Po Trumpově nástupu přibývá lidí s klimatickým žalem. ,Je to strach o budoucnost,‘ líčí terapeutka
Dopady klimatických změn nejen ničí přírodu, ale mohou se projevit i zvýšeným stresem. S projevy takzvaného environmentálního či klimatického žalu se stále častěji setkávají ve svých ordinacích i psychoterapeuti. „Mám takovou drzou hypotézu, že klimasmutek jsme někdy pocítili skoro všichni. Je to téma našeho přežití na planetě,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz psychoterapeutka Jitka Holasová.
Existují statistiky, kolik lidí v Česku už někdy prožívalo environmentální žal, nebo jak ho vy označujete klimasmutek?
Takové výzkumy existují, ale neptají se přímo na klimatický žal nebo smutek, ale zda se lidé obávají, že jejich budoucnost bude kvůli klimatické změně horší. Poměrně dost lidí, třeba 60 nebo 70 procent, odpovědělo, že se bojí budoucnosti. Liší se to podle věkových skupin, ale v amerických i českých průzkumech to vychází, že tři čtvrtiny mladé populace mají strach z budoucnosti kvůli klimatické krizi. Z toho by se dalo odvodit, že nějaká forma environmentálního distresu se dotkla v životě velké části lidí.
18:05
Zasněžování jen ukazuje, nakolik nejsme ochotní si připustit změnu klimatu, míní psycholog Suchý
Číst článek
Je to generační záležitost?
Z médií to může vypadat, že klimažalem trpí hlavně mladí lidé a že jsou moc citliví. Ale to není úplně pravda, týká se to úplně všech generací, od střední až po seniorstvo. Na workshopech se vídám s lidmi, kterým je kolem padesátky, klidně i přes 70.
Mám takovou drzou hypotézu, že klimasmutek máme skoro všichni, nebo že jsme ho prožili téměř všichni. Je to téma našeho přežití na planetě a našeho dobrého bytí, týká se to otázek zdraví, zdravotní péče a tak dále, protože klimatická krize postihuje úplně všechny oblasti života a celou planetu.
Když se to vezme v širokém slova smyslu, tak si myslím, že strach o budoucnost máme všichni, ale máme ho potlačený, nejsme s ním v kontaktu nebo nejsme zvyklí tenhle typ děsivých myšlenek sdílet. Pak to z médií může vypadat, že bolavými emocemi kolem klimatu trpí jen pár výstředních jedinců.
Často je to ale starší generace, která tyto pocity zpochybňuje nebo se jim vysmívá. Jak těmto lidem vysvětlit, že klimatický žal je reálná věc?
Moje hypotéza je, že klimatická krize je něco, co nás přesahuje a jednotlivec nemá kapacitu ji sám vyřešit. Téma proto může startovat obranné mechanismy, které se spustí v moment, kdy na nás působí nadměrný stres, se kterým nejsme schopni se vypořádat. Tak mysl, aby se ochránila a nezkolabovala, spustí obranu. Mezi nimi je i zlehčování nebo popírání.
Kdo je Jitka Holasová
Psychoterapeutka ve výcviku Jitka Holasová působí v Institutu pro ekoterapii Klidem, zabývá se environmentálním stresem nebo digitální hygienou. Je autorkou několika knih, její poslední s názvem Klimasmutek – vnitřní dovednosti do časů krize hledá způsoby, jak si jedinci v sobě mohou zmírnit environmentální žal.
Pro sebe si to tedy vysvětluji jako ochranu před něčím, co mě ohrožuje. Představím si třeba muže kolem padesátky, šedesátky, který vyrostl v nějakém systému, kde mu řekli, co má dělat, aby přežil a byl úspěšný. Tak chodil do práce, staral se o rodinu, schraňoval majetek, a pak někdo přijde a řekl, „hele, ale to bylo úplně zbytečný, tady stejně přijde nějaké klimatické ohrožení a vezme ti tvoji celoživotní práci a tvoje postavení, nebudeš smět jezdit do práce autem“. Je pak nasnadě s tímto novým narativem bojovat, než ho přijmout.
Já si myslím, že to, co nás spojuje, je slovo bezpečí. Být v bezpečí a přežít je společná potřeba. Pokud by se podařilo klimatickou změnu zarámovat tímto tématem, mohlo by se nám podařit najít společnou řeč napříč sociálními podskupinami.
Greta jako spouštěč
Jaké mohou být spouštěče klimatického smutku?
Mohou to být věci, které nás přesahují a zároveň mají potenciál nás ovlivnit nebo ohrozit. Zvlášť od doby, co nastoupil (americký prezident Donald) Trump, slyším od kolegů a kolegyň, že klienti a klientky nezávisle na tom, jestli jsou aktivní v environmentálním hnutí, tak pociťují obrovský strach o budoucnost, o politickou situaci, o válku. To je podobné téma jako klimažal – něco, co se mě obrovsky dotýká, ale mám pramalou možnost to ovlivnit. Nárůst je znát v praxích.
Pro vás byla jedním ze spouštěčů mladá švédská klimaaktivistka Greta Thunberg.
Greta byla jedna z prvních, ne-li první, kdo ke komunikaci o tématu klimatické krize přidal ryzí emoce. Když jsme viděli, že k tomu ty emoce patří, jako bychom si je mohli najednou dovolit i u sebe. Vlastně trochu prolomila to kolektivní popření a naše obranné mechanismy a my jsme si pak taky dovolili ucítit svou úzkost a vztek.
Hrozí nespavost i deprese
Jak se klimatický smutek projevuje?
Univerzální znaky nejsou, každý to prožívá jinak. U sebe může člověk zjišťovat, že ho to téma až příliš táhne a nemůže se od něj odlepit, ale přitom se točí v úzkostném kruhu – toužím mít víc informací, ale zároveň mi to způsobuje obrovskou bolest, úzkost a cítím se v tom sám. Často se tam objevuje emoce studu za to, že nedělám dost. To pak taky znovu vyvolává úzkosti.
‚Zelený Donald.‘ Trump jde aktivně proti ochraně klimatu, někteří ho ale nazývají radikálním ekologem
Číst článek
Co je pak další krok, který může člověk udělat?
Dobré je se nejdřív poohlédnout po prostředí, kde si o tom budu moct v bezpečí popovídat. Nemusí to být hned psychoterapie, může to být třeba kamarád, o kterém vím, že se o téma taky zajímá.
Když je klimatická úzkost už opravdu velká, že mezi projevy je nespavost nebo depresivita, když opravdu cítím, že už nemám sílu, nebo mám velké úzkostné záchvaty, tak je určitě dobré vyhledat nějakou akutní pomoc. Máme skvělý systém krizové pomoci, kde vás ukotví a dají vám aspoň nějaké bezpečné místo, kde můžete paniku zastavit.
Potom, když už má člověk kapacitu pojmenovávat a reflektovat, co se mu honí hlavou, tak dalším krokem může být psychoterapie.
Umí si s těmito obtížemi poradit každý psycholog, nebo musí jít člověk jen za specialistou?
Nevím, jak moc je o tématu ostatní psychoterapeutstvo vzdělané, na to nejsou průzkumy. Nicméně můj kolega Tomáš Hawel a Zdeňka Voštová z institutu Klidem pořádají jednou, dvakrát ročně dvoudenní seminář právě pro odbornictvo, kde se můžou do tématu ponořit, porozumět mu a být klientům pak více prospěšní i u těchto přesahových témat, jako je strach z ohrožení přírody, ekosystémů nebo třeba i z vývoje politické situace.
O tom, jak zvládat úzkosti spojené s klimatickou změnou, píšete ve své knize Klimasmutek. Na co jste přišla?
Nenašla jsem jednu odpověď, ale vybrala jsem devět různých dovedností, které by mohly pomoct posílit naši odolnost. Pomáhá všímavost k vlastním pocitům, pak mluvím hodně o přírodě jako zdroji v širokém slova smyslu, práci s bolestí nebo taky o přijetí vlastní citlivosti. Důležitá je digitální hygiena, když konzumuju moc negativních zpráv, tak to na mozek nutně působí.
Téma ale není jenom o rýpání se v těžkých emocích, ale je to o růstu. Když je svět těžký a jsme v nějaké krizi, ať už osobní nebo světové, tak pořád je naděje a pořád si můžeme otvírat další možnosti, kudy jít, a zvědavě hledat, co by nám pomohlo. Může to ve výsledku být vlastně docela radostná a přínosná cesta.
