Spisovatelka Radka Denemarková dostala po publikaci několika protičínských textů doživotní zákaz návratu do Číny. Téma ji ale neopustilo a několik měsíců žila na ostrově Tchaj-wan, který si Čína nárokuje. Nyní o něm a hrozbě, která na něj přes úžinu čeká, chystá knihu. „V kontextu světového dění mám o Tchaj-wan strach. Bude se o tom mluvit týden, a pak se na ostrov zapomene,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha 7:00 21. června 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Právě píšete knihu o Tchaj-wanu. Po Hodinách z olova, které se odehrávají v Číně, jde tedy už o druhý román z této části světa. Co vás na jihovýchodní Asii zajímá?
Byla to otázka náhody. Já si témata nevybírám, vybírají si mě. Jsem hojně překládaná v zahraničí, neustále na cestách. Když jsem byla v roce 2013 poprvé pozvaná na literární festival do Číny, jela jsem tam ještě s naivní nadějí, že ekonomické reformy uvolní cestu směrem k demokracii.

Velice brzy mi došlo, že je to naopak, že mají utužit totalitu. Smysl čínské prosperity je jediný: vyhnout se demokracii, ne ji podporovat. Reformy probíhají proto, aby se komunismus udržel. Jsou namířeny proti demokracii.

S přestávkami jsem tam žila dva roky a zažila jsem brutální policejní stát. Zároveň jsem získala důvěru spousty lidí z různých sociálních vrstev a roce 2017 doživotní zákaz cest do Číny. Musela jsem napsat radikální román, ale v kontextu, je o nás. Perspektiva Číny slouží jako zrcadlo pro nás a pro Evropu.

Jak jste se ocitla na ostrově Tchaj-wan, který s Čínou sousedí a která si ho nárokuje?
Byla jsem tam pozvaná na rezidenci, po zkušenostech z Číny se mi tam nechtělo. Bylo dobře, že jsem přijížděla s nedůvěrou, překvapení bylo o to větší, něco jako pozitivní šok.

Přiletěla jsem na ostrov 1. ledna 2020 na pět měsíců, tedy ve velice intenzivní době, kdy jednak doznívalo prozření po potlačení demonstrací v Hongkongu, jednak probíhaly důležité prezidentské volby, jednak bylo ve vzduchu nebezpečí, o kterém nikdo nic netušil – pandemie.

Neměli jsme vůbec žádné informace, dokonce i Světová zdravotnická organizace Tchaj-wan ignorovala. I v době, kdy jde o život, tak organizace, která má sloužit pro celé lidstvo, hraje politické hry.

Takže jsem se ocitla ve dvojím ohrožení, pandemie i Číny, a bylo pro mě překvapením, jakým způsobem situaci tamní vláda zvládala, jak bylo vše organizované bez chaosu a paniky. A to lze jedině, když mají lidé důvěru k vládě a vláda k lidem. 

Byla to pro mě ukázka toho, že existuje druh demokracie, kde nechybí sounáležitost, soudržnost, a především sociální soucítění, které se projevuje například i v přístupu k právům homosexuálů nebo jak se starají o lidi s handicapem, což u nás chybí.

Člověku se v takové atmosféře dobře žije a dokáže z každého vytáhnout to nejlepší, protože nemusí být pořád ve střehu. 

Čínský nátlak na Světě knihy. Žena fotila lidi v tchajwanském stánku, žádala i odstranění vlaječek

Číst článek

Mám pocit, že symbolicky potřebujeme všichni Tchaj-wan jako nějakou naději v tomto světě. 

O čem tedy bude kniha, kterou o Tchaj-wanu píšete?
V každé knize jsem dávala hlas skupině obětí, které hlas nemají, a tady je obětí celý ostrov. Kniha bude široké panorama a zase bude i o nás a o chorobách naší doby. Bude v ní drsný příběh Tchaj-wanu – kolonialismus Holanďanů a Španělů, Japonci, bílý teror.

A také začátek demokracie v roce 1987, což je paralela s naší dobou po roce 1989. Globalizovaný svět je malý a všechno souvisí se vším. 

Měla by to být taková hozená rukavice dnešku. Proč tolik lidí demokracii nechce a co jiného si místo ní představují. Název románu je Nanning Street podle ulice, kde jsem ve městě Tchaj-nan na jihu země bydlela. Jen v knize bude delší, aby se tam všechny postavy vešly...

Teď jste se na Tchaj-wan na 14 dní s odstupem pěti let vrátila na pozvání National Museum of Taiwan Literature (Writers-in Residence). Zpozorovala jste nějakou změnu?
Atmosféra se za těch pět let proměnila a zase jsem se tam ocitla v době, kdy se něco láme. V roce 2020 jim pomáhalo vědomí, že mají v zádech USA, tudíž se nic nemůže stát, protože by z toho vzešel obří konflikt.

A teď jsem zastihla ostrov v momentě, kdy americký prezident Donald Trump dal jasně najevo, že je mu nějaký Tchaj-wan ukradený, proč by měl někoho zajímat. Atmosféra, že jsou v tom sami, zesílila. 

Magnesia Litera zná vítěze. Knihou roku je román Radky Denemarkové Hodiny z olova

Číst článek

Takže je nutné o tom psát. 

‚Člověk v Číně zbrutální‘

Když se vrátíme k Číně, proč jste tam měla problémy?
Když tam jedou například turisté a nejsou příliš zvědaví, tak to není problém. Ale v momentě, kdy chce znát člověk pravdu, tak je nebezpečný. Problémy začaly v momentě, kdy se rozšířil okruh disidentů, kteří se se mnou nebáli bavit, a publikovala jsem v samizdatu první esejistický text.

Svěřovali se mi, jezdili jsme po Číně a v plné nahotě se odkrylo, co je pod povrchem. A to už jsem nemohla couvnout, protože pak ty lidi znáte a víte, co jim hrozí. Kamarádila jsem se se studentkou medicíny, která udělala chybu. Zavřeli ji a ona ve vězení zemřela. A ostatní reagovali klidně, že je to normální, to se děje neustále. 

Existovala pro mě jediná cesta. Napsat ten román radikálně a hlavně nerezignovat na nejvyšší estetickou úroveň. Zpracovala jsem literárně i osud té dívky. Aby se na ni nezapomnělo. S tím se nehraje. I řada Evropanů a Američanů je stále oslněna Čínou. Vidí, že to „jinak“ opravdu jde. Že lze užívat výhod kapitalismu, aniž by riskovali demokracii.

Zažila jste tam pronásledování nebo něco podobného?
Spíš šlo o mikrosituace, kdy jsme byli kontrolováni, když jsme šli k někomu do bytu. Bylo běžné, že někdo neustále stojí před dveřmi právníka, který se vrátil z vězení. Byla tam čajovna, kam si vás zvali na pohovor, když jsem se setkala s disidenty, a mile se vás zeptali, co tam vlastně děláte. 

Bydlela jsem pak u novináře Filipa Noubela, v té době pracoval pro americkou neziskovku, která pak byla zakázaná. Jeho čínští zaměstnanci měli problémy, probíhaly firemní i domovní prohlídky. 

Nebála jste se?
Strach jsem samozřejmě měla, ale nešlo uhnout. Potkala jsem výjimečné lidi, kteří nemohli mluvit, nemají pas nebo nedostanou povolení vyjet ze svého města nebo vesnice, jsou to vlastně taky vězni a jsou to oni, kdo riskují. Říkala jsem si, že já na rozdíl od nich nemůžu tak jednoduše zmizet. A musím svědčit i o jejich osudech. 

Člověk se musí mít bez ustání na pozoru a jak spolu lidé soutěží o místo na slunci a nevědí, komu věřit a komu ne, tak je tělo neustále ve střehu a nedokáže se zklidnit. Aby člověk přežil, tak mu nic jiného nezbývá. Člověk v Číně zbrutální.

Neměli bychom zapomínat, že literatura umí často úspěšně předběhnout dobu, říká Denemarková

Číst článek

Budoucnost Tchaj-wanu

Máte pověst někoho, kdo vidí do budoucnosti… Vidím, že kroutíte hlavou, tak se vám to označení asi nelíbí?
Mě spíš trápí, když se pokaždé s odstupem ukáže, že jsem měla pravdu. Jak ráda bych se mýlila. Já to často i přeženu, abych varovala, a pak se stane to, co napíšu. Mnohdy je to únavné. Literatura umí zachytit, co je ve vzduchu. Vysilujete se, nekompromisně varujete, a když se to stane, lidé řeknou „aha, tys měla pravdu“. Je to frustrující. Ale nedáme se.

Máte přesto nějaké varování směrem k Tchaj-wanu?
Mám pocit, že mezinárodní společenství by se teď mělo za Tchaj-wan postavit jasně, rázně a radikálně. Bohužel se v podstatě takto nepostavilo za Ukrajinu, což dalo kontinentální Číně jasný signál.

Čína Tchaj-wan napadne rychle a pro nikoho to nebude problém, protože to je malý ostrov. Ale jde o tu symbolickou hodnotu – nejde o to, jestli je Tchaj-wan malý ostrov, jde o podstatu svobody a lidství. 

Bohužel, pro spoustu lidí, kteří jsou v současnosti u moci, je dalším způsobem, jak na sebe strhnout pozornost, jak utužit svou moc a zakrýt skutečné problémy svých zemí, válka. Války jsou ve vzduchu všude a vedou se nejen pomocí zbraní, ale i na poli dezinformací vedoucích k rozdělení společnosti.

V kontextu světového dění mám o Tchaj-wan strach, protože ztrácíme ze zřetele jeho křehkou pozici a jeho ohrožení není téma dne. Bude se o tom mluvit týden, a pak se na ostrov zapomene. Ale všechny „ostrovy“ demokracie a humanismu na této planetě musíme chránit. Jde i o naši svobodu. 

Jana Václavíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít