Povinné uctívání pochybných hrdinů skončilo. Dimitrova v roce 1990 pochovali na ústředním hřbitově v Sofii. O devět let později nechala tehdejší pravicová vláda Bulharska mauzoleum strhnout. Bylo třeba ho bourat? Zeptal jsem bývalého premiéra a nynějšího šéfa jedné z menších pravicových stran Ivana Kostova.

"Nejsem barbar. Kdyby byla nějaká jiná možnost, byl bych ji podpořil. Ale ta budova se nedala přestavět. Byla to hrobka. Nedala se předělat na jiné účely. Lidé s tím měli všelijaké záměry a sny, ale územní plán nic jiného neumožňoval. Měli jsme prostě uprostřed staré Sofie ohromnou hrobku," říká Ivan Kostov.

Mauzoleum Jiřího Dimitrova byla mohutná, nevzhledná budova z bílého mramoru. Stála na náměstí Alexandra Battenbergského. Když dala Kostovova vláda příkaz k jejímu stržení, dvě třetiny občanů demokratického Bulharska byly proti. Monumentální stavba, která byla údajně projektována tak, aby vydržela jaderný útok, pokusům demoličních čet odolávala. Podařilo se ji nakonec zbořit až na čtvrtý pokus.

Na jejím místě dodnes nic nestojí. Jen obyčejná kavárna pod širým nebem, ve které jsme se spisovatelem Georgim Gospodinovem pili kávu: "Ze začátku jsem byl pro demolici, protože budova byla mimořádně ošklivá. Obývali ji bezdomovci a pouliční psi. A čekali jsme, že tu místo ní založí krásnou zahradu. Takový byl alespoň plán, který se ale nikdy neuskutečnil. Nevím proč. Možná je v tom místě něco tajemného. Teď zničení mauzolea trochu lituju. Nemáme v Sofii žádné místo, které by mohlo fungovat jako muzeum socialistické minulosti."

My jsme žili komunismus

Bulhaři se po deseti letech svobody zbavili obludného pozůstatku komunismu, který hyzdil střed hlavního města. Ale už tehdy si i někteří zastánci odstranění Dimitrovova mauzolea uvědomovali, že věc má širší souvislosti. Zejména mladí Bulhaři tehdy cítili bezmoc z toho, že země není schopná se zbavit komunistické minulosti. Počítala se k nim i novinářka Diana Ivanovová.

"Naše generace, včetně mě, byla rozčarována z toho, že se v zemi nic nemění. Jedinou cestou, jak se s tím vyrovnat, byla destrukce - ničit, abychom ukázali, že se zlobíme a že nesouhlasíme. Patřím k těm, kteří souhlasili s tím, že se ten památník strhne," vysvětluje novinářka.

Demokratické Bulharsko nijak účinně nezasáhlo proti členům bývalé komunistické strany, která zemi ve spolupráci se Sověty za desítky let přivedla do zbídačelého stavu. Odstranění neoblíbeného památníku bylo symbolickým aktem, který měly doprovodit další praktické kroky. Ty však nikdo nepodnikl.

"Když se podíváte do bulharských dějin, není to nic nového. Historická vrstva, kterou u nás zanechala Osmanská říše, je téměř zničená. Sofie bývala městem s dvaceti tisíci obyvateli a dvaceti mešitami. Ty jsou pryč. Takže žijeme ve městě, které je plné stínů zbouraných budov. Stržení Dimitrovova mauzolea je třeba chápat v rámci určitého vzorce chování, který jsme zdědili. Jediná cesta, jak se vyrovnat s minulostí, s níž si nevíme rady, je ji zničit," myslí si novinářka.

Diana Ivanovová před pěti lety spustila projekt nazvaný "My jsme žili socialismus" , který jde opačným směrem. Nesměřuje k destrukci. Naopak. Je založený na kolektivní tvorbě. Cílem bylo sestavit sbírku krátkých osobních svědectví o životě v reálném socialismu a seznámit s ní veřejnost.

"Byl to první projekt, který využíval internet jako nástroj k zaznamenávání příběhů. Napsali jsme svoje vlastní příběhy - tak na stránku - i s našimi životopisy. A vyzvali jsme lidi, ať mluví a píšou," vysvětluje Diana Ivanovová.

Pro Bulharsko to tehdy bylo něco nového. Žádná velká mediální akce, která by mohla lidi odradit. Jen čtyři lidé, kteří sami na internetu zveřejnili, co jsou zač, a vysvětlili, že za nimi nikdo nestojí. Výsledky se dostavily. Přes čtyři sta lidí poskytlo svá osobní svědectví.

"Nejzastoupenější byla naše generace. Lidé mezi třiceti a čtyřiceti. Ale bylo tam i hodně příběhů od padesáti-, šedesáti- i sedmdesátiletých. A také od mladých, třeba pětadvacet, ti měli jen dětské vzpomínky," přibližuje novinářka.

Ozvali se i nějací bývalí komunisté? "Ano. Například bývalý Živkovův kuchař. Pamatuju si jeho příběh velmi živě. Popisoval, co měl Živkov rád a co mu proto obvykle vaříval. A také nám napsal vnuk jednoho komunistického papaláše. Ten vzpomínal, jak jim každé ráno zvláštní auto vozilo domů jídlo. A on si jako dítě myslel, že to tak má každý. A nikdo nemusí chodit na trh nakupovat," usmívá se Diana Ivanovová.

Aishe a Ferdie

Do souboru výpovědí, který později vyšel s úspěchem knižně, přispěl i Veselin Vačkov - bulharský novinář, který v dospělosti přesídlil do Prahy, kde donedávna vedl deník Lidové noviny.

Vzpomněl si, jak v roce 1984, když byl ještě školák, úřady nutily bulharské Turky, aby se vzdali svých jmen a převzali bulharsky znějící jména. Ve stranickém newspeaku se tomu říkalo "kampaň znovuzrození" či "obrodný proces".

Veselin přečetl úryvky ze své vzpomínky ve studiu - exkluzivně pro tuto příležitost: "V naší třídě byly dvě turecké dívky. Jedna se jmenovala Aishe, druhá Ferdie. Pokud si vzpomínám, hlavní události se odehrály o víkendu. V pondělí jsme pak šli do školy. Zarazilo nás, že u vrat školy stojí stráž. Museli jsme se ihned rozdělit podle tříd. Aishe ani Ferdie s námi nebyly. Naše třídní nám vysvětlila, o co jde - přirozeně v duchu instrukcí, které dostali všichni učitelé."

"Obě dívky se po týdnu zase objevily. Třídní nás zase svolala a řekla nám, že teď mají nová jména. Jestli si pamatuju správně, Aishe přejmenovali na Ani a Ferdie na Venetu. Když třídní oznámila, jak se Ferdie bude jmenovat, naše spolužačka se rozbrečela. A tady moje vzpomínka končí," vypráví Veselin Vačkov.

"Ale vzpomínám si, že bulharské děti se těm tureckým kvůli jejich hloupým novým jménům vysmívaly. Pro ně to byla tragédie, ale pro nás to byla hra. Dodnes mě šokuje krutost, s jakou jsme o Turcích mluvili. Byli to druhořadí občané, prostě "ti druzí". Proto mě asi spolužaččin pláč tak zasáhl. Styděl jsem se. A celou vzpomínku odsunul kamsi hluboko do své paměti," uzavírá novinář.

Bulharsko se od své minulosti úplně neodstřihlo

Projekt "My jsme žili socialismus" se setkal s výraznou odezvou v Bulharsku a vzbudil pozornost i v zahraničí. Přesto jsem se Veselina Vačkova zeptal, jak dalece se podle něj Bulhaři vyrovnali s komunismem. Třeba ve srovnání s naší českou zkušeností s lustracemi, často kritizovaným Ústavem pro studium totalitních režimů a stálou přítomností komunistů v parlamentě.

"Ano, vyrovnaly se," myslí si Veselin Vačkov a vysvětluje: "Truchlení po starých dobrých časech v Bulharsku možná trvalo o něco déle - v určitých společenských kruzích, samozřejmě. Dnes je však už jiná doba. Každý ví, že už není cesty zpět. A v tomto smyslu se Bulharsko s minulostí vyrovnalo."

Současně však dodává: "Na druhé straně jsou zde poměrně důležité rozdíly oproti české zkušenosti. Jednak proto, že pád režimu a příchod nového nebyl tak rychlý a tak jasný, ale také proto, že se bývalá komunistická strana narozdíl od té české přetransformovala v socialistickou stranu, a tato Bulharská socialistická strana byla během posledních dvaceti let už několikrát u moci. Naposledy na čtyři roky do letošního června."

"Bulharský stát se tedy ke komunistické minulosti stavěl rozhodně shovívavěji než český stát. V tomto ohledu je jasným příkladem fakt, že v Bulharsku nikdy nebyl přijat a podle všeho ani nebude přijat lustrační zákon. Existuje zákon o otevření archivu státní bezpečnosti, ale z toho, že někdo byl na seznamech spolupracovníků státní bezpečnosti, nevyplývá žádné omezení pro výkon veřejné funkce," poznamenává bývalý šéfredaktor.

Požár v sídle komunistů dodnes vyvolává diskuze

Za zlomové datum, kdy se bulharský komunismus začal hroutit, se považuje 10. listopad 1989. Jenže starý režim se neloučil rychle a zanechával za sebou nepříjemné pozůstatky. Občanská nespokojenost vedla k protestům u sídla bulharské komunistické strany v Sofii v srpnu 1990.

V noci z 26. na 27. srpna kdosi v sídle bulharských komunistů založil požár. Mimo jiné shořely stranické archivy. Pravděpodobně se v nich skrývaly důkazy, které by mohly mnoha osobnostem postkomunistického Bulharska zničit kariéru. Kdo požár založil a proč a zda celé demonstrace někdo záměrně vyprovokoval a proč, se sice vyšetřovalo, ale bezvýsledně.

Filmová dokumentaristka Malina Petrovová, která byla na místě demonstrací, natočila o pozadí požáru tříhodinový film s názvem Promlčecí lhůta. Na festivalech vzbudil pozornost, ale bulharská televize jej zatím odmítá vysílat.

"Žádná televize o něj zatím neprojevila zájem. Myslím, že ho žádný program neodvysílá. Některé z nich ovládají lidé, kteří mají s požárem co do činění. Nemohu je obvinit z přímé účasti při zakládání požáru, ale mají vztah ke kruhům, které nechtějí, aby se ukázalo, co se při požáru stalo," myslí si Malina Petrovová

Proč bulharská televize nechce vysílat dokumenty, jako je film Maliny Petrové? "Vysvětlení je nejspíš právě ve skutečnosti, že bývalá komunistická strana v té své nové podobě strany socialistické byla v Bulharsku několikrát u moci během posledních dvaceti let," myslí si Veselin Vačkov.

"Samozřejmě veřejnoprávní média - a v tomto ohledu není Bulharsko nijak specifické - jsou politicky ovlivňována a umím si představit, že téma právě toho požáru se jevilo leckomu ve veřejnoprávní televizi jako kontroverzní. Speciálně tento případ byl mimořádně zajímavý a velmi důležitý pro pochopení vývoje v Bulharsku po pádu komunistického režimu. Ten požár, který je dodnes velmi záhadný a nevysvětlený, měl každopádně všechny rysy provokace. V tomto ohledu filmy a knihy na toto téma jsou rozhodně ve veřejném zájmu a televize veřejné služby jim měla poskytnout prostor," uzavírá novinář bulharského původu.

Bulharský komunismus je minulostí. Přesto zanechal v lidech zřetelnou, rozporuplnou stopu. Jedni si éru Todora Živkova připomínají se skřípěním zubů, jiní s úspěchem pokračují v tom, co se tehdy naučili. Písnička Výborně Živkove odráží pocity, které jsou v demokratickém Bulharsku dost rozšířené. V refrénu se mimo jiné zpívá: "... Ty's byl nejlepší, Živkove - jako státník, i jako komik."