Silné jádro příznivců konspirací je v demokratické společnosti běžné a změnit se to prakticky nedá. Politické a státní instituce by se ale měly zaměřit na ty, kteří pochybují a k souhlasu s konspiračními a dezinformačními narativy je vede především klesající důvěra v systém. „Měli bychom se především snažit, aby se většina lidí cítila v systému zastupitelské demokracie stabilně a bezpečně,“ říká antropoložka z Akademie věd Marie Heřmanová.

Společnost nedůvěry Praha 6:30 20. června 2023 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Kde začíná a končí spiritualita? A kde nastupuje konspiracismus?
Spiritualita, tak jak o ní mluvíme v kontextu konspiračních teorií, by se dala označit za nějaký typ New Age spirituality. Je tam výrazný antisystémový prvek, vymezování se vůči institucím a důraz na individuální spirituální prožitek.

Proto jsme se ve výzkumu ptali na narativy, které se vztahují k osobnímu prožitku, jestli lidé vnímají napojení na vyšší vědomí a souvislosti ve svém životě, které nejsou racionálně zdůvodnitelné. U tohoto druhu spirituality je důležité, že se vymezuje vůči církevním institucím, všem těm kostelům. To vše je vnímáno jako součást systému, se kterými tito lidé nesouzní.

Co oba pojmy – spiritualitu a konspiracismus – spojuje? A co naopak rozděluje?
Pojem, který označuje propojení konspiračních teorií a spirituality, takzvaná konspiritualita, je koncept, který popsali před více než deseti lety sociologové David Voas a Charlotte Wardová. Všimli si toho, že konspirační teorie a různé druhy spirituálních New Age směrů, se často v on-line prostředí potkávají. A není to náhoda, protože existují prvky, které společně sdílejí.

Především je to prvek určitého prozření, že věci nejsou tak, jak se zdají. Že jsou na světě věci, které nám zůstávají skryté. Že nejde jen o věci, které vidíme na vlastní oči, ale že existuje i jiný druh poznání založený na intuici. A skrze tento nový druh poznání nahlédnete nějakou skrytou pravdu. A to je společné jak u vyznavačů spirituálních tradic, tak i konspirátorů. Vysvětluje to zároveň, proč se i v našem výzkumu ukazuje, že lidé, kteří více věří konspiračním teoriím, mají i větší sklon ke spirituálnímu prožívání sebe sama a světa okolo.

Můžeme tedy říct, že spirituálně založení lidé jsou zároveň příznivci konspiračních narativů?
Myslím, že bychom spiritualitu neměli chápat jako indikátor toho, že se z nás stane konspirátor. Tak to rozhodně není. Ve skupině silných příznivců konspiračních teorií je sice zároveň velké procento těch, co se vnímají spirituálně, ale rozhodně nemůžeme říct, že by spiritualita byla příčinou konspiracismu. Není to tak jednoduché.

Je vlastně vůbec problém, že jsou v Česku lidé, kteří tíhnou ke konspiracismu?
Možná je to kontroverzní věc, ale to, že ve společnosti existují lidé, kteří neuznávají zdravotnictví, nechtějí své děti posílat do školy nebo očkovat, kterým ten systém nevyhovuje a mají se proti němu potřebu vymezit, to všechno je v demokratické společnosti naprosto normální.

Nemůžeme lidi takzvaně rovnat do latě. Oni mají právo si vytvořit svůj životní prostor a věřit při tom věcem, které většinová společnost nepovažuje za normální. Zkrátka bychom z nich neměli dělat „dezoláty“, ale ptát se, proč mají pocit, že věci nejsou v pořádku. Ve chvíli, kdy to nikomu neškodí, není tam společenská nebezpečnost, tak můžeme udělat jedině to, že přiznáme těm lidem prostor, který pro sebe potřebují. Spiritualita není patologie.

Konspirace patří k demokracii, rozklad důvěry ale může umést cestu autoritářům

Číst článek

A kdy tedy mohou být konspiracismus a spiritualita pro společnost nebezpečné?
To bychom museli rozdělit. Například konspiracismus je nebezpečný ve chvíli, kdy má nějaký mobilizační potenciál, který má společenskou nebezpečnost.

Když věříte, že to tady řídí mimozemšťané, kteří unesli lady Dianu, tak je to vaše věc a nikomu do toho nic není. Je to váš život, ostatně spousta z nás pravděpodobně uvěřila někdy nějakému nesmyslu. Ale ve chvíli, kdy to začne obsahovat potenciál k politické akci, která může být násilná, tak tam už to problém je. Tím nemyslím, že si lidé jdou stoupnout na Václavské náměstí, to je jejich svaté právo, ale třeba to, že zaútočí na státní budovy, jako se to stalo v USA při útoku na Kapitol.

A u té spirituality?
U ní nevnímám společenskou, ale spíše osobní nebezpečnost. Myslím, že by se nám mělo rozsvítit pomyslné červené světýlko ve chvíli, kdy nám někdo začne nabízet pomoc za peníze. V tu chvíli je dobré hodnotit, jestli tento člověk může někomu uškodit, nebo ne. Samozřejmě se tam ale hranice hledá hůře.

Nedůvěra v systém

Z průzkumu plyne, že u spirituálních lidí hraje velkou roli v tom, jestli se nakonec přikloní ke konspiracím, také nedůvěra v systém. Odkud tato nedůvěra pramení?
Kdybychom to věděli, věděli bychom zároveň, jak to vyřešit. Zatím na to neexistuje žádná jednoznačná odpověď. Ale můžu dát příklad ze svého výzkumu spirituálních influencerek, kde vstupní branou do tohoto světa bylo velmi často setkání s lékařskou autoritou. Pro mnoho žen to byla zkušenost z porodnice.

Na sociálních sítích se dá vysledovat, že tyto ženy často nejsou spokojené s tím, jak se s nimi v nemocnici zacházelo. V rámci toho se přihlásí do nějaké facebookové skupiny, kde už se pohybují další ženy, které vyznávají třeba alternativní přístup k porodu. A tato skupina má zase překryv se ženami, které odmítají očkování svých dětí.

No a ty se názorově překrývají s konspiračními skupinami. Na tom se tedy dá docela dobře vysledovat cesta, kdy máte jednu zkušenost, která vás donutí pochybovat, a pak už se samozřejmě může stát, že se na tuto pochybnost nabalí další nebo ji někdo zneužije.

Takže chápu správně, že lidé do této skupiny často vede nějaká negativní zkušenost, která zlomila jejich důvěru v systém? A můžeme s tím něco dělat?
Měli bychom se zaměřovat na to, jak těmto lidem důvěru vrátit. Z výzkumu vyplývá, že ve chvíli, kdy se tito lidé cítí stigmatizováni zbytkem společnosti, která je označí za radikální a potenciálně nebezpečné, tak to skutečně k radikalizaci vede.

Vede to k prohloubení zkušenosti z nedůvěry: „Já vám tady říkám skutečný příběh, to trauma je pro mě skutečné a musím se s ním vyrovnávat. Našla jsem něco, co mi pomáhá, a vy mi říkáte, že jsem šílená ezomatka a že šířím konspirační teorie.“ V té chvíli se skutečně může důvěra v systém zlomit do té míry, že proti němu začne mobilizovat.

Ztráta důvěry

Může být podobou situací třeba i to, čím si lidé procházeli během covidu?
Ano, pro spoustu lidí byl covid-19 znejisťujícím momentem, který v nich narušil základní důvěru v to, že se věci dějí předvídatelně a mají racionální vysvětlení. To, co jsem u svého výzkumu vnímala, bylo, jak odklon od systému postupoval s tím, jak se měnila komunikace vlády a jednotlivých expertů.

V komunitě spirituálních influencerek, během prvního lockdownu, téměř všechny šily roušky a vyzývaly k solidaritě, sdílely sbírky na pomoc izolovaným seniorům a chodily nakupovat sousedům. Potom se všechno rozvolnilo, bylo léto a po něm se začalo opět mluvit o tom, že covid zřejmě není pryč a že bude potřeba asi další lockdown.

Společnost nedůvěry: příznivci migračních konspirací chtějí vládu pevné ruky, anticovidová scéna státu nevěří

Číst článek

V té chvíli zároveň začala probíhat debata o tom, zda se zavede další lockdown až po volbách, protože to politici nechtěli udělat před nimi. A to byl zlomový moment, kdy si řada těch lidí začala říkat: „Tak počkejte, jak to tedy je? Bude ten lockdown? A jestli může počkat po volbách, je důležité, aby byl?“

To je příklad krize, kterou sice nemůže ovlivnit ani premiér, ani ministr zdravotnictví, ale oba mohou sehrát roli stabilní autority, která bude lidem vysvětlovat, co se děje. Místo toho sehráli roli prvků, které ještě prohloubily nedůvěru.

Předpokládám, že teď nemluvíme o skupině těch nejsilnějších příznivců konspirací, ale o skupinách jejich mírnějších příznivců, které výzkum popisuje.
Ano, jde o skupiny „Mírní příznivci konspirací“ a „Něco na tom je“, pro které právě ta pandemie znamenala určitý rozklad důvěry. To jsou lidé, pro které buď najdeme místo ve společnosti, kde se budou cítit stabilně, nebo u nich vidím opravdu mobilizační potenciál ze strany silného konspirativního jádra, které je může přetáhnout na svou stranu. Záleží na nás, jak se k tomu postavíme.

Na druhou stranu skupina silných příznivců konspirací tady bude vždy. Nic s ním neuděláme. A podle mě je to ve zdravé demokratické společnosti v pořádku.

Takže lidé, kteří byli nahlodáni nedůvěrou v systém, můžou být přetažení na stranu antisystému? Tomu bychom se měli snažit zabránit?
Není úplně vhodné to vnímat na škále systém/antisystém. Je tam spousta odstínů šedi. Zároveň upozorňuji, že je normální přistupovat k systému kriticky. To totiž znamená, že chceme systém zlepšovat. Když pochybujeme o jeho legitimitě, tak musíme diskutovat, zda existuje systém lepší a spravedlivější. Když budeme pouze říkat, že je tady správný systém a špatní lidé, kteří jdou proti němu, není to demokratické uvažování, ale autoritářské.

Měli bychom dávat větší prostor nuancím, kdy se na jedné straně můžeme chtít na systému podílet, na druhá ale vůči jeho částem můžeme být kritičtí. Měli bychom se především snažit, aby se většina lidí cítila v demokratické společnosti stabilně a bezpečně. A byla reprezentovaná v systému zastupitelské demokracie.

Tomáš Pika Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít