Lékařka v Jižním Súdánu: Měli jsme otevřený hrudník a museli jsme sáhnout po staré metodě dvou láhví
„Často se tu setkáváme s hadím uštknutím… Skoro každý den máme také abscesy, které nebývají malé. Pokud bych to měla říct naplno, bývají to úplné fontány hnisu, což je dáno tím, že k nám lidé přicházejí pozdě,“ říká anestezioložka Simona Šmelková, která je s Lékaři bez hranic na misi v Jižním Súdánu. V rozhovoru popisuje nejemotivnější zážitek z mise, co pro ni bylo zpočátku nejtěžší, ale i to, proč je tak těžké získat souhlas rodiny s operací.
Rozhovor jsme museli o den posunout, protože vás dvě hodiny před telefonátem odvolali na sál. Psala jste, že vám vezou tři postřelené pacienty, z toho dva museli ihned na operaci. Podařilo se je zachránit? Jak na tom teď jsou?
Jeden z nich se ani nedožil transportu. S průstřelem břicha po cestě na letiště zemřel, další dva ale žijí. Prvního, asi 20letého muže k nám převezli také s průstřelem břicha a nyní je v kritickém stavu. Našli jsme mu ve střevech 12 děr neboli perforací, které bylo potřeba zašít. Jedna z kulek mu prošla asi tři centimetry od páteře, takže měl nakonec celkem štěstí. Jeho stav je ale kritický. Nevíme, jestli jsme našli všechny perforace, jak se to bude hojit a jestli se mu tam nerozvine infekce.
KDO JE SIMONA ŠMELKOVÁ?
Simona Šmelková je anestezioložka z Fakultní nemocnice Brno, Bohunice. V polovině října odjela na svou první zahraniční misi s organizací Lékaři bez hranic do Jižního Súdánu, kde má zůstat až do 30. listopadu.
Víte, jak k těmto střelným zraněním vlastně přišli?
Šlo pravděpodobně o pomstu, místní kmeny totiž mezi sebou bojují víceméně neustále. Nevím, co přesně stálo na počátku, ale většinou to souvisí s kravami, které fungují jako platidlo a kmeny si je vzájemně kradou. V rámci této odplaty tedy střelec jednoho člověka postřelil, druhý zemřel a zraněná skončila i 12letá dívka – to je náš třetí pacient. Kulka jí prošla skrz obě nohy, zůstala v jedné z nich, ale dostali jsme ji ven.
Víte už, jestli dívka bude chodit?
Myslím si, že ano. Také ona měla celkem štěstí, protože kulka minula cévy i kosti, takže nemá ani zlomenou nohu. Největší riziko pro ni představuje infekce. Ale vyčistili jsme to a nasadili antibiotickou léčbu, takže doufáme, že to bude dobré. Spíš se obávám o toho 20letého chlapíka.
Říkala jste, že to mohla být odplata za krádež krav?
Nevíme to přesně, ale důvody bývají právě takovéto. Tímto způsobem tady bohužel velmi často řeší problémy, protože mít zbraň je tady velmi jednoduché. Víceméně každý ji tu má, a když se něco semele, problémy se řeší velmi razantně.
Jak časté jsou ve vašem zdravotním středisku takovéto případy? Jsou střelná zranění mezi těmi nejčastějšími důvody, proč se lidé dostávají do nemocnice Lékařů bez hranic?
To bych neřekla. Bývá to tak v posledních dvou týdnech, třeba minulý týden jsme měli dvě střelná poranění. Jedno z nich bylo střelné poranění hrudníku a to bylo velmi zajímavé. Měli jsme otevřený hrudník, pneumotorax, museli jsme ale polemizovat nad tím, jak hrudník drenovat. U nás používáme kompaktní drenážní přístroje, tady jsme ale museli sáhnout po staré metodě dvou láhví. Museli jsme být poměrně kreativní, ale dnes už je na tom pacient celkem dobře. Máme z toho velkou radost, protože to vypadalo opravdu velmi zle.
Můžete si použití metody fotograficky zdokumentovat?
Ne. S fotkami je tu obecně velký problém, nesmíme tu vůbec fotografovat, vždy to musí být jen s autorizací. Snad jen novináři mohou fotografovat, ale i ti musí mít povolení. Platí tu „no photo policy“ a není to jen v zařízení MSF (zkratka organizace Lékaři bez hranic – pozn. redakce), ale v celé zemi. Když si ve městě fotíte budovy, můžete se za to dostat do vězení.
Lidé tu jsou silnější
Pokud se ještě vrátíme k pacientům, jaké případy se k vám dostávají nejčastěji?
Protože tu jsou teď záplavy, často se setkáváme s hadím uštknutím. Do suchých oblastí totiž prchají lidé i hadi a to pak často vede k hadím uštknutím. Když k nám lidé přijdou pozdě, končí to i amputací – měli jsme tu například čtyřletého chlapce, kterému jsme museli amputovat nohu. Bohužel to tak chodí, protože tu lidé dodnes navštěvují nejprve domácí léčitele. Skoro každý den tu máme také abscesy (dutina ve tkáni, která je vyplněná hnisem – pozn. redakce), které nebývají zrovna malé. Pokud bych to měla říct naplno, bývají to úplné fontány hnisu, což je dáno právě tím, že lidé přicházejí pozdě. Abscesy způsobené špatnou hygienou mívají dospělí, děti, ale měli jsme tu s abscesem i pětidenního novorozence.
Utekli před boji a útlakem, některým sport zachránil život. Příběhy z olympijského týmu uprchlíků
Číst článek
Velmi často se tu setkáváme také s popáleninami. Máme tu dva takové kritické pacienty včetně čtyřleté holčičky, která má popáleniny na 25 procentech těla, protože na sebe vylila horkou vodu. Její léčba probíhala celkem dobře, pak ji ale její babička vzala domů a za dva týdny se vrátila v hrozném stavu, hlavně kvůli podvýživě. Při popáleninách je totiž nutné zajistit zvýšený příjem proteinu, aby se hojící proces zlepšoval. Už je to na dobré cestě.
Velmi kritický případ jsme tu měli i před pár dny, kdy k nám přivezli 10měsíčního pacienta s popáleninami na 15 procentech těla, hlavně na hlavě. O toho jsem se opravdu bála, protože doma pracuji i na popáleninovém centru a vím, že když dojde k popáleninám v oblasti tváře nebo krku, je nutné dítě hned zaintubovat. Problém je ale ten, že tu nemáme ventilátor ani přistroj pro monitoring pacienta, aby se intubace dala udělat. V takovém případě se přitom může stát, že otečou dýchací cesty a pacient se začne dusit. K našemu překvapení se z toho ale dostal velmi pěkně.
Chtěla bych zdůraznit, že lidi tady mají mnohem větší práh bolesti a dokážou zvládnout mnohem víc než lidi u nás. Vidím to na bolesti, jakou dokážou zvládnout, i na spotřebě léků. Také pokud jsou v kritickém stavu, dokážou se z toho dostat za velmi krátkou dobu, přestože nemají takovou lékařskou péči, jako by dostali u nás.
Porodní asistentka v Afghánistánu: Jít ven za tmy tu není bezpečné, někdy k nám rodičky dorazí pozdě
Číst článek
Jak náročné to pro vás je po psychické stránce? Potýkáte se někdy s určitou bezmocí, kdy pacientovi za takto těžkých podmínek nelze pomoct, v Evropě by ale byl zachráněn poměrně snadno?
Samozřejmě je to těžké, ale říkám si, že jim prostě musíme pomoct s tím, co máme. Postupy tu jsou často úplně jiné než u nás a opravdu se mnohdy cítíme bezmocní, hlavně když řešíme krvácení.
Měli jsme tu dvě gravidní pacientky s krevní skupinou nula negativní, která je obzvlášť tady velmi vzácná. Jedna z nich měla hemoglobin 20. To jsem za svoji praxi ještě nezažila, aby si se mnou člověk povídal s tak nízkou hodnotou. Je to opravdu zlé, protože když pacientce krev nepodáte, tak zemře. To se nám v jednom případě i stalo – dárce se nenašel a pacientka zemřela na vnitřní krvácení.
V případě pacientky s hemoglobinem 20 šlo o mimoděložní těhotenství. Čekali jsme na podpis souhlasu od jejího manžela, který byl v jiném městě, asi 45 minut odsud. Bez souhlasu ale v Jižním Súdánu nesmíte konat, ani když jde o život ohrožující situaci, pacientka to ale zvládla a naštěstí se nám podařilo najít dárce od ní z rodiny. Za tři dny stála s úsměvem vedle postele a vůbec nechápala, proč jí říkám, že je velká bojovnice.
S žábami ve sprše
Do Jižního Súdánu jste odjela pracovat v polovině října. V nejmladší zemi světa, která se potýká s řadou problémů a kde jsou skoro všichni obyvatelé závislí na mezinárodní potravinové pomoci, tedy pobýváte necelý měsíc. S jakými pocity jste na svou první misi s Lékaři bez hranic odjížděla a jak se ty představy liší od reality, kterou tam teď zažíváte?
Na začátku jsem se hlavně velmi těšila. Přijímací proces do MSF je velmi dlouhý a ne každého vezmou, měla jsem proto radost, že se mi to podařilo. Celkem rychle jsem pak dostala nabídku na tuto misi a vzala jsem ji bez většího váhání. Už dříve jsem byla na misi s jinou organizací v Keni a i ta nabízela možnost mise v Jižním Súdánu, takže to byl víceméně můj sen.
Pak jsem si začala načítat, co mise v Jižním Súdánu všechno obnáší, a musím říct, že jsem tak trochu ztratila zem pod nohama. Lekla jsem se, jestli jsem si nenaložila trochu moc, protože tahle mise má strašně moc aspektů. Nejde jen o pracovní zkušenosti, také životní podmínky tu máte velmi omezené. Žijeme v tukulu, což je takový malý domeček, který má dva krát dva metry. Mám tam jen postel, větrák a jednu truhlu, kde mám všechny věci. Je tu navíc strašné teplo, ve dne teploty rostou přes 40 stupňů a teplo je i v noci. Obnáší to ale i další výzvy.
Lékařka z Haiti: Tolik postřelených a pobodaných jsem za 12 let neviděla. Zraněné přiváželi co 15 minut
Číst článek
Pamatuju si větu, kterou jsem četla v popisu této mise. Otázka zněla, zda nemám problém s hady, škorpiony, různými druhy hmyzu a žábami. Říkala jsem si: „Páni, to není úplně každodenní chleba.“ Ale nakonec tu jsem a po třech týdnech mi to přijde úplně normální. Na začátku to ale byla velká výzva. Když jsem potřebovala v noci na záchod, byla to úplná výprava. Máme tu velmi jednoduché latríny s tureckým záchodem, a když tam v noci vejdete, doslova to tam žije – jsou tam komáři, hmyz, obrovští brouci, jaké jsem v životě neviděla. Sprcha byla to samé – na začátku jsem byla vystrašená, ale teď tam jsou se mnou dvě žáby a už se nad tím ani nepozastavuju.
Jedovatého hada jste zatím nepotkala?
Hada zatím ne, ale máme tu třeba mangusty (drobné, velmi rychlé šelmy – pozn. red.). Minulý týden sem přišlo asi čtyřicet mangust, které nám pak v noci běhaly pod tukuly. Zvířat tu máme opravdu celkem dost, například dva dvoumetrové varany a třešničkou na dortu jsou netopýři. Žijí ve střechách tukulů a v noci mezi sebou bojují. Byla jsem zvyklá spát v úplném tichu, ale tady vám neustále vydávají nějaké zvuky netopýři, žáby, hmyz, ale také hlučný větrák, který kvůli vedru nemůžete vypnout.
Apendix chtějí domů
V Jižním Súdánu tedy pracujete jako anestezioložka. Můžete popsat, jak vypadá váš běžný den?
Každé ráno v osm máme mítink, kde si předáváme službu. Já jsem ve službě v podstatě každý den, 24/7 po celou dobu, co tu pracuji. Když se něco děje, jdu do nemocnice přes den i v noci. Pak máme vizitu, která nám teď trvá celkem dlouho, protože kvůli povodním máme pacientů víc. Pak si nakreslíme tabuli, kdo z pacientů půjde na řadu jako první – nejčastěji to jsou děti a lidé v akutním stavu. Denně máme pět až 11 různých operací, zatím nejvíc jsme ale provedli 13 výkonů za den, takže toho je celkem dost.
Na sále mám k ruce 60letého Jamesona. Není přímo anesteziolog, ale anesteziologická sestra, nicméně to ničemu nevadí, protože tu dělá anesteziologii asi 33 let. To je víc, než jsem na světě, takže se od něj častokrát sama učím. Opravdu je velmi šikovný a má velice dobrý odhad.
To je Jihosúdánec?
Ano, Jameson je domácí. Je to takzvaný impat, to znamená, že je pracovníkem MSF, ale pochází z Jižního Súdánu. Je to takový typický Súdánec – vysoký, hubený a fakt úžasný člověk. Hrozně mi pomáhá i v tom, že zná kulturní kontext a rozdíly, a díky tomu dokáže vyřešit s pacienty mnoho věcí. Například když pacientovi vyoperujeme apendix, rodina často chce apendix ukázat, nebo si ho dokonce vzít domů a ukázat ho ostatním.
Češka, která bojovala s covidem v Brazílii: Příběhy lékařů byly velmi emotivní, na lidech byl znát strach
Číst článek
Nejdůležitější ale je, že nám Jameson pomáhá se získáním souhlasu, který je tu hrozně důležitý, častokrát se nám ale stává, že nám ho rodiny nechtějí podepsat. Pokud by se na sále náhodou něco stalo nebo by operace pacientovi nějak uškodila, dotyčný, který souhlas podepsal – většinou to teda nepodepisuje, ale dá otisk prstu, protože tu málokdo umí psát – by následně mohl být souzený zbytkem rodiny. Ale tím, že Jameson zná místní lidi a oni znají jeho, je to snazší. Většinou léčíme lidi z PoC (Protection of Civilians – ochrana civilistů), tedy z místního tábora pod ochranou OSN.
Jedním z mých dalších úkolů na misi je i zaučit Viliama. To je mladší anesteziologický bratr, který tu pracuje už dva roky a je také velmi šikovný. Je vidět, že si toho opravdu váží a má pro učení velký entuziasmus. Lidé tady po těch informacích vyloženě žízní. Jsou to inteligentní, slušní lidé, kteří mají obrovský potenciál, ale nemají ho kde využít.
V jak velkém městě se vaše zdravotní zařízení nachází? Patří mezi větší města v Jižním Súdánu?
Naše zařízení se nachází ve městě Bentiu, kde má MSF dvě různé mise. První je Bentiu town a druhá Bentiu PoC, kde jsme my. Dnes už je to tábor pro IDP, tedy Internally Displaced Persons (tábor pro vnitřně vysídlené osoby – pozn. redakce). O tyto lidi my se převážně staráme, kromě toho k nám ale vozí také pacienty z města Lankien nebo Leer. Náš chirurgický tým je totiž v okruhu velké části území Jižního Súdánu jediný.
Lidé jsou velcí bojovníci
Za necelé tři týdny vaše působení v Jižním Súdánu končí a vrátíte se zpátky do Česka. Víte už teď, že se budete chtít vydat na nějakou další zahraniční misi?
Určitě ano. Myslím, že to je jako droga. Taková mise vám dá hrozně moc, a to nejen po pracovní stránce. Jsou tu skvělí lidé a mě hrozně baví cestovat, jako lékař přitom máte k lidem mnohem blíž. Dostáváte se do intimní zóny jejich života a v tomto ohledu mě to strašně baví – poznáváte zemi skrze její obyvatele, jejich pocity.
Afrika letos zažívá už čtvrtý převrat. Vede k nim nestabilita i růst džihádu, investoři mohou znejistět
Číst článek
Například teď v době povodní mají lidé obrovský strach, že jim voda zaplaví tábor. Před pár dny jsme se byli podívat na povodeň z takové vyvýšeniny, která odděluje tábor od vody, a odsud jsem si odnesla jeden z nejsilnějších zážitků. S kolegy z MSF jsme stáli na této vyvýšenině, koukali na zaplavené stromy kolem a najednou jsme uviděli rodinu – muže, dvě ženy, z nichž jedna byla těhotná, a asi 12letého chlapce. Procházeli vodou s obrovskou plachtou a v ní všechny věci, které zachránili ze zaplaveného domu. Lidé prchající před záplavami tu často jdou i několik dní, brodí se vodou a snaží se vyhnout krokodýlům, hadům a podobně.
Zaskočeně jsme na ně koukali – nikdo z pracovníků MSF, kteří většinou pocházejí z rozvinutých zemí, neřekl ani slovo. Ta rodina byla tak šťastná, když dorazila do PoC. Jen pro upřesnění, ten tábor vypadá jako slum a podmínky pro život tam jsou skutečně velmi jednoduché. Tito lidé, kterým voda zaplavila dům, ale přišli celí vysmátí, šťastní a my jsme jen nechápavě zírali, jak jsou místní lidé silní. U nás by se z toho člověk složil, ale tady jsou lidé neskuteční bojovníci. Strašně lituji toho, že se tady nedají pořizovat žádné fotografie. Pro mě to byl jeden z nejemotivnějších zážitků tady.
Také Jameson a Viliam neustále mluví o povodních a všichni mají strach z toho, co bude, pokud voda zatopí PoC a mise Lékařů bez hranic bude muset být evakuovaná. Opravdu je tu teď cítit strach, přes to všechno ale Jameson s Viliamem stále chodí do práce s úsměvem.
Máte tedy strach, že povodně mohou ovlivnit i vaši misi?
Může se to stát. Mě se to asi nebude týkat, protože odjíždím za dva a půl týdne, voda ale bude stoupat ještě další dva až tři měsíce. MSF na to reaguje a máme tu i pohotovostní tým. V Bentiu obvykle bývá 22 expatů, teď nás ale je něco přes 40, protože přijeli další lidé, aby pomohli řešit situaci s povodněmi. Máme tu různé mobilní kliniky, program pro zajištění čisté vody a monitoruje se také epidemická situace, po povodních totiž hrozí epidemie cholery a podobně.
Voda může ohrozit i naše ubytování MSF, ale doufáme, že se to nestane. Já sice za tři týdny odjedu, ale bůhví, jak to tu bude pokračovat. Lidé v Jižním Súdánu si už tak strašně moc vytrpěli. Nejprve to byly nepokoje mezi jednotlivými kmeny, které stále pokračují, vedle toho ale musí bojovat i s přírodou. Období sucha střídá období deště a povodně jsou tady každoroční problém, ty letošní jsou ale největší za několik posledních desetiletí. Celkově mi to je hrozně líto, co všechno si jedna země musí vytrpět.
