Z války na koncert do Prahy. Marina z Charkova odjela poprvé v životě za hranice
Dva tisíce kilometrů z ostřelovaného Charkova do Prahy urazila mladá Ukrajinka Marina na koncert amerického rappera. Nehledala bezpečí, spíš rozptýlení a tak si před několika měsíci vybrala show hudebníka Pittbula, kterého poslouchala jako školačka. Do české metropole ji doprovodila kamarádka Valeria, která vyrůstala v Česku a do Charkova se vrátila až během války.
Marina vyrostla a stále bydlí na sídlišti Saltivka, které leží na severu města směrem k ruským hranicím. K těm je to vzdušnou čarou třicet kilometrů a tak je tato čtvrť doslova na ráně. Na začátku války tam dosáhlo ruské dělostřelectvo, teď jsou to bomby a rakety.
5:02
Prach, střepy, spoušť. Lidem na Ukrajině pomáhají po ruských útocích české organizace zasklívat okna
Číst článek
„Vyrazit si na výlet, byl nápad nás obou. Valeria v Praze žila, vyzná se tady. Já jsem za hranicemi nikdy nebyla. Tohle je moje úplně první cesta do ciziny, když nepočítám Rusko,“ přiznává Marina. „Nebyl čas nikam jezdit a ani peníze.“
V Charkově pracuje jako tatérka, s manželem provozují studio Make Tattoo. Je to poznat od pohledu, šestadvacetiletá tmavovláska je potetovaná po celém těle.
Koncert byl pro ni výjimečným zážitkem. Rapper Pitbull ji vrátil do dob dospívání, kdy se jeho klipy objevovaly v hudebních pořadech na stanici MTV.
„To bylo tak kolem roku 2012. Tehdy jsme byli ještě na základní škole. Teď je válka, a takové akce už u nás nejsou,“ říká Marina. „Naposledy jsem byla na koncertě v Charkově před čtyřmi lety v Paláci sportu, který mezitím zasáhla raketa. Budova je mimo provoz.“
Změna rytmu
Praha na Marinu působí jako jiný svět. „Lidé tu nikam nespěchají, sedí s rodinou u kávy, povídají si. Doma takový klid není. Žijeme ve stresu. Když něco přiletí, už podle zvuku poznáš, jestli to je náš rajón, nebo ne. Ale i tak tě to rozhodí,“ vypráví Marina.
„Tady to všechno běží pomalu. U nás je všechno rychlé, nervózní. Když si v Charkově na ulici, vždycky máš v hlavě, že může něco přiletět. Tady se na to na chvíli zapomene, a to je hrozně zvláštní pocit.“
Pocit bezpečí v Praze je pro ni téměř nepříjemně cizí. „Je to nezvyk. Ne že by to byl šok, ale je to zvláštní. Trochu nekomfortní.“
Podle Mariny se mnoho jejich přátel do Charkova vrátilo právě v poslední době. „Protože vlastní dům je vlastní dům. Znám hodně lidí, kteří se vrátili, i když byli roky v zahraničí. Ne každý si zvykne žít jinde. I když je tam klid, lidi kolem jsou cizí a to tě drží zpátky.“
Život pod útoky
Ženy popisují každodenní realitu v Charkově, na který Rusko dál útočí raketami, drony i řízenými bombami a v uplynulých týdnech kampaň ještě zesílilo. Rusové zasahují průmyslové zóny, tramvajová depa, i třeba dětskou železnicí v parku.
„Už to trvá dlouho. A občas je to moc. Někdy tě jeden útok úplně rozhodí, i když se tváříš, že jsi v klidu. Musíme si dopřát i něco pozitivního. Jinak by se člověk zbláznil. Koncert byl takový nádech normálnosti,“ dodává Marina.
Obě mladé ženy se nevrací do Charkova s prázdnou. Valerie tu od přátel z doby kdy žila v Praze, dostala tři FPV drony, které předá svým kamarádům na frontě.
„Je to jen kapka v moři, ale pomůže to,“ dodává šestadvacetiletá dlouhovláska s tmavými brýlemi, která se vrátila na východ Ukrajiny po dvaceti dvou letech života v Česku.
„Do Charkova se vracím domů. Otec zůstal v Kupjansku, Rusové jsou od jeho domu tři kilometry a pořád mu nad hlavou přelétávají granáty. Nepodařilo se mi ho ale přemluvit, aby odešel,“ říká odevzdaně Valerie, a s Marinou nastupuje do vlaku, ve kterém s přestupy stráví přes dvacet čtyři hodin. Když zrovna nedojde k útokům nebo nějakému jinému omezení.
