Ochrání Francie Evropu? Bez jaderného deštníku USA nemůžeme fungovat, tvrdí expert

Washington/Paříž 5. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Celou sérii ATOM o jaderných zbraních najdete zde.

Prezident Emmanuel Macron je připraven mluvit o tom, že by Francie garantovala jaderné bezpečí pro Evropu před Ruskem. Když o tom agentura Reuters teď psala, tak to doprovodila fotkou Macrona, jak hrozí pěstičkami, ale má u toho docela pobavený výraz. Jak vážně to myslí?
Emmanuel Macron to myslí vážně. Snaží se spojit, když to řeknu lidově, příjemné s užitečným. Užitečné je to, že by někdo sdílel enormní náklady na francouzský jaderný arzenál, a co se týče příjemného, tak to je aktuální bezpečnostní situace nejenom v Evropě, ale všude na světě. Macron dokázal trefit sentiment ohrožení Evropanů z určité nevyzpytatelnosti Spojených států a z možného rizika, že by se v této oblasti mohlo něco dít. Spojil tyto dva atributy, a proto nabídl, že určitý prvek, nikoliv celek, francouzských jaderných sil, ve francouzštině force de frappe, což v překladu doslova znamená úderná síla, bude sdílet s některými „vyvolenými“ státy, konkrétně měl na mysli Německo. Ostatně tam se ta debata vede a vedla. V roce 2007 to rovněž bylo na pořadu dne, proto říkám, že to není nic nového. Angela Merkelová tento francouzský návrh rezolutně odmítla.

Teď toto téma nastolil Friedrich Merz, pravděpodobný příští kancléř Německa, s tím, že bude chtít mluvit s francouzským i britským premiérem o tom, jestli by Německo nemohl přikrýt francouzský, potažmo britský jaderný deštník, kdyby ho Spojené státy nad Německem náhodou stáhly.
Má to logiku vzhledem k situaci, kterou jsme nastínili, ale mezi těmito dvěma jadernými státy, Velkou Británii a Francií, je docela velký rozdíl. 

Jaký?
Zatímco Francie by byla za určitých okolností schopna dislokovat část svých jaderných sil v Německu, tak Velká Británie v žádném případě ne. 

Jak to? 
Protože Francie má dva prvky svého jaderného arzenálu. První prvek jsou takzvané ponorkové jaderné síly. Jsou to nominálně čtyři ponorky, fakticky minimálně jedna musí být na moři, takto to pojďme diplomaticky shrnout z hlediska technického stavu těchto ponorek. Na svých palubách nesou mezikontinentální balistické rakety, přičemž každá z nich má dolet více než 8 000 kilometrů. Sám vidíte, že asi těžko můžete v Německu dislokovat tyto síly. 

Pak má Francie druhý prvek, což jsou taktické jaderné zbraně, které se podvěšují na letouny Rafale. Tyto francouzské letouny francouzské provenience i francouzské taktické jaderné zbraně by za určitých okolností mohly být dislokovány v Německu. Je však iluzorní myslet si, že by Francie předala velení nad těmito jadernými zbraněmi. Pochopitelně by si ho nechala v Paříži a rozhodovala by výlučně o použití těchto prvků jaderného odstrašení. 

Francie historicky měla i mezikontinentální balistické rakety odpalované ze země, ty však vzhledem k nákladnosti vyřadila z výzbroje v roce 1996. Vidíte tedy, že i francouzský jaderný arzenál na tom byl lépe z hlediska jaderné triády a prvků nosičů jaderných zbraní. I ten je v tomto ohledu omezován a Francie hledá někoho, kdo by na něj přispíval, což je ten jeden motiv, který jsme zmínili. 

A Británie? 
Ta by nemohla rozmístit svoje jaderné síly v Německu, protože má pouze jeden jediný prvek, a to jsou právě námořní síly, ponorkové loďstvo. I Británie má čtyři ponorky jako nosiče mezikontinentálních balistických raket. Vidíte, že těžko mohou být dopraveny do pevninského Německa. Ještě je tam jeden detail, nikoliv nepodstatný. Británie má delší dosah svých mezikontinentálních balistických raket, až 12 000 kilometrů, ale ta technologie je společná se Spojenými státy. Jsou to americké mezikontinentální balistické rakety odpalované z ponorek Trident. Je to tedy složité, protože i Spojené státy by musely dát za určitých okolností souhlas...

USA by to musely by to posvětit, Londýn by to musel vyjednat s Washingtonem, zatímco Paříž si to může dělat po svém a je na ní, jak se rozhodne, kde umístí své jaderné zbraně. Mimochodem ty ponorky nemůžou doplout do doku v Hamburku a tam hlídat Německo? 
Mohly by za určitých okolností, ale bavili jsme se o pevninském Německu, proto narážka na Rafaly. Veskrze máte pravdu, Francie je zcela nezávislá také z hlediska vývoje, výzbroje i nosičů. Británie šla cestou vlastního vývoje, byť částečně koordinovaného se Spojenými státy, protože britští vědci se podíleli na projektu Manhattan. Společný projekt byl ukončen v roce 1946 a Británie šla vlastním vývojem, vlastní jadernou zbraň se jí podařilo sestrojit už v roce 1952, zatímco Francii až v roce 1960, takže vidíte, že čerpala ze spojenectví se Spojenými státy. Ostatně ne nadarmo se od začátku druhé světové války Británii přezdívá díky blízkému spojenectví s USA největší letadlová loď Spojených států amerických. Není to ani třída Nimitz, a nemusíme jmenovat jednotlivé letadlové lodě Spojených států, ale je to Velká Británie, která se od 40. let nazývá největší letadlovou lodí Spojených států amerických na světě.  

Jaderné počty

Mluvil jste o tom, že Francie měla dřív víc zbraní. Byl tedy její arzenál rozšířenější, lepší?
Co se kvantity týče, ne. Francie má v tuto chvíli zhruba 290 jaderných zbraní, nikdy jich neměla výrazně více, ale měla širší škálu nosičů. To je velmi podstatné. Měla i mezikontinentální balistické rakety odpalované ze země. Tím, že dosloužily, pro náročnost konstrukce a protože nebyl rozpočet na to, aby Francouzi vyvinuli nové, tak je vyřadili z výzbroje.

Oproti tomu Británie má asi 200 kusů, nebo méně?
Máme-li být konkrétní, tak 225. V součtu se tedy bavíme o zhruba pěti stech hlavicích. Ale  když to rovnáte s ruským arzenálem... Opakovaně jsme to tu probírali. 

Rusko jich má 5 000, jestli si správně pamatuju. 
Přesně tak. To není významný, ale drtivý nepoměr 10:1. Bez jaderného deštníku Spojených států amerických nemůžeme fungovat, prostě nemůžeme.

Mluvil jste v jednom z dílů i o odstrašení a říkal jste, že když jeden vypálí jadernou zbraň, druhý také, tak všichni zhruba vědí, jak to asi celé na planetě může dopadnout. To je to vzájemné zaručené zničení? 
MAD, šílený, to je zkratka pro Mutual Assured Destruction.

Není pak už ve výsledku jedno, jestli těch zbraní máte 200 nebo 5 000?
Není. Kdyby to byl Izrael, Česká republika, Německo, Polsko, tak arzenál v počtu 290 nebo 225 jaderných zbraní je dostatečný. Ale Francie šla cestou takzvaného principu minimálního dostatečného odstrašení, tedy nikoliv kvantity. Opravdu se to tak i nazývá, to je terminus technicus. To je kromě finanční náročnosti další důvod, proč Francie do své výzbroje nezařazuje další vyšší desítky nebo stovky jaderných hlavic, zatímco Británie má takzvaný princip poslední možnosti. Vidíte rozdíl? 

Co znamená princip poslední možnosti? 
Že Velká Británie by použila svoje jaderné síly opravdu jako krajní možnost. Mezi těmito principy používání jaderných zbraní jsou tedy určité nuance. Ale jak jsme řekli, Británie má 225 jaderných hlavic, takže vidíte, že to je dostatečný počet pro malý nebo střední stát, ale pro stát typu Ruské federace dostatečný není a tam by princip vzájemného zaručeného zničení nefungoval. Tam by v apokalyptickém scénáři došlo ke zničení Francie, případně Británie, ale jaderný arzenál těchto dvou zemí by nepostačoval ke kompletnímu zničení života v Ruské federaci. Na to by stačil pouze arzenál Spojených států amerických, proto princip vzájemného zaručeného zničení platí výhradně a pouze mezi Spojenými státy americkými a Ruskou federací. 

Ještě jedna zajímavost, protože ty jsou důležité pro nás i pro posluchače: když Velká Británie mění svého premiéra, tak ten vždy jako jeden z prvních aktů provede doslova akt, že napíše takzvaný dopis poslední instance. Je to už tradiční věc. Od té doby, co Velká Británie zařadila jadernou zbraň do své výzbroje a do ponorkového loďstva, kapitáni jaderných ponorek dostávají tento dopis poslední instance, ve kterém je napsané, jaké instrukce mají, kdyby byl anihilován život ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.

Emmanuel Macron nic takového nepíše?
Nevíme o tom, nejsem si jistý. Myslím, že Francie tento akt nemá.

Kdo drží štít a meč Evropy

Proč mají v Evropě jaderné zbraně jenom Francie a Velká Británie? 
To je dáno historicky. Kdo by určitě aspiroval, když to vezmeme z hlediska velikosti a důležitosti států Evropy, tak by to mělo být Německo. Má přes 83 milionů obyvatel, zatímco Francie i Británie jsou menší. I ekonomická síla, nebo jak se dnes moderně říká, ekonomický výtlak Německa je podstatně větší než Británie a Francie. Nicméně je to historická záležitost. Tím, že Německo prohrálo druhou světovou válku, bylo rozděleno na dva státy, bylo rozděleno železnou oponou mezi východ a západ, tak se dokonce spojencům zavázalo, že nebude vyvíjet vlastní jaderný program. To je historická nutnost, historická zkušenost a nemyslím si, že by se v dohledné době na tom mělo něco měnit, protože jak německá společnost prodělala proces denacifikace, tak s tím souvisí i tento aspekt. Německá společnost není připravena na to, aby vyvinula vlastní jaderné zbraně. Ale to by byl asi ten stát, který bychom mohli zmínit, mohl byste možná ještě spekulovat o...

O Polsku?
Jak říkáte. Polsko ale bylo součástí socialistického bloku až do roku 1989 a nebylo v zájmu Sovětského svazu, aby některý z jeho satelitů měl vlastní jaderný program. Tam to do roku 1989 nebylo téma. Ale máte pravdu v tom, že od otevřené invaze Ruské federace, agrese proti Ukrajině v roce 2022, polská společnost intenzivně debatuje a více než 70 % společnosti by bylo pro sdílení jaderných zbraní v rámci NATO, případně pro vývoj vlastní jaderné zbraně, protože mají vlastní historickou zkušenost s Ruskou federací. To, co je u nás nemyslitelné, je v Polsku věc veřejná, a dokonce má velkou podporu veřejnosti.

Ale v některých státech Evropské unie jsou přeci už teď rozmístěné jaderné zbraně, totiž ty americké.
Máte pravdu, na to jsme naráželi. To je takzvaný program sdílení jaderných zbraní v rámci NATO, Nuclear Sharing. Nachází se v Nizozemí, Belgii, Německu, Itálii, tam dokonce na dvou základnách, a v Turecku. V každém z těchto pěti států je zhruba 20 taktických jaderných zbraní Spojených států amerických. Jsou ve vlastnictví USA, nicméně sdílení spočívá v tom, že nosiče jednotlivých zemí, ve kterých jsou tyto jaderné hlavice dislokovány, se připravují na jejich donesení na cíl. Je to tedy výhradně letectvo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ německé, italské, turecké, nizozemské, belgické. V případě shody obou států, to znamená Spojených států plus toho hostitelského, je letectvo připraveno donést taktickou jadernou zbraň na cíl. Proto ta koordinace, proto společné sdílení jaderných zbraní. Ten příslib je logický. Kdyby jaderný stát zaútočil na zemi, kde jsou tyto zbraně, tak logicky by se jedním z primárních cílů staly právě základny, kde jsou umístěny jaderné zbraně, abyste vyřadil ten největší arzenál, který by proti vám následně mohl být použit. To bude bráno jako útok na Spojené státy americké, tím pádem budou okamžitě vtaženy do války a budou moci rozvinout svoji mohutnou jadernou reakci.

Americký jaderný deštník, který chrání a kryje Evropu, funguje už od studené války? Už jsme v jednom z předcházejících dílů ATOMU mluvili o tom, že Američané měli rozmístěné své jaderné zbraně v Turecku, pak se rozjela kubánská krize. Ale říkám si, jestli už to je po desítky let stejné. Jsou americké zbraně ve jmenovaných pěti zemích už delší dobu?
Dokonce přímo od založení Severoatlantické aliance v roce 1949. První koncepce NATO tohoto typu byla koncepce štítu a meče, kdy štítem měly být konvenční jednotky rozmístěné v západní Evropě a mečem měly být americké strategické bombardéry nesoucí jaderné zbraně a startující z největší letadlové lodi světa Spojených států amerických, to jest z Velké Británie. Vidíte, že již první doktrína tohoto typu po založení NATO v roce 1949 s tím počítala. Štít a meč. Konvenční jednotky, které budou bránit sovětskému útoku na západní Evropu, nebyly dostatečně silné a Sověti měli vždy velkou převahu v konvenčních jednotkách, někdy až 3:1, takže byly dovybaveny tím pomyslným mečem, který startoval z Velké Británie. Byly to americké strategické bombardéry nesoucí jaderné zbraně, v nichž měli Američané v 50. letech velkou převahu proti Sovětskému svazu.

Když teď pozorujete nesoulad v Severoatlantické alianci, nebojíte se, že by Spojené státy mohly částečně stáhnout svůj jaderný deštník a že by ten meč, nebo spíš fleret, musela vytáhnout Francie?
Nebojím se i přesto, že jsem teď nahlodáván tím, co se děje dnes a denně, to je potřeba přiznat. Jsem nahlodáván, protože nevypočítatelnost, nevyzpytatelnost a někdy i arogance americké zahraniční politiky a prezidenta Trumpa je velká, překračuje meze a hranice i v mém podání, ale přesto se nebojím. Pojďme odlišit kategoricky dvě věci.

Jedna věc je rusko-ukrajinský konflikt, kde všechny invektivy směřují právě proti tomuto. Ano, můžeme ještě vidět invektivy směřující proti Evropě, že Evropa je slabá, nebude přizvána ke stolu pro dospělé, ale bude muset sedět u stolu pro děti, protože 30 let jednoduše neinvestovala do zbrojního průmyslu, tím pádem se stala mocensky nekonkurenceschopnou, a proto tam není přizvána. V tomto úhlu pohledu někdy slýcháme  i opodstatněné výtky Spojených států, které si chtějí uvolnit ruce i na jiné části světa. Evropa už pro ně není priorita. Evropa by měla v rámci Severoatlantické aliance posílit svoje evropské křídlo, aby umožnila Spojeným státům uvolnit si ruce na jiné části světa. 

Teď se ale dostávám k NATO jako takovému. Spojené státy a jejich nová administrativa nikdy nezpochybnily svoji účast v NATO. Naopak. Když se podíváte na tiskovou konferenci Donalda Trumpa z minulého týdne, tuším, že to bylo s britským premiérem Keirem Starmerem, tak Trump čelil otázce novinářů, zda zpochybňuje závazky v NATO a článek 5. Na obojí kategoricky odpověděl: „No.“ Nezpochybňuje. Kontinuita je naopak paradoxně lepší, než byla za první Trumpovy administrativy, během které někdy závazky vůči NATO zpochybňoval. Teď se tak vůbec neděje, takže bychom to měli odlišit.

Jaderný deštník pro Ukrajinu?

Mají životní zájmy Francie i ukrajinskou dimenzi? Chránil by francouzský jaderný deštník i Ukrajinu, která se svých jaderných zbraní vzdala výměnou za bezpečnostní záruky?
Ukrajina není v NATO, takže je bezpředmětné diskutovat o jaderném deštníku. To není téma. Nemůžete přece rozvinout jaderný deštník nad někým, kdo není součástí Severoatlantické aliance, to je jednoduše nesmysl. Ale jsem přesvědčen o tom, že Amerika má svoje zájmy v Evropě a mít je bude. Donald Trump, ať je nevyzpytatelný sebevíc, mi v tomto dal zapravdu, když řekl, že vůbec nezpochybňuje článek 5. To, že chce Amerika odlehčit, je věc druhá.

Může Ukrajina litovat toho, že jaderné zbraně už nemá?
Svým způsobem ano. 

Vypadalo by to teď asi celé jinak, ne?
Ano, ale pojďme být objektivní. Po rozpadu Sovětského svazu se na území nové vzniklé Ukrajiny nacházelo zhruba 1 900 hlavic strategických i taktických, což z Ukrajiny činilo třetí největší jaderný stát světa po Ruské federaci a Spojených státech. Nicméně tyto hlavice byly vždy pod operační kontrolou Moskvy, Ukrajina by tedy musela vyvinout vlastní systém řízení, vlastní základny, vlastní operační systém, aby jaderné hlavice převzala a inkorporovala. Přiznejme si, že to bylo v 90. letech finančně, ale i ideově prakticky nemyslitelné. Ukrajina se tedy chtěla dohodnout výměnou za bezpečnostní garance, což se také stalo, ale víme dobře, že to bohužel byla dohoda vágní, nebyla parlamenty ratifikovaná na mezivládním půdorysu, ale bylo to memorandum. Kdyby dnes Ukrajina jaderné zbraně měla, tak by to bylo podstatně komplikovanější.

Když se bavíme celou dobu o evropském jaderném deštníku, respektive vztahujeme to k plánu Emmanuela Macrona, tak nemohla by evropský jaderný deštník zaštiťovat Ukrajina a Kyjev? V médiích se v posledních měsících objevil dokument, v němž se ukrajinští odborníci připravovali na to, že by atomovou bombu mohli vyvinout do pár měsíců, Kyjev to potom dementoval s tím, že nejde o oficiální plán, ale není toto tedy na stole?
Oficiální plán to není, ale musíte zvažovat jakoukoliv alternativu. Je pravdou, že Ukrajina, respektive jakýkoliv stát s rozvinutým mírovým jaderným programem by byl schopen v relativně krátké době zkonstruovat jadernou zbraň. Potud souhlasím. Je tu ale otázka množství a nosičů. To jsou sice na první pohled oddělené nádoby, ale spolu související. Jsem skeptický v tom smyslu, že kdyby Ukrajina vyvinula a vyrobila jednotky nebo nižší desítky jaderných zbraní, že by to mělo vůči Ruské federaci odstrašující efekt. To jsme znovu u bezpečnostních garancí, kde musím jednoznačně dát prezidentu Volodymyrovi Zelenskému za pravdu, že jakýkoliv mír musí být doprovázen bezpečnostními zárukami vůči Ukrajině, jinak Rusko bude mít potenciál přezbrojit, dovyzbrojit a...

Podnikne třetí invazi. 
Podniklo by třetí invazi. Co by se v tu chvíli stalo? Kdyby Ukrajina nebyla schopna invazi  konvenčně odrazit, tak by se mohla uchýlit k použití jaderných zbraní. Dovedete si představit, že by na světě dostala požehnání byť jediného státu, který by jí umožnil vyslat jadernou zbraň někam na pevninské nebo na integrální území Ruské federace? Já moc ne. Taková podpora by byla složitá, notabene Ukrajina by zaútočila proti státu, který má 5 000 jaderných hlavic a v tu chvíli by měl morální právo zničit Ukrajinu svým arzenálem. Proto jsem k tomu relativně skeptický. Pro Ukrajinu ten scénář jednoznačně je a dneska se to ukazuje. Historicky jsem mluvil vždy o třech scénářích, dnes se to redukuje na jeden jediný, kterým je ten dikobraz, to znamená po zuby ozbrojená Ukrajina, jež bude mít ve své výzbroji stovky balistických raket schopných zasáhnout Moskvu. To je to konvenční odstrašení, které je podle mého názoru víc účelné než jaderné odstrašení s několika málo jadernými zbraněmi, jež ve finále nebudete moct jako první použít, protože by se proti vám obrátil nejenom celý svět, ale i jaderný arzenál Ruské federace, a to byste nechtěli. 

V podcastu byl využitý zvuk RTP, který na síti X sdílel uživatelský účet @EmmanuelMacron.