Jak Kim Čong-un sliboval konec jaderných testů – a jak severokorejská média mlčela
Od dob, kdy chtěl generál MacArthur lámat KLDR vaz atomovou bombou, uplynuly už desítky let. Teď má jaderné zbraně Pchjongjang – a už po několikáté světu slibuje, že s nimi přibrzdí. Co však říká těm, kdo žijí pod jeho vládou? Vydejte se po stopách toho, co si Severokorejci mohou číst o kauze „jádro“. A co to může znamenat pro nás všechny.
Denuklearizace je komplikované slovo, které se nesnadno vyslovuje – a navzdory tomu ho v posledních týdnech slýcháme čím dál častěji. Příčina je jasná: jsme svědky opětovného sbližování Jižní a Severní Koreje, ve kterém téma severokorejského jaderného odzbrojení rezonuje jako leitmotiv.
Svět s napětím čeká na historické setkání Kim Čong-una a Mun Če-ina, které se odehraje tento pátek v jihokorejském Domě míru v Pchanmundžomu na hranici obou Korejí. A mezitím se odborníci dohadují, co přesně znamená příslib Pchjongjangu, že je ochoten vyjednávat o omezení svého jaderného programu.
Přestane severokorejský režim s nukleárními testy? Je vůbec možné, že by se dokonce vzdal svého jaderného arzenálu? Anebo je to celé jenom zástěrka, která KLDR slouží jako vějička k oklamání protivníka? Zásadní je přitom podívat se, co k věci píšou severokorejská média – rozuměj, co Pchjongjang o své proklamované ochotě k denuklearizaci říká Severokorejcům.
Odpověď zjistil Fjodor Tertickij, analytik expertního serveru NK News: Nic moc. Co to prozrazuje o skutečných úmyslech režimu?
Fáze první: Tajemství
Jak Tertickij připomíná, jaderné ambice KLDR se zrodily v ohni korejské války. Armáda USA pod velením generála Douglase MacArthura, kterou vojska Čínské lidové republiky zatlačily do defenzivy, volala po jaderných zbraních, aby mohla nepřítele zdecimovat – MacArthur se na Washingtonu dožadoval 34 atomových bomb, jež chtěl použít proti Severokorejcům i Číňanům. Prezident Truman mu nevyhověl a po ostrém konfliktu ho nakonec, v dubnu 1951, zbavil velení.
Kim Ir-sena to patrně neuklidnilo. Už v 50. letech se totiž pustil do díla a zahájil výstavbu vlastního jaderného programu. Sem tam se sice někomu svěřil, například sovětskému velvyslanci v roce 1956, ale jinak se veškeré potřebné kroky děly v utajení. Získat jaderný arzenál je totiž běh na pořádně dlouhou trať, a hlavně: Severní Korea v té době spustila horlivou kampaň za celosvětový zákaz jaderných zbraní, pochopitelně namířenou proti Spojeným státům.
'Zabijte ty americké bastardy!‘ Masakrem z 18. srpna vyvolali Severokorejci přízrak 3. světové války
Číst článek
Od 60. let se pak Pchjongjang přeorientoval na hlasité výzvy, aby Američané stáhli své zbraně z jihu Korejského poloostrova a z Japonska, a ty opakoval prakticky až do konce studené války.
Ještě před svou smrtí v roce 1994 Kim Ir-sen světu tvrdil, že program jaderných zbraní v KLDR „neexistuje“. Ve svém rozhovoru s japonskými novináři apeloval na jaderné mocnosti, aby „zajistily, že svými jadernými zbraněmi neohrožují nejaderné země, zatímco nejaderné mocnosti nesmí jaderné zbraně vyvíjet, vyrábět ani dovážet.“
Tato vůdcova slova sice skončila v jeho Sebraných dílech (1996, dotisk 2011), jenže severokorejská média z nich podle všeho příliš nečerpala. Od začátku 90. let se totiž soustředila na nové téma: začala tepat do Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (platné od roku 1970, pozn. red.).
Paradoxně to tehdy bylo jen pár let poté, co smlouvu podepsala také Severní Korea (12. prosince 1985). Ale to ničemu nepřekáželo, protože žádné z médií v KLDR o tomto kroku neinformovalo – podobně jako v roce 1992, kdy mlčela také o Společné deklaraci k denuklearizaci Korejského poloostrova. (V úmluvě, podepsané 20. ledna 1992, se Soul a Pchjongjang zavazují, že nebudou testovat, vyrábět, vlastnit, skladovat ani používat jaderné zbraně a energii atomu budou využívat pouze k mírovým účelům, pozn. red.)
Ale zpátky ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Severokorejská propaganda už od roku 1991 hlásala, že v této nespravedlivé smlouvě jsou si někteří z rovných rovnější. A zdůrazňovala, nikoli neprávem, že úmluva garantuje velkým mocnostem práva, zatímco ostatním signatářům spíše povinnosti.
Jaderný program KLDR, časová osa:
Teprve velká korejská encyklopedie, která v KLDR vyšla v polovině nultých let, byla ohledně severokorejského podpisu smlouvy sdílnější. Ale vykládá ho po svém: „V prosinci 1985 naše země vyhnala z Jižní Koreje jaderné zbraně USA; k této smlouvě přistoupila s cílem zabránit americké jaderné hrozbě a od té doby (smlouvu) věrně naplňuje.“
Jenže netrvalo dlouho, a přišel první severokorejský jaderný test (2006). Pranýřování smlouvy si pospíšilo na propadliště dějin.
Fáze druhá: Opatrně našlapovat
Existují čtyři diplomatické milníky jaderného programu v Severní Koreji, vypočítávají NK News (přičemž aktuální vývoj teď ponechávají stranou):
- 1993: pokus KLDR odstoupit od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní
- 2003: úspěšné odstoupení KLDR od této smlouvy
- 2006: 1. jaderný test
- 2009: stažení KLDR ze šestistranných rozhovorů, které na půdorysu KLDR-Jižní Korea-Japonsko-Čína-USA-Rusko trvaly s přestávkami od roku 2003.
Dobová vyjádření severokorejských médií naznačují, že Pchjongjang si podstoupená rizika dobře uvědomoval. Bezprostředně před březnem 1993 Kim Čong-il – tehdy ještě nebyl hlavou státu, ale už stál v čele Korejské lidové armády – ohlásil stav bojové pohotovosti a propaganda začala naznačovat možný útok zvenčí. Nakonec se však uzavřela dohoda (1994) a Severní Korea mobilizaci utlumila.
Pchjongjangem víří zprávy o summitu s Modrým domem a Trumpem, Severokorejci netají vzrušení
Číst článek
O deset let později se média v KLDR soustředila na citování zahraničního tisku. „Ačkoli (Severní) Korea od smlouvy odstoupila, nemá žádný úmysl vyrábět jaderné zbraně,“ odvolával se stranický list Rodong Sinmun na cizí média.
Okolo prvního jaderného testu (9. října 2006) se našlapovalo obezřetně. 3. října Severní Korea cvičně oznámila, že test hodlá vbrzku provést. O šest dní později vykonala, co ohlásila, ale zdržela se velkých proslovů. Státní agentura KCNA se spokojila s prohlášením, zatímco Rodong Sinmun mlčel – a teprve 21. října přinesl zprávu o velkých oslavách testu v Pchjongjangu.
A odstoupení od šestistranných rozhovorů? S ním podle všeho skončily byť i náznaky ochoty vzdát se jaderných zbraní v severokorejských médiích. Údajné Kim Čong-ilovo ujišťování Číny, že KLDR svým závazkům zůstává věrná (informovala o něm v únoru 2010 agentura Nová Čína)? Nebo letošní přísliby z úst jeho nástupce a syna? Tyto zprávy už se objevily jen za hranicemi Severní Koreje, konstatuje Tertickij pro NK News.
Fáze třetí: Krmit cizí uši
Domácímu severokorejskému publiku se mezitím předkládala jiná informační potrava: KLDR je oprávněně hrdou jadernou velmocí a atomové bomby nutně potřebuje, aby si zajistila bezpečí. Dosažené pokroky a úspěchy jaderného programu se pyšně opěvují. O prohlášeních k denuklearizaci se mlčí. Události, které se k ní pojí, se v severokorejských médiích objevují až ex post. A když už se tak stane, buď chybí detaily, nebo se věc podává jako dočasný taktický ústup.
Ani jedinkrát, zdůrazňují NK News, nevzkázala KLDR Severokorejcům, že je ochotna vzdát se svého strategického jaderného arzenálu. „Všechna slova o ‚závazku Pchjongjangu k denuklearizaci‘ jsou pouze potravou pro cizince, a proto se musí brát s velkou rezervou,“ uzavírá Tertickij.
