Lidické dítě Pitín: Bylo mi sedm týdnů. Jinak bych stál v pomníku dětem vedle své zavražděné sestry
Jen 17 ze 105 dětí z Lidic přežilo válku a po osvobození se setkaly se svými nejbližšími a příbuznými. Jedním z nich je pan Jiří Pitín, kterému bylo v den, kdy nacisté srovnali Lidice se zemí, pouhých sedm týdnů. „To bylo štěstí, protože kdybych byl starší než jeden rok, tak bych teď byl na pomníku lidických dětí, který je na pietním území Starých Lidic a moje sestra by mě tam držela za ručičku,“ vypráví.
V létě 1942, kdy se nacisté rozhodli jako pomstu za zabití říšského protektora Reinharda Heydricha srovnat se zemí středočeskou obec, měly Lidice 503 obyvatel, z toho byly dvě stovky žen a 105 dětí. Jedním z nich byl i sedmitýdenní Jiří Pitín.
„Mně nebyl ještě rok, jsem vlastně druhé nejmladší lidické dítě, bylo mi tehdy sedm neděl. Ještě mladší byl Pavel Horyšovský, kterému bylo 16 dní. Ten měl to štěstí, že se mu vrátila maminka z koncentráku,“ vypráví Pitín pro liberecký rozhlas a Krajskou vědeckou knihovnu v Liberci, kde přednášel žákům základní školy.
„Nás dětí, co jim k 10. červnu 1942 nebyl rok, bylo sedm. Když nás odtrhli od maminek na Kladně po třídenním pobytu v tamním gymnáziu, tak jsme byli v kojení v Praze u Karlova náměstí, kde jsme byli až do konce roku 1942. Od 1. ledna 1943 jsme byli přesunuti do bývalých Masarykových domovů, dnes je to Thomayerova nemocnice v Krči. Jeden z nás zemřel ještě v kojení, tak nás bylo jenom šest,“ říká.
„To bylo naše štěstí, protože kdybychom byli starší než jeden rok, tak bychom teď byli na pomníku lidických dětí, který je na pietním území Starých Lidic,“ popisuje Pitín a dodává:
„Tam je moje sestra, té bylo 10 let. Kdybych byl starší, tak by mě tam držela za ručičku.“
S sebou nosí zvonek, který jeho sestra mívala na sáňkách. Od své tety, která ho po smrti jeho maminky vychovávala, se dozvěděl, že zvonek jeho sestra dala tetě k Vánocům. A protože teta, sestra maminky pana Jiřího, ho po válce vychovávala, dostal se k němu.
Osud sestry a maminky
Naposledy byl Jiří Pitín se svou maminkou internovaný v budově kladenského gymnázia, kam nacisté 10. června 1942 ženy a děti odvezly. „Tam byly tři dny, dvě noci, dali jim alespoň trochu slámy a sena na parkety,“ popisuje.
„Třetí den začalo odtrhávání dětí od maminek. Aby to povzbudil, střílel jeden gestapák do stropu. A potom přišla lest,“ přibližuje Pitín.
‚Musíš dětem připomínat, co se stalo s námi.‘ Před 82 lety vypálili nacisté obec Lidice
Číst článek
„Slíbili, že děti pojedou autobusem napřed a ženy vlakem a že se pak sejdou. Děti si převzaly ženy z německého Červeného kříže. A to byl okamžik, kdy se děti a maminky viděly naposledy.“
Ženy poslali nacisté na sever Německa do pracovních táborů, kde musely plnit kvótu. „Když se neplnilo, tak je poslali do vyhlazovacího tábora. To potkalo nejstarší lidické ženy včetně mojí babičky. Životní pouť mojí maminky byla ukončena na Vánoce 1944,“ jmenuje Pitín.
Děti, kterým byl víc než rok, nacisté poslali nejdřív do tábora v Lodži. „Některé děti poslaly korespondenční lístky příbuzným. Moje sestra napsala tetičce, potřebovala hygienické pomůcky a oděvy. Taky psaly děti o jídlo, jeden chlapec napsal příbuzným alespoň o kůrky chleba, co dávají doma králíkům,“ vypráví pamětník.
Z Lodže putovaly děti do vyhlazovacího tábora ve Chmelnu, kde byly zavražděny výfukovými plyny v upravených nákladních autech.
Táta se skryl v lese
„Můj táta měl noční směnu na huti Poldi Kladno z 9. na 10. června,“ vypráví Jiří Pitín po 82 letech. „Ráno se dozvěděl od ranní směny, že když projížděli kolem Lidic, tak tam viděli dým, slyšeli výbuchy a střelbu.“
Otec Jiřího Pitína se proto rozhodl skrýt se v lesích poblíž Kladna. Měl ale hlad a žízeň, kromě svačiny, kterou snědl už na směně, s sebou měl jen potravinové lístky. Oslovil proto hajného, zda by mu za ně nepřinesl chleba.
„Jenže to byl konfident gestapa. Udal ho, z Kladna si pro něj přijeli a zastřelili ho na Kobyliské střelnici,“ říká Pitín.
Jeho otec tak byl jedním z 29 lidických občanů, které tam nacisté zastřelili. „Také to byly rodiny Horákových a Stříbrných, jejichž synové bojovali v Anglii. K nim nacisté přidali dělníky noční směny včetně mého táty. A ještě si Němci, kteří byli důslední, dovezli z nemocnice jednoho občana, který tam ležel se zlomenou nohou,“ jmenuje zastřelené sousedy.
Poslechněte si celou vzpomínku, audio je nahoře v článku.
