Americké posily se chystají k odjezdu do Iráku
Do Iráku už začínají odjíždět další posily pro americké a irácké jednotky. Ze zpravodajství známe čísla a politické dohady kolem strategie v Iráku. Zpravodaj Českého rozhlasu Alexandr Pícha se ale vypravil přímo mezi vojáky, kteří nejvíc nesou tíhu boje proti terorismu. Na vojenské základně Forth Riley v Kansasu s nimi strávil několik dní. A v mozaice jejich názorů vám teď ukáže, co americký voják cítí před odletem do Iráku.
Tisíce vojáků, to jsou tisíce osudů. Příslušníci 1. pěší divize v Kansasu už mají jen pár dní nebo hodin před odletem do Iráku. Nejvážnější tváře ale mají ti, kteří tam už jednou nebo i víckrát dlouhodobě sloužili. Jaké jsou ty nejlepší a nejhorší zkušenosti veteránů z kritických míst.
"Moje nejhorší zkušenost je vědomí, že ti, se kterými jsem byl, zaplatili nejvyšší cenu. A moje nejlepší zkušenost to, že jsem ještě naživu," říká dnes už kapitán Robert Sandon.
Američtí vojáci mají ve své zemi velkou prestiž. Samotnou válku v Iráku, ale podporuje jen třetina americké veřejnosti. Jak se v takové situaci odjíždí na tak nepopulární místo? "Sám si osobně vážím veřejného mínění, ale nemůže mě teď ovlivnit pozitivně ani negativně. Jsem voják. Vědomě jsem se rozhodl vstoupit do armády a věřím v misi, kterou tam děláme. Nejtěžší je to s rodinou, moje žena mě podporuje, moje matka se o mě bojí a moje dcera mě postrádá, a o to teď hodně jde," vysvětluje Sandon.
Řada amerických vojáků má před odjezdem vážné tváře. Cítí, že na nich leží velká zodpovědnost. Nejenom za celkovou situaci, ale i za své kamarády. "Ztratil jsem ve válce kamarády a teď mám dobrý pocit, že jedu pomoct těm, kteří tam jsou. Čím dřív to tam dokončíme, tím dřív se vrátíme domů. A nejde jen o naše vojáky, jde také o lidi, kteří tam opravdu žijí ve válce. Sám nevím, jak bych tam mohl žít každý den." říká mi velitel jednotky poradců iráckých sil.
Přímo na základně po hodinách a dnech strávených s vojáky člověk cítí, že to nejsou jen ti ostří hoši z televizního zpravodajství. Mají perfektní vybavení, tvrdý výcvik, jsou sebevědomí, ale na nic moc si nepotřebují hrát a jsou přirození.
"Myslím, že se každý bojí, ale to je zdravé, drží tě to na pozoru. Nejhorší je, že nepřítel je opravdu zákeřný. Nejde do otevřeného boje, ale nastražené bomby vás můžou zabít všude. Nikdo z nás tam nechce být dlouho, ale musíme vydržet, než se bude Irák schopen bránit sám. Pak nastane čas odejít," popisuje situaci Českému rozhlasu major, který nemůže říct, kde bude jeho jednotka nasazena.
Válka v s terorismem je velká strategie a politika, ale pokaždé jsou v tom také obyčejní lidé a v Americe už ovlivnila osudy tisíců vojáků. Jaké to je v rodině, kde se připravují na odjezd táty do Bagdádu?
Podporučík Ryan Wood mi vysvětluje, proč je v Americké armádě: "Vstoupil jsem to armády po 11. září 2001, když se Amerika probudila, po teroristických útocích. Bylo to moje osobní rozhodnutí. Uvědomil jsem si, že musíme Ameriku bránit, že svět musí být bezpečnější. Když nikdo nevystoupí, když nikdo nepodnikne akci, půjde to se světem dolů."
Jeho žena Glenda to teď bude mít těžké. Je učitelka a škola a známí jí budou pomáhat se dvěma malými dcerami. Také válka v Iráku se komplikuje. "Souhlasím, že věci jsou trochu jiné, než když to začalo, a že se to stává daleko obtížnější. A také se obávám o svého muže, ale doufám aspoň, že je teď naše armáda dobře vybavena. A také rozumím tomu, že nebojujeme jen pro Irák, ale také za sebe a za jiné země na světě," říká Glenda.
Také malá šestiletá Jessika už musí chápat složitý a nebezpečný svět. Její táta je medik a Jessika ví, co bude v Iráku dělat. "Jde tam dělat dobré věci, jde pomáhat lidem, kteří jsou zranění. Ale bude se mi tady po něm moc stýskat. Tatínek je pro mě jediný na světě, mám ho ráda víc než vesmír a budu ho mít ráda pořád a pořád," svěřuje se mi Jessika.
