‚Měl radost, že to mělo úspěch.‘ Před 52 lety se na protest proti okupaci upálil Jan Palach
V sobotu si připomínáme 52 let od sebeupálení Jana Palacha. Dvacetiletý student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy tak v centru Prahy protestoval proti okupaci Československa v srpnu 1968 a následné normalizaci. Rozsáhlým popáleninám podlehl o tři dny později.
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem,” píše Jan Palach v dopisu, který se našel v aktovce nedaleko místa, kde se student polil benzínem a zapálil.
Stalo se to ve čtvrtek 16. ledna 1969 kolem půl třetí odpoledne v horní části Václavského náměstí. Jan Palach běžel v plamenech od kašny před Národním muzeem směrem k Washingtonově ulici, kde klesl k zemi. Převezli ho s těžkými popáleninami na kliniku v Legerově ulici.
„On byl spálený celý. Měl zdravý jen šlapky u nohou. Celý byl ohořelý různě - třetího stupně, čtvrtýho stupně, což jsou smrtelná zranění,“ vzpomínala pro projekt Paměť národa zdravotní sestra Liana Hanusová, která studenta ošetřovala.
V dopisu formuloval dva požadavky. Okamžité zrušení cenzury a zákaz rozšiřování takzvaných Zpráv, tedy tiskoviny, kterou vydávala okupační vojska ve spolupráci s domácími kolaboranty po 21. srpnu 1968.
„Tehdejší postupně slábnoucí reformní vedení se snažilo alespoň ukázat nespokojené domácí veřejnosti, že v něčem je ta suverenita ještě platná a snažilo se donutit Moskvu, aby to vydávání přestalo. Proto si myslím, že si Palach zvolil ten druhý požadavek takový, který odkazoval nejenom na svobodu slova, ale také na státní suverenitu a nezávislost,“ říká historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Palachův čin na lidi silně zapůsobil. Jaroslava Poláková vyprávěla Paměti národa, jak na shromáždění na Václavském náměstí zpívala hymnu.
Ohlasy veřejnosti
„A tenkrát jezdily tramvaje přes Václavské náměstí. A lidé z tramvaje otevřeli okýnka a zpívali s námi, a to mi utkvělo v paměti. Ta soudržnost lidí, solidarita. Lidi nebyli ještě tak zkažení, až normalizace tomu dala ránu,” vzpomíná Poláková.
Popálenému studentovi, který ještě tři dny bojoval v nemocnici o život, popisovala ohlasy veřejnosti i zdravotní sestra Hanusová: „Měl radost, když jsem mu řekla, že to mělo úspěch, protože ještě aby se popálil a nemělo to úspěch, to by mi přišlo hodně smutný. A úspěch to fakt mělo.“
Jan Palach zemřel 19. ledna 1969. Den po jeho smrti promluvil v Československém rozhlase tehdejší prezident Ludvík Svoboda.
„V neděli zemřel mladý člověk Jan Palach. Člověk čistého charakteru i čistých záměrů. Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha,“ pronesl v rozhlase Svoboda.
Palachův pohřeb se stal celonárodní manifestací. Jeho jméno dodnes symbolizuje odpor proti srpnové okupaci a následné normalizaci.
„Jeho památka je připomínána, přestože postupně odchází pamětníci, tak i nové generace oslovuje jeho čin, protože se jedná o příklad takového velkého altruismu, oběti tváří v tvář situaci, která byla téměř beznadějná, ale přesto se rozhodl s ní něco udělat,“ doplňuje Petr Blažek.
A nebyl jediný. Jeho čin inspiroval třeba dělníka Josefa Hlavatého nebo studenta Jana Zajíce.
