Prvního března 2020 vyděsil ministr zdravotnictví Čechy ohlášením prvního tuzemského případu nákazy covidem-19. Během příštích pěti let bylo takových případů k pěti milionům a přibývají dodnes. Zemřelo 44 tisíc nakažených. Přesný počet se může lišit v závislosti na tom, jak se stanoví příčina úmrtí. Data o nadúmrtnosti, tedy zemřelých nad obvyklé počty, nicméně ukazují podobná čísla.

Ve statistikách úmrtnosti nechaly roky 2020 a 2021 mohutný zub. O rok později ještě doznívala zvýšená úmrtnost, teprve v roce 2023 se uklidnila k předcovidovým číslům.

Už první jarní lockdown naznačil, že vláda bude muset vyvažovat akutní a nadcházející zdravotní rizika: na jedné misce ležely oběti covidu, na druhé odložená péče o pacienty s rakovinou, vynechané screeningy, zpožděné operace nebo dopady lockdownů na duševní zdraví.

Během první covidové vlny jsme zkoušeli odhadnout, s čím se česká společnost bude potýkat. S pětiletým odstupem máme luxus zhodnotit tehdejší obavy pomocí zdravotnických dat. Ta mívají kvůli ověření určité zpoždění, nicméně tam, kde to šlo, jsme se pokusili získat časové řady aspoň do roku 2023.

U většiny trendů není covid jediným spouštěčem: často spíš udělal zub do statistik a ty se později pokorně vrátily k původnímu trendu, podobně jako zmíněná mortalita. Pandemie spíš nasvítila témata, kde už problém atakoval kapacity zdravotnictví, jako u duševního zdraví či v ortopedii. Většina krizí, které během covidu vybublaly přes okraj, by se většinou projevily i bez něj, jen později.

Odložená péče

Nemalé obavy mezi špičkami zdravotnictví během covidových vln vyvolávalo odkládání neakutní péče. „Viry přicházejí, viry odcházejí, nádory zůstávají,“ zoufala si v červnu 2020 předsedkyně České onkologické společnosti Jana Prausová. Onkologové hrozili odloženými screeningy i operacemi, které povedou k více nezachyceným zhoubným nádorům – a více úmrtím.

První pohled na „céčka“, tedy onkologické diagnózy, dramatický výhled potvrzuje. Hospitalizací se zhoubným nádorem skutečně prudce přibylo, dokonce vysoko nad předcovidovou úroveň. Zvýšil se i celkový počet dní, které pacienti strávili na nemocničních lůžkách.

Jenže další úhly pohledu drama mírní. V počtu pacientů sice vidíme covidový zub, ale následné zvýšení je jen mírné. Onkologické operace i úmrtí ukazují předcovidový trend.

Klíčovým ukazatelem je počet a stadium odhalených nádorů. S odloženými screeningy lékaři spojovali obavu, že unikne řada snadno léčitelných případů a zachytí je až v pozdějším stadiu, kdy je menší šance na vyléčení. Dostupná data ovšem takový trend neukazují: počet odhalených nádorů se sice dočasně skutečně snížil, ale stadium odhalení se nezměnilo.

Jak tuhle křížovku vyluštit? S dostupnými onkologickými daty můžeme říct, že rok 2020 vedl k odkládání péče v řádu nižších desítek procent minulých let. Už v druhém covidovém roce se ale onkologům dařilo péči dohánět a obava, že se lockdowny masivně projeví nárůstem onkologických případů v pozdějších stadiích, se nepotvrdila. Rok 2022 naznačil návrat k předcovidových trendům. Podobné závěry ukazují také data za konkrétní diagnózy publikovaná Ústavem zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) spolu s Masarykovou univerzitou a Českou onkologickou společností.

Odložená péče se pochopitelně netýká pouze onkologie – tu jsme k detailnímu pohledu vybrali proto, že byla největším zdrojem obav. Podobně palčivé ale byly i odložené ortopedické zákroky, u kterých už před covidem čekací doby atakovaly ministerstvem stanovené limity. U těch je covidový propad dramatičtější a data naznačují, že lékaři a nemocnice jsou na limitu – pocovidový počet zákroků se přiblížil úrovni roku 2019, ale nepřekonal je. V ortopedii se covidové zpoždění dohánět nedaří, čekací doby zůstávají příliš dlouhé a pacienti se k lékařům dostávají v horším stavu.

Duševní zdraví

Počátkem druhého roku pandemie upozornil Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ), že vážnými duševními problémy trpí vlivem covidu a lockdownů třetina Čechů; depresí 12 procent, úzkostmi 13 procent, sebevražedné myšlenky ohrožují 14 procent. U řady z nich se diagnózy překrývaly. Skutečný problém přitom nepředstavovalo samotné vysoké číslo, ale skutečnost, že jen desetina Čechů své problémy řeší s odborníkem.

Podle čerstvých statistik docházelo v roce 2022 do ambulance s psychiatrickou diagnózou 663 tisíc Čechů, tedy asi šest procent populace. Přirozeně jich přibývá už řadu let a covid se projevil jen dočasným zoubkem v důsledku lockdownů.

Číslo je ovšem záludné hned ve třech ohledech: za prvé, limituje ho nabídka péče, nikoliv počet lidí s duševními problémy. Psychologů a psychiatrů je jednoduše málo. Rostoucí trend ambulantních ošetření také odráží jen postupný přesun části psychiatrických pacientů z nemocnic do krátkodobé péče v posledních deseti letech. A třetím háčkem je skutečnost, že řada pacientů své problémy řeší s psychoterapeuty, tedy mimo zdravotnický systém. Čísla o počtu a vytíženosti terapeutů přitom naznačují, že právě tento typ péče Češi využívají čím dál intenzivněji.

Jednu věc ovšem oficiální statistiky popisují dobře: duševními problémy trpí stále častěji děti. V ordinacích psychologů a psychiatrů nejrychleji přibývá právě dětských pacientů. Navzdory tomu, že právě v úzkoprofilových oborech, jako je dětská či gerontopsychiatrie, je lékařů největší nedostatek.

Koncem roku 2023 NÚDZ vydal další odhad rozsahu duševních problémů mezi Čechy. Tentokrát se zaměřil na deváťáky, tedy asi čtrnáctileté děti. Čtyřicet procent podle ústavu jevilo známky střední až těžké deprese, třicet procent úzkosti. Ohroženější byly dívky. „Počet dětí trpících depresemi nebo úzkostmi je alarmující. Ne všichni by byli depresivní nebo úzkostní i klinicky, i tak jsou ale čísla v porovnání se zahraničím enormně vysoká,“ řekl Českému rozhlasu ředitel NÚDZ Petr Winkler.

Sebevražednost

S duševními problémy úzce souvisí počet sebevražd. Celospolečenské krize obvykle vedou k jejich nárůstu, naposledy sebevražd citelně přibylo za ekonomického propadu po roce 2008.

Po roce 2020 takový trend nevidíme. Na život si každý rok sáhne kolem 1300 lidí, což odpovídá předcovidovým číslům a navazuje na dlouhodobý pokles. Jenže: nemalá část sebevražd se ve statistikách schovává jinde. Zatímco počty sebevražd zůstávají v posledních letech víceméně konstantní, podstatně přibylo úmrtí nezjištěného úmyslu.

Podle analytičky Šárky Daňkové z Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) jde z větší části o sebevraždy, u kterých lékař stanovující příčinu úmrtí neměl k dispozici dostatek informací o sebevraždeném úmyslu. Ty často vycházejí z policejního vyšetřování a jeho závěry nemusejí být lékařům ani statistikům k dispozici. Část sebevražd se navíc v oficiální statistice skrývá za nehodami, jako střet vlaku s chodcem.

Po spojení obou kategorií – oficiálních i pravděpodobných sebevražd – ukazují data jiný obrázek.

Mezi dětmi a adolescenty po covidu radikálně přibylo hospitalizací v důsledku sebepoškozování. Tentokrát zřejmě většinou nejde o sebevražedné pokusy, podle Daňkové je v tomto věku častější sebeublížení beze snahy vzít si život. Rychlost nárůstu je nicméně alarmující a ukazuje na neřešené problémy s duševním zdravím. A zatímco v počtu dokonaných sebevražd několikanásobně převažují muži, u sebepoškozování dívky.

Long covid

České statistiky evidují 535 hospitalizovaných pacientů s diagnózou stav následující po onemocnění covid–19. Česká asociace pro long covid odhaduje na základě zahraničních studií počet Čechů s nějakou formou postcovidových potíží na 300 tisíc, z toho 100 tisíc se sníženou schopností pracovat.

Rozpor mezi počty hospitalizovaných a svými odhady asociace vysvětluje tím, že „mnozí obvodní lékaři, ale ani specialisté nemoc a její základní rysy vůbec neznají, takže projevy jako vyčerpání nebo zvýšený tep často bagatelizují nebo misdiagnostikují jako psychiatrické potíže, deprese a úzkosti“. Postcovidový syndrom se tedy do statistik často nepropíše.

Statistiky dlouhodobé péče dávají asociaci za pravdu: zatímco zahraniční studie popisují postcovidové potíže u pacientů a pacientek všech věkových kategorií, mezi zmíněnými pěti stovkami Čechů s postcovidovým syndromem byli pouze čtyři muži a dvě ženy pod 40 let. Jinými slovy, v Česku diagnózu dostávají většinově starší pacienti, u kterých se zřejmě projevují těžší projevy nemoci. Mladších pacientů se podle českých dat postcovidový syndrom prakticky netýká, přestože long covidem trpí i oni.

Porodnost

Porodnost sice není výsostně zdravotnické téma, nicméně někteří komentátoři naznačují přímou souvislost mezi covidem, očkováním proti covidu, populačním zdravím a právě počtem narozených dětí.

Skutečné důvody jsou jinde. Studie Vídeňského institutu demografie spojuje méně narozených dětí s nejistotou způsobenou pandemií jako takovou, následnými ekonomickými turbulencemi včetně inflace očkováním v tom smyslu, že řada žen vědomě odkládala početí o několik týdnů až měsíců, než absolvuje kompletní očkování proti covidu a ověří si jeho působení na své zdraví. Tyto efekty byly ve většině zkoumaných regionů dočasné a později během covidových let se porodnost naopak zvýšila.

Na covidový výkyv ale v Česku navázal další, tentokrát mohutnější a dlouhodobý propad porodnosti: mezi lety 2021 a 2023 se počet narozených dětí snížil ze 112 tisíc na 91 tisíc, nejnižší hodnotu od roku 2002.

Tehdejší nízká porodnost souvisela s porevolučními demografickými změnami. Paralelu mezi tehdejším nabytím nové svobody a situací po covidu vidí demografka Jitka Slabá z Centra pro studium plodnosti Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Podle ní covidové roky skokově uvedly do české společnosti společenské změny v partnerských vztazích, které v jiných částech Evropy probíhaly postupně.

„Nabízí se domněnka, zda změny v reprodukčním chování, kterých jsme svědky v severní Evropě od roku 2010, nyní nedoputovaly do zemí střední a východní Evropy, a tedy i do Česka, a pandemie jejich efekt jen neumocnila,“ píše.

Dostupnost zdravotnických dat

Pandemie přinesla i zájem široké veřejnosti o detailní data popisující vývoj nákazy: počet nakažených, vyléčených, zemřelých, naočkovaných. Sběr informací o zdravotnictví má na starosti ÚZIS. Šéf úřadu Ladislav Dušek už v říjnu 2019, tedy několik měsíců před prvním případem covidu, mluvil v podcastu Dataři o plánech na široké zpřístupnění zdravotnických statistik.

Po začátku pandemie ale zveřejňování podrobnějších statistik odmítalo jak ministerstvo zdravotnictví, tehdy vedené Adamem Vojtěchem z ANO, tak i ústav zdravotnické statistiky.

Důvodem měl být odstavec v zákoně o zdravotnických službách, který už dříve prosadil sociálnědemokratický poslanec a lékař Jiří Běhounek. Na dotazy redakce iROZHLAS.cz nedovedl vysvětlit, k čemu odstavec slouží, důvody nicméně naznačilo chování ministerstva zdravotnictví. Podle něj by veřejnost interpretaci zdravotnických dat nezvládla a data by ji znepokojila. Stejné argumenty padaly i před soudy, na které se kvůli nedostupnosti covidových statistik obracela média i veřejnost.

Informace se tak dostávaly na veřejnost jen postupně, často prostřednictvím radnic, které je i přes nelibost ministerstva zdravotnictví poskytovaly médiím.

Až postupem času začali zdravotničtí statistici zveřejňovat podrobnější čísla na speciálním webu, přidali i první verzi otevřených dat, která následně začala média zobrazovat na svých titulních stránkách. Žádosti o statistiky mimo ty už zveřejněné ale úřady stále odmítaly.

Spory o data doputovaly až k Ústavnímu soudu, který se v lednu 2023 postavil na stranu veřejnosti, kdy zkritizoval chování úřadů a odmítl argumenty úřadů, podle kterých odborné statistiky do rukou veřejnosti nepatří.

Právní průlom pak otevřel cestu i pro porodní asistentku Annu Škvorovou a bioložku Jarmilu Hlinicovou, které od roku 2017 usilovaly o podrobné statistiky o fungování jednotlivých porodnic. Právě v jejich případě úřady i nižší soudy dlouhodobě argumentovaly, že nejsou pro interpretaci zdravotnických statistik dostatečně kvalifikované.

Tento argument Ústavní soud definitivně odmítl s tím, že úřadům nepřísluší hodnotit, k čemu a jak lidé informace o fungování státu použijí.

A ústav zdravotnické statistiky poslechl. Kromě informací o covidu nebo porodnicích dnes zveřejňuje i řadu dalších statistik a otevřených datových sad, pro zájemce o zdravotnickou statistiku pak pořádá pravidelná setkání.

Jan Boček, Jan Cibulka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít