Kypr je už padesát let rozděleným ostrovem, řešení následků turecké invaze je však v nedohlednu
V sobotu uplynulo půl století od turecké invaze na Kypr. Od té doby je země, která spolu s námi vstoupila v roce 2004 do Evropské unie, jedním z posledních násilně rozdělených států světa. Hranici vytyčenou po invazi v roce 1974 stále hlídají jednotky OSN. Jak pamětníci vzpomínají na konflikt a události, které mu předcházely?
„Bylo to hrozné, ztratil jsem tam kamarády. Vidím to i ve snech, jako by to bylo včera,“ vzpomíná pan Andreas. Když začala turecká invaze, končil vojenskou službu. Záminkou k ozbrojenému vpádu, byl vojenský puč, který sesadil kyperského prezidenta arcibiskupa Macaria. Už před tím ale nebylo soužití kyperských Řeků a Turků ani zdaleka ideální.
„Necítili jsme se bezpečně. V noci mohli do bytu kdykoliv přijít vojáci a zatknout nás,“ říká kyperský Turek Ali. Bylo mu třicet, když došlo k násilnému rozdělení ostrova. Na jih prchaly tisíce Řeků, on zase mířil na sever.
Jako zázrakem se mu podařilo zachránit sbírku známek. O čtyři roky později s ní v Československu na filatelistické výstavě vyhrál třetí místo. Diplom visí na zdi jeho krámku s knihami dodnes.
„Do Prahy tehdy přijelo 7000 sběratelů známek, bylo to jako olympiáda. Každý se snažil vyhrát a já získal bronzovou medaili,“ vypráví.
V Praze se těsně minul s panem Andreasem, který tam vystudoval techniku. Protože Ali žil na Severním Kypru, do Prahy musel cestovat přes Turecko, které dodnes jako jediné tento stát nestát uznává.
„Myslím, že by to mělo zůstat tak, jak to je. Obě poloviny ostrova se dnes sbližují, ale nechci, aby se Kypr zase sjednotil. Jako Turek se tady na severu cítím bezpečněji,“ tvrdí Ali.
S tímto názorem Andreas, jako většina lidí v jižní – řeckojazyčné části ostrova, nesouhlasí. „Podle OSN má být řešením, aby byla federace. Už ale uběhlo půl století a žádné řešení není,“ uzavírá Andreas.
