Meteostanice, 3D tiskárna i gravitační generátor. Třicet českých učitelů dva týdny učí v Malém Tibetu
Skončila benefiční výzva 2022, během které nezisková organizace Brontosauři v Himálajích nasbírala i Radiožurnálu a příspěvkům posluchačů peníze na zahájení provozu školní vědecké laboratoře v indickém Mulbekhu. Teď v ní a v přilehlé škole Spring Dales Public School, kterou Brontosauři podporují od roku 2008, bude třicet českých učitelů pracovat po následující dva týdny. Přečtěte si, jaké projekty si pro děti připravili a jak se jim výuka dařila.
Co dobrovolníky překvapilo? Nedostatek etanolu. Třetina z učitelů k výuce potřebovala právě etanol a spoléhala na to, že ho koupí na místě, nebo získají v dodávce vybavení do nové školní laboratoře.
V hlavním městě Malého Tibetu Lehu sice etanol koupili, ale jen 70procentní. A v laboratoři bylo etanolu jen málo. Získat ho oficiální cestou se ukázalo být složité. A tak ho odnesli ze skříně s chemikáliemi ze státní školy s tím, že zaměstnanci státní školy sice mají k ruce vybavení, ale vzdělávání dětí nezvládají.
Markéta Fajfrová a Kateřina Kuglerová
V předmětu Jsou bakterie zlé, nebo hodné? přiblížily mikrobioložky Fajfrová a Kuglerová žákům svou profesi.
Děti z Malého Tibetu věděly, že je může léčit doktor, ale netušily, že se za tím skrývá tajuplná detektivní práce, která může odhalit původce nákazy.
Práh mezi tím, kdy nám bakterie pomáhají a kdy jsou proti nám, může být někdy velmi obtížné rozeznat. Fajfrová a Kuglerová jsou studentky Vysoké školy chemicko-technologické v Praze, oboru biochemie a buněčná biologie. Jejich kurz se propojil s tím, jak děti učily Matěj Durik a Kateřina Roda pracovat s mikroskopy.
Matěj Durik a Kateřina Roda
Jejich výuka umožnila dětem poznat mikrosvět. Děti se v rámci každé hodiny mohly ponořit o jeden řád hlouběji. Nejdříve se podívaly na zrnko písku, potom na živočichy ve vodě a následně na buňky v rostlinách.
Na začátku si vytvářely mikroskop svépomocí a na konci už používali profesionální mikroskop, který jim Durik a Roda dovezli. Oba vědečtí pracovníci v oblasti buněčné mikrobiologie na konci předmětu ukázali dětem, na jakých mikroskopech pracují oni sami a jak z abstraktních konceptů jejich práce těží.
Kateřina Roda učila děti „Co znamená, když jsou věci malé“. Každou hodinu se dívaly na menší a menší věci výkonnějšími mikroskopy.
„Když jsme přišli na první hodinu, chtěli jsme se s dětmi seznámit. Ve třídě jich bylo šest. První z nich řekl, že se jmenuje Stanzin, druhý taky řekl, že se jmenuje Stanzin, třetí měl taky stejné jméno. Všichni se jmenovali Stanzin. Říkala jsem si, že si z nás dělají srandu hned první hodinu,“ popisuje Roda.
Roda se potom dozvěděla, že v Malém Tibetu se jména skládají ze dvou „křestních“ jmen. Lidé nemají jméno a příjmení, ale přibližně 30 „křestních“ jmen a to, čím se oslovují, je kombinací dvou z nich. Jedno ze jmen uděluje mnich a druhé si vybírá rodina.
Stanzin je jedno ze jmen dalajlámy. Všichni z Malého Tibetu chtějí být jako on, proto mnichové většinou volí jako první jméno právě to.
Výuka mikrobioložek Markéty Fajfrové a Kateřiny Kuglerové se soustředila na bakterie – jsou hodné, nebo zlé? Děti zkoušely růst bakterií na agarových plotnách. Nejprve tam otiskly prsty, kliku dveří nebo psí čumák a nechaly bakterie růst.
O pár dní později dostaly svolení se na ně podívat. „Nevěřil jsem, že plotny vzbudí tak obrovské nadšení a že se budou děti předhánět o to, kdo tam bude dříve,“ žasl Durik nad tím, jak se děti ptaly, co všechno se stane, když narostlé bakterie vypustí z ploten.
Václav Fiala a Adam Ligocki
Fiala a Ligocki seznámili děti s 3D tiskárnou a ukázali jim, jak ji lze využít pro výuku. Ve vesnici Mulbekh jsou výukové pomůcky velmi málo dostupné. Hlavně proto, že je není kde koupit.
Pokud děti tuší, že nová tiskárna, která jim ve škole zůstane, může vytisknout skoro jakoukoliv učební pomůcku, budou snad opakovaně naznačovat svým běžným učitelům, že by si pomůcky mohli vytisknout. To možná přinese do školy potřebnou změnu.
Fiala jel do školy pomáhat už potřetí a minulý rok s dětmi navrhoval stavební nosník. Ligocki má dokončený doktorát z kybernetiky a pracuje v brněnském centru CEITEC.
Olga Heidingsfeld
Indie má nobelisty, kteří vzešli ze zcela obyčejných poměrů. Jedním z nich byl i Hargobind Khorana, který rozluštil, jak číst DNA.
Olga Heidingsfeld, docentka na Katedře biochemie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a vědecká pracovnice v Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd, seznámila děti jednak s tím, proč byl Khoranův objev tak zásadní, a věnovala se také jeho životnímu příběhu.
Snahou bylo, aby si děti uvědomily, že slavní vědci jsou zcela normální lidé, kteří někdy řeší úplně běžné životní situace, a že k tomu, aby změnili svět, stačí pouze odhodlání a píle.
I proto se letošní dobrovolnický ročník jmenuje Velká věda v Malém Tibetu, protože vědu mohou děti dělat i přesto, že žijí v himálajské vesnici.
Poučení přinesl pobyt v Malém Tibetu také pro Olgu Heidingsfeld, která tím překonala svoji komfortní zónu a své komfortní hranice rozdělila na tři kategorie: chronickou, akutní a dočasnou.
Chronické nabourání komfortu představovala pro Heidingsfeld každodenní únava z vysoké nadmořské výšky a nedostatku kyslíku, protože každý den bylo potřeba zdolat stovky schodů po cestě do třídy, na oběd a na ubytování.
Akutní nabourání konformní hranice zažila docentka Heidingsfeld ve chvíli, kdy přijela do školy, kde všichni čekali dokončenou laboratoř a ta rozhodně hotová nebyla.
A občasné vyvedení z komfortní zóny zažila Olga při kontaktu s tamní kulturou. Mniškám, které navštívily její hodinu, říkala, že si mají ponechat své sny a že by se měly pokusit zkombinovat rodinu a kariéru. Jenže co kkdyž není správné měnit kulturní vzorce lidem z Malého Tibetu podle toho, co funguje v Evropě?
Tereza Matějková
Jako doktorandka biologie na Univerzitě Karlově se Tereza rozhodla s dětmi pitvat zvířecí orgány. V pěti hodinách pro sedmou a osmou třídu děti zkoumaly ovčí oko, srdce, plíce a ledviny a kuřecí srdce.
Jak ale do Mulbekhu dostat každý den zvířecí orgány? Matějková by je potřebovala přivézt z města Kargil, které je vzdálené 40 kilometrů. První týden to šlo, na ten druhý ale připadl muslimský svátek a nikdo nepracoval. A buddhisté v Malém Tibetu řeznictví neprovozují. Za každé zabité zvíře totiž musí buddhisté sloužit obřad, proto by pro ně bylo provozování řeznictví velmi pracné.
Tereza Matějková proto musela dva dny improvizovat a pitvy, které se staly velmi populárními, se nekonaly.
Když svátky skončily, přišla další komplikace. Začalo totiž dalajlámovo učení v Zanskaru a všechny taxi a autobusy jezdily na opačnou stranu než do Kargilu. Šlo se tedy za vesnickým řezníkem. Ten sice čerstvá srdce měl, ale nařezaná na kousky. Dětem to však pro výuku stačilo.
Děti často zmiňují, že jejich vysněnou profesí je lékař. Díky hodinám Matějkové se seznámily s tím, co to skutečně může znamenat. Většina děti totiž spolehlivě ví, že lékař vydělává hodně peněz, ale to bylo prozatím všechno.
Rodina Alexy
Pětičlenná rodina se třemi dospívajícími dcerami představila v Malém Tibetu tamním dětem procesy čištění vody. Co může vodu znečistit a jak se dá voda upravovat?
Obyvatelé vesnice Mulbekh v naprosté většině případů pijí vodu z řeky bez jakékoli úpravy. Už jen to bylo pro rodinu Alexy složité si představit.
Většina lidí z Mulbekhu pije vodu přímo z řeky, ti šťastnější ji odebírají z pramene nebo z výjimečně fungující studny. Jak vodu upravit, ale neznají.
Děti ve škole tak měly za úkol přinést vodu, kterou doma používají i na pití. Nanesly ji na agarovou misku a čekaly, kolik bakterií se tam rozmnoží.
Manželé Alexovi byli překvapeni, že polovina vzorků, které děti donesly, měla podobné biologické znečištění jako voda, kterou nabrali z kaluže před školou. Některé děti tedy mají kvalitní vodu k pití, ale jiné mají stejnou jako z kaluže.
Evropské dobrovolníky to hodně překvapilo a veškerou vodu si proto začaly filtrovat.
Radka Alexy a její manžel mají za sebou vědeckou kariéru. Radka Alexy provozuje středisko volného času Dobřichovický domek.
Ingrid Behenská
Ingrid pomáhá v Malém Tibetu už potřetí. Dobrovolnictví v himálajské škole se jí stalo každoročním letním zážitkem.
Ingrid první rok učila děti sestavovat rodokmen rodiny a historii vesnice Mulbekh, další rok strávili výtvarnou výchovou, učili se autoportrét různými technikami.
Tentokrát se zaměřila na vědeckou výtvarnou činnost, děti z první třídy učila o zvířatech. Protože to byly ty nejmenší děti ve škole, potřebovala mít Behenská ve třídě také učitelku, která tlumočila její výuku.
Když se tedy Behenská zeptala dětí, kde mohou v okolí najít malá zvířata a myslela tím bezobratlé, učitelka jí začala vysvětlovat, že v okolí žádná zvířata nejsou, maximálně pod kobercem že by šlo něco najít. Myslela tím rybenku.
Ingrid Behenská ale měla na mysli to, aby děti vyšly ze třídy a hledaly v okolí školy. Hned pod budovou je totiž zavlažovací kanál, kde žije mnoho živočichů od pavouků, mravenců, čmeláků a dalších. Děti výskaly nadšením nad každým nálezem. Jejich místní učitelka je totiž mimo třídu neučí – a v učebně by opravdu mohla najít snad jen rybenku.
V Česku je Ingrid Behenská pomocnou režisérkou v pořadu Sama doma a jeden den v týdnu vyučuje pro radost v lesní mateřské školce. Její syn Kristian se tento rok přidal na stavbu.
Ferdinand Dvořák a Lenka Dvořáková
Stavět dalekohled, mikroskop, promítačku, fotoaparát a další optické přístroje se učily děti z prvního stupně vyrábět s Dvořákovými. Jako student biomedicínského inženýrství na Fakultě elektrotechniky a komunikačních technologií VUT byl Ferdinand Dvořák ideální adept na to, aby dětem zábavným způsobem přiblížil, jak optika vylepšuje běžný život.
Eva Hermannová a Taťána Rejlová
Absolventky Vysoké školy chemicko-technologické dnes pracují ve společnosti jako kvalitářky. Dětem v Malém Tibetu se rozhodly představit, co všechno se mohou dozvědět z etiket potravin. Balené potraviny jsou v Malém Tibetu pořád nová vymoženost a tamní obyvatelé jim důvěřují zcela stejně jako zelenině vypěstované na jejich zahrádce.
Radka Kellnerová
Radka Kellnerová je výzkumná pracovnice v Ústavu termomechaniky Akademie věd. Díky dvaceti letům profesně zaměřeným na meteorologii se rozhodla dětem z Malého Tibetu představit, „co se děje na obloze“.
Výuka začala popisem základních meteorologických jevů a ve druhé polovině děti sestavily vlastní meteostanici. Učily se, jak má být meteostanice umístěna, z čeho se skládá a co který přístroj dělá. Na konci měly programovat jednotlivé komponenty a jejich funkce.
Když budou děti v jiném městě a budou se chystat zpátky do své vesnice, budou se moct podívat, jestli u nich doma prší, nebo je vedro.
Co Kellnerovou na výuce nejvíc překvapilo, byly děti samotné a to, jak jsou slušné a ukázněné. Jak se zájmem poslouchají a jak se ptají. Radka něco podobného s českými dětmi nezažila, přitom od žáků z Malého Tibetu čekala mnohem větší živelnost.
Děti z Mulbekhu ale na všechno odpovídají „yes, mom“ a nevyrušují, jsou zdvořilé. Se vším souhlasí. Třeba když se Radka Kellnerová omlouvala, že část meteorologické hodiny je nudná, snažili se jí děti neodporovat klasickým „yes, mom“.
Jana Nováková a Kamila Říhová
V předmětu Jany Novákové a Kamily Říhové děti vyšetřovaly, kdo vykradl cukrárnu. Z důkazních materiálů, jako jsou otisky prstů, krev a zanechaná DNA, vyloučily jednotlivé pachatele, až se přiblížily k výslednému zlosynovi, který jim sladkosti ukradl.
Děti se seznámily s tím, jak jde využít biologii pro vyšetřování zločinů. V Malém Tibetu dříve nebyla kriminalita. S tím, jak se oblast postupně rozvíjí, se začínají kriminální případy objevovat a u tamních obyvatel to vzbuzuje smíšené pocity.
Kamila Říhová jako doktorandka molekulární biologie dodala předmětu potřebné odborné zázemí a marketingová specialistka Jana Nováková to celé zabalila do poutavého příběhu.
Jiří Vyskočil a Pavla Trembulaková
V předmětu Jiřího Vyskočila a Pavly Trembulakové děti stavěly raketu, která „poletí na Mars“, tedy alespoň co nejvýše nad jejich školu. Prozatím postačí asi 30 metrů vysoko.
Děti dostaly nástroje a vyráběly odpalovací rampu i tělo rakety po kouskách. Trembulaková a Vyskočil si vzali všechny součástky na raketu s sebou, měli tak jeden třicetikilový batoh plný jenom součástek. Spolehli se jen na to, že si ve škole půjčí vrtačku.
Indická vrtačka je velmi vzdálená tomu, jak vypadá v Evropě. Vrtání otvoru do překližky musí obsluhovat čtyři lidé. Jeden drží vrtačku v zásuvce, aby nevypadla, dva drží vrtačku, protože se kýve tolik, že to jeden člověk neudrží. A nejméně jeden musí držet překližku, aby se neprotáčela – svěrák v Malém Tibetu neznají.
A právě když vrtačku obsluhovaly čtyři ženy, jedna česká učitelka a tři studenti, přišel se na to podívat celý desetičlenný truhlářský sbor, který postavil novou školní laboratoř. Ještě nikdy v životě neviděli ženu obsluhující jejich vrtačku.
Děti nejdříve sestavily tělo rakety, do kterého jim Trembuláková jako studentka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd pomohla napěchovat tu správnou výbušnou směs.
Vyskočil pak dětem pomohl osadit a naprogramovat raketu spoustou senzorů, které budou jednak řídit let rakety, ale také umožní kamerou sledovat školu z výšky. A nedoletí-li raketa až na Mars, může pomoci dětem alespoň najít, kde se v horách toulá jejich stádo ovcí.
Stavební parta: Květoslav Jansta, Jiří Vokál, Lucie Skoupá, Kristian Behenský
Tento rok postavila stavební parta vedle nové školní laboratoře gravitační generátor. Zůstane tam jako stálá venkovní expozice. Děti si díky němu budou moct pustit o přestávce hudbu z reproduktorů a mp3 přehrávače. Tanec je u dětí velmi populární.
Gravitační generátor funguje stejně jako třeba kukačkové hodiny. Ručně se vytáhne závaží do vzduchu a jeho gravitačním spouštěním se přes generátor začne vyrábět elektřina.
Ozubená soukolí jsou vystavena pod průhledným sklem tak, aby se na mechanismus mohl každý dívat. Dodatečné informační tabule dětem přibližuje, že takto jde ukládat elektrickou energii v případech přebytků energie v síti – třeba tehdy, když svítí slunce na solární panely, se energie uloží na období, kdy je zamračeno.
Stavební partu si postupně začali obyvatelé Mulbekhu zvát do svých domácností, mohli tak poznat různé domy a rodiny. Právě toho si Jiří Vokál cení: je rád, že ho lidé zdraví, volají na něj „ahoj“ a „jak se máš“.
„Celé mi to tu dává smysl. Jsme tady na správném místě a jsem rád, že si nás obyvatele váží,“ shrnuje Vokál svůj hlavní dojem z pobytu.
Jindra Prokopová
Fyzioterapeutka Jindra Prokopová jela do Malého Tibetu podruhé. I tento rok se snažila představit dětem zdravější návyky v péči o jejich tělo. Seznámila je s touto oblastí od základů biologie až po praktické kroky jako protažení a masáž.
Rodiče a babičky dětí navštěvujících školu mají často velké zdravotní potíže kvůli každodenní namáhavé práci. Mají ztuhlé svaly, přechozené výrony kotníků a další problémy, které se dají řešit preventivně, nebo i zpětně.
Díky tomuto předmětu se děti dozvěděly, že je možné ulevit od bolesti jejich rodině, ale třeba i jim samotným v budoucnu.
Pavlína Dlabková a Lenka Hollá
Výuku pro nejmenší děti ve škole si Pavlína Dlabková a Lenka Hollá, učitelky, připravily na téma smyslů. Každou dvouhodinu společně objevovaly a procvičovaly schopnosti všech lidských smyslů a hravou formou si ukážou, co všechno jejich tělo dokáže.