Pokud půjde nový papež ve stopách těch předchozích, první encykliku či jinou normu vydá během několika měsíců. Trendem je i oceňování historických papežů v podobě jejich blahořečení a svatořečení. Vyplývá to z analýzy vatikánských přehledů datovým týmem Českého rozhlasu.

Brno 6:00 8. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Komu je dnes čtyřicet, zažil doposud pouhé tři papeže, ke kterým brzy přibude čtvrtý. V téměř dvoutisícileté historii církve prožíváme v tomto ohledu relativně klidné období. Například současníci svatého Václava stihli v 10. století za stejnou dobu papežů sedmnáct. Tedy tolik, kolik se jich vystřídalo za posledních 250 let.

Tyto propočty vycházejí ze seznamu hlav církve publikovaného na webu Svatého stolce. Jak přesná ale vlastně mohou být data o lidech a událostech stará až téměř dva tisíce let?

„Údaje z nejstaršího období jsou samozřejmě nespolehlivé a obtížně ověřitelné,“ varuje Martin Vaňáč z Ekumenického institutu a katedry praktické teologie Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy, který se specializuje na dějiny křesťanství. „Navíc panuje odborný konsenzus, že do konce druhého století neexistoval v Římě takzvaný monarchický episkopát, tedy že církevní obci předsedal jeden biskup. Vedení obce bylo pravděpodobně v rukách skupiny presbyterů.“

To je tedy první otazník nad zhruba nejranější pětinou z 266 papežů. Druhý otazník souvisí se samotným slovem „papež“, respektive jeho cizojazyčnými variantami. Jakkoliv je dnes jasné, koho tím myslíme, v minulosti tomu tak nebylo.

„Přibližně od třetího století se vytváří rozdíl mezi vznikající hierarchií, tedy hlavně biskupy a ostatními věřícími. Biskupové se mezi sebou titulují bratři, ale věřící je považují za otce. Termín papež je odvozen právě od řeckého označení otec,“ vysvětluje teolog. Teprve v 5. nebo 6. století začíná být „papež“ synonymem pro římského biskupa a až v roce 1073 jej Řehoř VII. výslovně zakazuje používat dalšími biskupy katolické církve. „Alexandrijský biskup Koptské církve se jako koptský papež tituluje dodnes,“ připomíná Vaňáč, že pro představitele jiných církví tento zákaz logicky neplatí.

Dodává také, že se tento oficiální seznam papežů ještě ve 20. století několikrát měnil. „Nejznámější je příklad papeže Jana XXIII.,“ vrací se Vaňáč do roku 1410. „Když kardinálové chtěli v roce 1409 v Pise odstranit dvojpapežství, oba stávající papeže prohlásili za sesazené a zvolili nového. Ve výsledku tak vzniklo trojpapežství, odstraněné až Kostnickým koncilem v roce 1417. Definitivně ho do kategorie protipapežů odsunul papež Jan XXIII., který si po volbě v roce 1958 toto jméno zvolil znovu.“

Válečníci a budovatelé

Místo k životopisným zajímavostem proto pohled do dat popisujících historii Svatého stolce nejprve nasměrujeme k tomu, kolik toho vlastně dnes o papežích víme. Datový tým Českého rozhlasu spároval vatikánskou soupisku s databází Wikidata a Wikipedií. Spolehlivé informace o přesném datu narození a úmrtí, to jest s přesností na den, zde začínají převažovat až zhruba v 16. století. Zvláště první dvě staletí po Kristu jsou zahalena v mlze.

Data z těchto platforem prozrazují ještě jednu věc: jak moc jsou jednotliví papežové pozoruhodní z pohledu lidí, kteří dnes na Wikipedii přispívají. Tedy jak dlouhá, čili i pracná jsou jejich wikipedická hesla. Nepřekvapivě platí, že čím blíže současnosti se nacházíme a čím déle byl papež v úřadu, s tím větší pravděpodobností bude jeho životopis patřit k obsáhlejším. „Například u Pia IX. to může být celkem logické: jednalo se o nejdelší pontifikát, přes 31 let, během kterého se udála řada zásadních událostí: revoluční bouře roku 1848, které ho vyhnaly z Říma, první vatikánský koncil, obsazení a zánik Papežského státu a tak dále,“ upozorňuje Vaňáč.

Zajímavé jsou teprve výjimky z těchto pravidel. Z papežů působících ve starověku a středověku se svým předchůdcům a následovníkům vymyká třeba Řehoř I. Veliký, který v roce 596 vyslal první velkou misionářskou výpravu do Británie. Nebo Alexandr VI., který roku 1493 rozdělil Ameriku, tehdy čerstvě znovuobjevenou Evropany, mezi Španělsko a Portugalsko. A také jeho de facto následovník „papež válečník“ Július II., jenž je dnes známý jednak svojí tvrdou vojenskou politikou, jednak kulturním odkazem: nechal přestavět Baziliku sv. Petra nebo zhotovit současnou výzdobu Sixtinské kaple.

Pouze pět papežů překonává v rozsahu wikipedického hesla apoštola Petra, prvního v oficiálním vatikánském seznamu. Delší biografie mají jen František, Jan Pavel II. a Benedikt XVI., kteří zastávali úřad již v éře Wikipedie. Dále Pius XVII., který vedl církev v době druhé světové války, a ještě Hadrián IV. Zde je nutné zmínit, že datový tým srovnával délku hesel v angličtině a Hadrián IV. byl dosud jediným papežem anglického původu.

Z papežů vládnoucích méně než rok má pak nejdelší heslo Jan Pavel I. Ten náhle zemřel po pěti týdnech od zvolení do úřadu v roce 1978. A ze 47 nelegitimních papežů, tedy antipapežů, vzdoropapežů a papežů samozvaných, které podchycuje databáze Wikidata, vede v této metrice Honorius II., bojující v půlce 11. století o papežský post s Alexandrem II. Došlo tehdy i na dobývání Říma armádou.

Více publikací, více svatých

Nyní opět k vatikánským datům. Podívejme se na třináct posledních papežů – tolik premiérů měla od roku 1993 Česká republika. V papežské tabulce se však vracíme až do února 1831, kdy nastoupil Řehoř XVI.

Některé věci již víme i bez analýzy dat, protože se o nich mluví často. Například že až poslední tři papežové narušili 455letou řadu mužů narozených v Itálii. Nebo že Benedikt XVI. byl prvním po šesti staletích, který na svůj post rezignoval. Z vatikánských údajů se ale vedle toho vylupují i méně zřejmá zjištění.

Za prvé: čtyři z těchto papežů už byli svými následovníky svatořečeni a dva blahořečeni. Přitom například v 17., 18. a 19. století nenajdeme mezi papeži ani jednoho svatého.

„Od pontifikátu Jana Pavla II., který zjednodušil proces svatořečení, je těch procesů obecně hodně, nejenom papežů,“ nabízí možné technické vysvětlení Martin Vaňáč. Nezůstává však jenom u něj: „Taky to může být prostě důraz na instituci v mediální době. Navíc je to takové zvláštní vypořádávání se s předchůdci. Místo kritické reflexe a analýzy chyb nebo přehmatů při řízení církve se ocení jeho osobní svatost.“

Druhý překvapivý pohled může být na apoštolské konstituce, buly a encykliky, které během svého pontifikátu papežové vydali. Především z nejvýznamnějšího druhu norem, konstitucí, vydávaných ještě v 19. století spíše svátečně, se stala výrazně častější událost. Vaňáč upozorňuje na to, že se názvy i závaznost dokumentů papeži historicky proměňuje. „Nejde to jednoduše porovnávat. Nicméně rostoucí význam encyklik, zvláště ve druhé polovině 19. století, roste s ústřední rolí připisovanou papeži a s tím související centralizací katolické církve.“

A za jak dlouho lze očekávat první papežskou normu nově vybrané hlavy církve? Ve 20. a 21. století činí střední čas mezi nástupem do úřadu a vydáním první konstituce, buly či encykliky osm měsíců. Poslední tři papežové to však stihli výrazně rychleji: Františkova encyklika Lumen Fidei vyšla už necelé tři měsíce po zvolení. Jak ale ještě připomíná Vaňáč, z větší části byla připravena jeho předchůdcem, Benediktem XVI.

Michal Kašpárek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít