyznamenáni byli za „budování udržitelných demokratických institucí na Ukrajině a vytváření cesty k mezinárodní zodpovědnosti za válečné zločiny". „Nyní procházíme velmi dramatickým obdobím ukrajinské historie... a toto ocenění je gestem vyjadřujícím podporu našemu boji obecně, ale i mé práci,“ uvedla Matvijčuková v prohlášením zveřejněném nadací, která ceny uděluje.