„To je to nejmenší, co můžu udělat, protože pomoc je strašně důležitá,“ říká Natalia Sedlářová. Na pohled křehká ale přitom velmi energická žena. Pevně teď objímá Galinu, matku dvou dcer a babičku čtyř vnoučat, kterým našla ubytování na faře v Tovačově. 

Julia popisuje s pomocí překladatelky Natalie jejich poslední dny doma ve městě Volynskij v kraji Žytomyr.

„Letecká pohotovost byla prakticky co dvacet minut. Museli se schovávat pořád do úkrytu. Nad hlavami viděli prolétávat rakety. Slyšeli výbuchy, a proto se rozhodli odjet do bezpečí. Navíc v Žytomyru před týdnem vybuchla bomba u nemocnice. Z miminek naštěstí nikdo nezemřel, ale na místě byli přesto dva mrtví,“ překládá zážitky Julie Natalia. 

Život v Česku

Přítomnost člověka, který mluví jejich rodným jazykem, celou rodinu přímo zázračně uklidňuje. Děti po vyčerpávající cestě a čekání na hranicích tvrdě spí, ženy sedí u stolu, pijí kávu a Natalia jim vysvětluje, co všechno teď bude potřeba udělat.

„Musíte jet do Olomouce, zaregistrovat se. A dostat číslo pořadí, na kdy se tam je třeba dostavit fyzicky,“ přibližuje ženám Natalia.

„Jsme spokojení s přivítáním. S tím, že jsme přišli jako domů. Máme zajištěnou stravu, ubytování, je nám teplo. Jenom čekáme, až z nás spadne únava a šok, abychom mohly dále pokračovat v životě,“ vysvětluje Galina.

Jak sama dodává, má konečně klid, protože jsou zase všichni spolu. Při rozhovoru v rukou pevně svírá klíč od fary, jejich nového domova. Ten jim darovala zdejší hospodyně Marie Třasoňová.

„Jsme rádi, že můžeme pomoci,“ říká Třasoňová a hned se obrací i na ukrajinskou rodinu. „Jsme velmi rádi, že jste tady a že můžeme udělat dobrý skutek,“ dodává hospodyně s úsměvem.

S Natalií odjíždíme. V očích má slzy, ale i odhodlání pomáhat dál. „Nesmím se zastavit,“ říká.

Lenka Kratochvílová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít