Jenže on to nebyl jen teror v ulicích Manchesteru a Londýna, co změnilo dynamiku kampaně. Kdyby se Konzervativní strana bývala držela mantry, že jde o souboj osobností, a neustále zdůrazňovala, jestli Britové chtějí, aby je z Evropské unie vyvedla Theresa Mayová, nebo Jeremy Corbyn, nebylo asi co řešit. Jenže v okamžiku, kdy toryové při představování svého volebního programu zdůraznili nutnost, aby si penzisté začali připlácet na sociální péči, dali labouristům téma, a s tématem přišel plamínek naděje pro nejsilnější opoziční stranu. Rozfoukala ho i britská média, která z předsedy Labour Party Jeremyho Corbyna sundala nálepku „krajně levicového pomatence", a začala se mnohem víc soustředit na obsah. Na to, co Corbyn reálně říká a navrhuje.

Toryům se vrátilo jako bumerang i heslo „strong and stable," silná a stabilní, které spojili s Theresou Mayovou. Volební stratégové konzervativců se rozhodli v předvolebních debatách svou, mediálně ne úplně přesvědčivou šéfku „schovávat" a to se neukázalo jako úplně šťastný nápad. Jon Snow, veterán pokrývání britské politiky (coby hlavní moderátor Channel 4 zažije už 7. britské parlamentní volby), si posteskl, že Mayová je prvním ministerským předsedou, který přes mnohatýdenní přemlouvání odmítl přijít do této televize na předvolební rozhovor. Vypadalo to vážně divně a veřejnost to úplně nepochopila. Že ministerská předsedkyně není úplně „silná a stabilní", se ukázalo i ve dnech teroristických útoků, kdy se paní Mayové právem předhazovalo snižování početních stavů policie v letech, kdy dnešní premiérka zastávala post ministryně vnitra.

Theresa Mayová přišla s překvapivou myšlenkou vypsání předčasných voleb s odůvodněním, že chce získat silnější mandát pro oficiální jednání o brexitu. Částečně jde také o potvrzení Mayové ve funkci ministerské předsedkyně, do které se 60letá politička nedostala prostřednictvím voleb. Vypadalo takticky, že si konzervativci „posunou" další řádné parlamentní volby z roku 2020, kdy nejspíš Spojené království pocítí nejhorší dopady odchodu z Evropské unie. Jenže právě téma odchodu Spojeného království a jeho podmínek se z kampaně skoro úplně vytratilo. Jeremy Corbyn jasně zvítězil v dílčí bitvě, když od začátku tvrdil, že nepřijme filozofii, že volby 8. června jsou „jen o brexitu", a že se bude profilovat na své vlastní agendě. V tomto bodě autor tohoto textu před pár týdny Corbynovi křivdil a mýlil se...

Od zvolení „Jezzy" Corbyna do čela strany v létě 2015 si Labour Party táhne na noze „kouli", kdy si ani mnoho členů strany a poslanců nedokáže představit, že by se jejich předseda nastěhoval do Downing Street číslo 10. Jenže poslední průzkumy ukázaly, že se neposunuly jen preference celé strany, ale taky preference samotného Corbyna. Zatímco ten si o 15 procentních bodů v osobním hodnocení polepšil, Theresa Mayová 10 bodů ztratila. Její nemastné neslané vedení kampaně přivedlo komentátora Guardianu Jonathana Freedlanda k závěru, že i když Mayová hlasování nakonec jasně vyhraje, coby lídr vede konzervativce do volebního klání naposledy.

Výhoda konzervativců

Přes všechno výše uvedené si Konzervativní strana nese do voleb jednu obrovskou výhodu. Může se spolehnout na hlasy velké většiny lidí, kteří v roce 2015 hlasovali pro UKIP, tedy stranu, která odchodem Británie z EU v podstatě přišla o smysl své existence. Odchodem Nigela Farage z čela formace pak ztratila i zbytky přitažlivosti. Průzkumy ukazují, že se sympatizanti UKIPu a velcí fanoušci brexitu logicky přikloní k táboru premiérky Mayové. V mnoha anglických volebních okrscích, kde si dosud labouristé udržovali těsnou převahu, to může být klíčový faktor.

Zapomenout bych neměl na skotskou SNP, která v roce 2015 senzačně „vyluxovala" 56 z 59 skotských poslaneckých mandátů. Teď to malinko vypadá, že se strana skotské první ministryně Nicoly Sturgeonové stane obětí vlastního úspěchu a že velkolepý výsledek z před dvou let nedokáže zopakovat. Zase si ale skotští nacionalisté nepohorší natolik, aby museli zásadně zrevidovat svoje separatistické choutky.

V pobrexitový revival věřili liberální demokraté. Ti doufali, že coby jediná tradičně prounijní strana získají hlasy nespokojených voličů, kterým je brexit proti srsti. Razantní nárůst počtu členů strany po unijním referendu v červnu 2016 vypadal slibně. Podle aktuálních průzkumů se ale comeback LD na někdejších 50 a více mandátů konat nebude. Logika „hlasoval jsem pro setrvání země v Evropské unii, a tím pádem budu automaticky volit liberální demokraty," se nejspíš mnoha lidem hlavou nehoní.

Boj o zastávky

Když cestujete po Británii, zjišťujete, jak velké množství voličů překvapivě nezajímá agenda „velké", celonárodní politiky nebo ji považuje za druhořadou. Spousta lidí se rozhoduje podle toho, jak je spokojená s prací poslance při řešení místních problémů, včetně tak obskurních věcí, jako jsou rušení autobusových zastávek. Ve většinovém volebním systému je to velmi typické a jde o fenomén, který celostátní předvolební průzkumy nemůžou zohlednit.

Britský volební souboj je nakonec navzdory původnímu očekávání dost neprůhledný. Osobně se kloním k názoru, že Konzervativní strana vyhraje a získá dost křesel k sestavení většinové vlády. Současně si ale Labour Party připíše tak solidní výsledek, že Jeremy Corbyn nebude muset rezignovat. Jeden z nejuznávanějších britských politologů Matthew Goodwin ještě před útokem na London Bridge napsal, že pokud Corbynova formace získá 38 procent odevzdaných hlasů, sní svou novou knížku o brexitové Británii. Snad si ji Matthew včas naložil. Pokud se k urnám dostaví hodně mladých lidí, snad se mu bude lépe žvýkat...

Jiří Hošek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít