Justice rehabilituje ‚vlasatce‘: osobní svoboda navrhovatele byla omezena v podstatě bezdůvodně
Máničky, vlasáči či vlasatci. Takové výrazy používal komunistický režim pro „závadovou mládež“ – mladé muže s dlouhými vlasy. Situaci s nimi se rozhodl řešit zásahem v roce 1966, při které zadržel a ostříhal tisíce mladíků. Někteří z nich se po desítkách let dočkali satisfakce – soudní rehabilitace. Jako například Jaroslav Šváb, který si usnesení o svém očištění vyslechl na konci ledna. Server iROZHLAS.cz ho zveřejňuje v anonymizované podobě.
V roce 1966 se komunistický režim v Československu rozhodl řešit situaci s takzvanými „vlasatci“. Tak označoval obecně lidi, kteří „svým chováním a oblékáním odporovali socialistické morálce“ a které spojovalo jedno – dlouhé vlasy. Ty byly tehdejším režimem chápány jako provokace a vzpoura vůči státnímu zřízení. Represe, kterým tito lidé čelili, dosáhly pomyslné další mety v srpnových dnech roku 1966.
Odškodnění za dohled, rehabilitace ‚mániček’. Stát se přes 30 let potýká s dědictvím komunistické justice
Číst článek
Příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) – bezpečnostních složek komunistického režimu v Československu – začali 19. srpna 1966 s akcí, při které vyhledávali „vlasatce“ na ulicích a postupně je zatýkali. Při akci, která měla být provedena na pokyn hygienika ministerstva vnitra, bylo zadrženo na čtyři tisíce lidí, převážně mladých, dlouhovlasých mužů. Ty na různě dlouhou dobu drželi ve vazbě a kromě výslechu je také ostříhali.
Mezi nimi i tehdy ještě nezletilého Jaroslava Švába, kterého zadržela Městská správa VB Praha při takzvané „celoměstské prověrce“ hned první den akce v noci. „Jaroslav Šváb byl předveden dne 19. 8. 1966 ve 22:50, přičemž u sebe neměl občanský průkaz, za což mu příslušníci bezpečnosti udělili pokutu, kterou odmítl zaplatit. Následně byl omezen na osobní svobodě až do 20. 8. 1966 do 4:50 hodin,“ stojí v soudním usnesení, jehož anonymizované znění má redakce k dispozici. Propuštěn byl až po provedeném výslechu.
‚Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás‘
Proti dlouhovlasým mladíkům vedl komunistický režim v Československu kampaně dlouhodobě. Zakazoval jim přistup do škol, restaurací či hromadné dopravy. Režim vymýšlel i různé slogany, například „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“, které měly mládež od dlouhých vlasů odradit. Pohraničníci odmítali dlouhovlasé chlapce odbavovat. Vrcholem tažení proti „vlasatcům“ byla bezpečnostní akce v srpnu a září 1966, při které bylo údajně postiženo asi 4000 převážně mladých lidí, kteří byli zadrženi a násilně ostříháni.
Reakcí byla demonstrace vlasatců a jejích příznivců 20. 9. 1966, při které bylo zadrženo téměř šedesát lidí – včetně několika žen. Obvodní prokuratura pro Prahu 1 pak v této souvislosti obvinila celkem 14 lidí, z toho 13 mladistvých. Polovina obviněných od soudu odešla s nepodmíněnými tresty v délce 4-16 měsíců, zbylí demonstranti byli odsouzeni k trestům podmíněným.
O zadržení vypovídají i dobové dokumenty, o které se usnesení opírá. Z toho zároveň vyplývá, že Šváb tehdy nebyl zadržený pro žádný trestný čin, ale proto, že se příslušníkům nelíbil.
„Pouhá skutečnost, že navrhovatel měl dlouhé vlasy, byla tehdy státními orgány považována za provokaci a projev otevřené vzpoury vůči zřízení. Je nesporné, že mnoho mladých lidí právě tímto způsobem proti režimu protestovalo, čehož si byly represivní složky komunistického státu vědomy. (...) Jednoznačně byla osobní svoboda navrhovatele omezena, a to v podstatě bezdůvodně,“ konstatuje na závěr soudce Michal Prokop, který Švába po 58 letech rehabilitoval.
Podruhé zadržený
Tím ale jeho příběh coby stíhaného „vlasatce“ neskončil. Do hledáčku příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB) se totiž dostal znovu. A to o měsíc později, 20. září 1966, kdy byl zadržen podruhé.
Došlo k tomu při takzvané demonstraci „mániček“, kterých se v Praze sešlo na 130. Šlo o reakci na srpnové represe a vůbec první politickou demonstraci od roku 1948. Mladíci vykřikovali hesla jako „Pryč s holiči“ a „Vraťte nám naše vlasy“.
StB a hon na dlouhé vlasy? Závadový byl režim, ne máničky, myslí si Stárek
Číst článek
„Příslušníci SNB ho předvedli společně s ostatními zadrženými 20. září 1966 ve 20 hodin,“ popisuje serveru iROZHLAS.cz a Radiožurnálu Lubomír Müller, advokát Jaroslava Švába s tím, že „ho sebrali“ na pražské Letné, kam se protestující vydali pochodem ze Staroměstského náměstí. Společně se Švábem bylo podle usnesení předvedeno ve stejný den dalších 58 zadržených.
Motivací pro zatčení Jaroslava Švába nebylo podle soudce Tomáše Hübnera, který se rehabilitací ve druhém případu zabýval, to, že by Šváb porušil zákon.
„Z dostupných podkladů vyplývá, že navrhovatel byl dočasně omezen na svobodě pouze na základě podezření příslušníků VB, že se účastnil nepovolené demonstrace, která měla hromadně narušit veřejný pořádek (...), nebyl přitom podezírán z jakékoliv obecné trestné činnosti či jiného obecně protiprávního jednání,“ popisuje soudce s tím, že proto Švába i v tomto případě rehabilitoval.
Rehabilitace Petra Cháby
Společně s Jaroslavem Švábem rehabilitoval soud také Petra Chábu. Toho tehdejší policisté zatkli při zásahu proti demonstrujícím vlasatcům v září 1966. Chába se přitom protestu neúčastnil a jen náhodou v té době procházel Letenskými sady. Chábovu zadržování učinil konec až jeho otec, který byl sám příslušník Městské správy Sboru národní bezpečnosti. Ten své kolegy za zatčení syna řádně vyplísnil.
Nejen ‚vlasatci‘
Podle advokáta Müllera je i po téměř šedesáti letech rehabilitace pro jeho klienty důležitá. „Znamená to pro ně morální satisfakci. Dokud není vyslovena soudní rehabilitace, tak z právního hlediska to působí, že byl zákrok Bezpečnosti v pořádku. Teprve rehabilitační rozhodnutí řekne, že to bylo porušení základních práv a svobod,“ vysvětluje.
I když je s rehabilitací spojeno také „finanční odškodnění“, prakticky o něj podle Müllera nejde. „Za jeden den omezení osobní svobody dostane dotyčný náhradu ušlého výdělku ve výši 83,33 korun. Zkuste vysvětlit politikům, že je to směšné odškodnění. Mně se to nedaří,“ říká rozladěně.
Skutečnost, že dochází k rehabilitaci až 35 let po pádu režimu, přikládá advokát nedůslednosti prokuratury v 90. letech. „Měli být z moci úřední na začátku 90. let v tomto důslednější. K tomu ale nedošlo. Ti perzekvovaní lidé tehdy samozřejmě neměli tušení, jak správně postupovat. A kdyby jim nikdo nedal nápovědu, tak by se nebránili ani teď,“ popisuje složitost situace advokát.
Ten upozorňuje, že věci velmi pomohl zpěvák Jaroslav Hutka, který možnost rehabilitace zviditelnil. „Toho také vždy na 48 hodin zatkli. Když jsem se ho ptal, jestli ho také rehabilitovali, tak se divil, že by to vůbec šlo,“ vzpomíná Müller s tím, že následně začalo těchto případů přibývat.
„Pan Hutka znal třeba Charlieho Soukupa. Ozval se mi i pan Maryška, který byl odsouzen v souvislosti s demonstrací v září 1966, ozval se pan Chába či právě pan Šváb. Když se někdo ozve, že o to (soudní rehabilitaci - pozn. red.) má také zájem, snažíme se to vyřešit,“ říká s tím, že třeba Švábův případ soud projednal během čtyř měsíců.
Na soudní rehabilitaci za stíhání režimem ale nečekají pouze „máničky“. Podle advokáta Müllera se stále čeká na rozhodnutí u Ladislava Lise, Josefy Slánské a Rudolfa Slánského ml. či třeba Johna Boka.
A pak i u méně známých lidí. „Jako třeba pan Buben, který dospěl k názoru, že vojenská služba je špatná, a proto šel sám na služebnu Veřejné bezpečnosti, kde řekl, že očekává povolávací rozkaz, ale že na vojnu nenastoupí. Oni ho za to odvezli do Bohnic, kde ho tři měsíce ‚léčili‘ elektrickými šoky s tím, že má politický problém,“ popisuje svůj další případ Müller.
Ne všichni ale o „právní očištění“ opravdu stojí. Například Vladimír Špidla (ČSSD) nakonec návrh na soudní rehabilitaci odmítl podle advokáta „vzhledem k jeho politické kariéře“.
