Vše, čím si Skleničková musela v mládí proti své vůli projít, poznamenalo její život i fyzické zdraví, ale nezlomilo ji. Své trauma podle svých blízkých postupně zpracovala a byla schopná žít šťastný a naplněný život, pracovat, vdát se, mít dceru a syna, postarat se o nemocnou matku i širokou rodinu.

Během života vzpomínala na to, jak v táboře poznala obětavost a hrdinství žen, které jí byly velkým vzorem. „Po celý můj život jsem se snažila chovat stejně čestně, nezištně a obětavě jako ony,“ uvedla Skleničková, která události kolem Lidic zachytila v knihách Jako chlapce by mne zastřelili a Vzpomínky mě stále tíží.

Osobní svoboda a rovná páteř pro ni podle rodiny zůstaly nejcennějšími hodnotami i během následujících desetiletí, kdy si komunistická propaganda lidický příběh přisvojila pro své ideologické účely, ale i v době po roce 1989, kdy občas cítila povinnost pozvednout veřejně svůj hlas a připomenout, že lidskou důstojnost, svobodu a demokracii je třeba chránit a rozvíjet.

Jediné porevoluční volby, kterých se nezúčastnila, byly ty právě skončené. I ve vysokém věku si uchovala svěží kritickou mysl a vynikající paměť, ochotně se účastnila besed a nejrůznějších rozhovorů. Ke svému osudu se podle rodiny dokázala postavit věcně, bez sebelítosti, s nadhledem.

Lidice jsou jedním ze symbolů nacistického teroru za druhé světové války. Nacisté je vypálili 10. června 1942. Důvodem byla domnělá souvislost jednoho z lidických obyvatel s atentátem na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

V obci tehdy bylo zastřeleno 173 mužů, ženy byly internovány v koncentračním táboře v Ravensbrücku a děti, kromě několika vybraných na poněmčení a maličkých do jednoho roku, zavraždili nacisté plynem ve vyhlazovacím táboře. Celkem zemřelo 340 lidických obyvatel. Po ukončení války se zpět do vlasti vrátilo 143 lidických žen a sedmnáct dětí.

ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít