Premiér Petr Fiala v mimořádným projevu mimo jiné konstatoval, že Donald Trump se rozhodl naprosto proměnit zahraniční politiku Spojených států a že novou realitu je potřeba respektovat, ale také na ni reagovat. Mluvil také o nutnosti, aby si Evropa sama zajistila bezpečnost, o zvýšení výdajů na obranu a také o tom, že potřebujeme silnou Evropu. Souhlasíte s tím?
S vyhodnocením situace souhlasím. Už hůře se mi ale souhlasí s některými závěry, které pan premiér z tezí vytvořil. A také mám pocit, že tam leccos chybí. V projevu například nezaznělo žádné zastání se prezidenta Zelenského a ukrajinských obránců proti Trumpově rétorice a vytahování Putina z izolace.

Přehrát

00:00 / 00:00

Evropa je na rozcestí. Jednou z cest je návrat k národním státům. Osobně se ale nedomnívám, že by malé státy byly schopné obstát samy, říká europoslankyně Markéta Gregorová z Pirátské strany

V podstatě jenom řekl, že Trump dynamicky mění zahraniční politiku a my se musíme adaptovat. Zároveň ale celou dobu on i jeho kolegové v ODS Trumpa v podstatě chválí. S tím principiálně nesouhlasím.

Jak situaci vnímají evropští lídři a vaši kolegové europoslanci?
Záleží na tom, z jaké frakce, strany, či dokonce země jsou. Obecně je tady ale vidět už od Mnichovské bezpečnostní konference velká urgence a důraz na to, abychom se spojovali, abychom navýšili obranné rozpočty, a aby se to stihlo udělat ještě dříve, než nám tady lidé, kteří se vměšují do našich voleb, jako třeba Elon Musk, zajistí, že se k moci dostanou extremisté, kteří naopak obranné rozpočty navyšovat nebudou.

Můžete specifikovat, ze kterých zemí nebo frakcí zaznívají tyto názory nejvíce?
Z hlediska navyšování obranných rozpočtů jsou standardní demokratické strany typu středopravice a pravice, konzervativci, lidovci a liberálové rozhodně pro navyšování. Mnohem méně se už ale dokážou shodnout na tom, jak se Evropa má stát silnou. Tam nastupují progresivnější strany, které vždycky viděly Evropu trochu sjednocenější než jen 27 národních států.

A ty říkají, že se musíme prvně zbavit práva veta v Radě EU, tedy toho, co třeba ODS dlouhodobě blokuje, abychom zabránili proruským zemím, jako je Maďarsko nebo i Slovensko, v tom, abychom měli jednotnou zahraniční politiku, jednotný hlas a domněle silnou Evropu.

Naopak tyto strany chtějí dávat obecně na obranu méně, protože se obávají toho, že to ještě více rozklíží ekonomické a sociální nůžky ve společnosti.

Zrušení práva veta

Vy jste ještě před projevem premiéra na síti X v pondělí psala o konkrétních krocích, které jsou podle vás v rámci EU v oblasti obrany a bezpečnosti potřeba. Jako první jste uvedla zrušení práva veta v Radě EU tak, aby pro zahraničněpolitické otázky stačila kvalifikovaná většina. Proč právě toto dáváte na první místo?
Protože se domnívám, že to, co se nám teď děje s Amerikou, to, že nikdo nebyl přizván k vyjednávání, to, že nemáme lídra, který by nás na úrovni vyjednávání Putin – Zelenskyj – Trump reprezentovat, je právě dopadem toho, že národní státy si nikdy zahraniční a bezpečnostní politiku nechtěly nechat vzít, respektive delegovat pravomoci na úroveň EU.

Z mého úhlu pohledu teď sklízíme to, co jsme zaseli. Všichni teď čekají, jak nás povede nějaký lídr, jak se budeme bránit, a najednou zjišťujeme, že nikoho takového nemáme právě proto, že národní státy aktivně bránily tomu, abychom toto kdy měli. Jestli chceme mluvit jednotným hlasem, musíme to změnit.

Máte pocit, že v tomto je opravdu klíčová kvalifikovaná většina, respektive to, aby nebylo právo veta? Že kdyby nebylo právo veta, měla by EU jasného lídra?
Domnívám se, že celý systém EU, jak je v zahraničně bezpečnostní politice nastaven, vede k tomu, že nemáme silné lídry. Ursula von der Leyen je vnímána jako silný lídr, ale všichni se k ní obrací ohledně konkurenceschopnosti Evropy a posílení evropských ekonomik.

Ale obrací se někdo na Kaju Kallas, vysokou představitelku pro zahraniční bezpečnostní politiku? Její jméno v debatách, kdo nás bude na evropské úrovni reprezentovat, vůbec nepadá. Všichni se tam baví o premiérech nebo případně prezidentech zemí. A to je podle mě symbolikou toho, co jsme si jako národní státy nadrobili a teď to jíme.

A změnilo by se to, kdyby nebylo právo veta?
Podle mě je to krůček, který by velmi pomohl. Netvrdím, že je to jediná věc, kterou musíme udělat. Například už v minulosti se v souvislosti s Maďarskem mluvilo o tom, že uplatníme takzvané passerelle clauses, kdy pro zahraničněpolitické otázky stačí kvalifikovaná většina, že nebudeme zasahovat do zakládacích smluv.

EU si ale musí rozmyslet, co v zakládacích smlouvách bude, aby to společně dál fungovalo. Jednou z cest, na kterou se vydat, je samozřejmě návrat zpátky k národním státům, ale když vidím, jak velké mocnosti geopoliticky překreslují celou mapu, tak se nedomnívám, že by malá Česká republika mohla obstát sama.

Nepodpořilo by zrušení práva veta naopak odpor občanů k EU a třeba snahy sedmadvacítku opustit?
Z hlediska vnímání občanů je to právě úplně naopak, protože občané si zvykli, že je tady velká EU, která by měla logicky řešit velké otázky – ekonomiku, bezpečnost, konkurenceschopnosti – a ne nějaké nepodstatné drobnosti. Systém, jak je teď nastaven, ale dává EU pravomoci především na ony drobnosti, které lidi obtěžují.

A mají pravdu. Spousta věcí je přeregulovaná, ale ve velkých otázkách, kde by nám právě být spolu a mluvit jedním hlasem velmi pomohlo, nemá EU obranné, bezpečnostní nebo zahraničněpolitické pravomoci. Občané jsou pak právem frustrovaní, protože mají pocit, že to, kvůli čemu Unii máme, neplní, a to, kvůli čemu ji nemáme, tak přehání.

Kdo by měl podle Markéty Gregorové iniciovat společné nákupy a cvičení armád v rámci EU? Jaká je souvislost mezi změnami americké zahraniční politiky a Green Dealem? Poslechněte si celých Dvacet minut Radiožurnálu výše.

Tomáš Pancíř, opa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít