Paříž se snaží. Takhle velké olympijské hry ale v budoucnu nepůjde ospravedlnit, říká výzkumnice
Olympijské hry v Paříži začínají. Sportovci dostali speciální leták s radami, jak chránit své zdraví v extrémním horku. Průměrný počet tropických dní i nocí bezprecedentně roste – hlavně kvůli spalování uhlí, ropy a plynu. Docentka Torontské univerzity Madeleine Orrová se zabývá dopadem měnícího se klimatu na sport včetně olympismu. Pro iROZHLAS.cz mluví o tom, jak se sportovci mohou vyhnout kolapsu z horka a jaká budoucnost olympiádu čeká.
Nedávno jste vydala knihu Warming Up. Do češtiny bychom celý titul mohli přeložit jako: „Oteplování – jak změna klimatu proměňuje sport“. Jak klima proměňuje konkrétně letní olympijské hry?
V posledních desítkách let teploty během letních olympijských her rostou. Od sedmdesátých do devadesátých let minulého století se průměrná teplota při letních hrách pohybovala kolem pětadvaceti stupňů Celsia. Teď jsou běžně nad hranicí třiceti stupňů, což je pro sportovce náročné.
Madeleine Orr, odbornice na sport v extrémních podmínkách z Univerzity v Torontu
Obzvlášť pro ty, kteří jsou těmto teplotám při výkonu vystaveni dlouhou dobu. To se týká třeba maratonců, tenistů nebo cyklistů. Pořadatelé zároveň výrazně zapracovali na schopnosti se s tím vypořádat. K dispozici je více zdravotníků, lepší technologie chlazení. Ani to ale nestačí k tomu, aby ten problém vyřešili úplně. A také při letošních hrách můžeme očekávat zdravotní problémy sportovců kvůli horku, jen si vzpomeňte na Tour de France.
K tomu se v Paříži přidává problém s kvalitou vody. S tím, jak se změna klimatu zhoršuje, objevují se potíže s vodními řasami a zhoršuje se znečištění vody. To je zase komplikace pro sport, jako je triatlon, při kterém budete muset plavat ve špinavé vodě. Už jsme tyto problémy zažili před osmi lety v Riu a teď se to bude opakovat i v Paříži.
3:35
Máme i sprej na komáry, hlásí lékař českých olympioniků z Paříže. Sportovci si chválí pohodlí
Číst článek
Někteří sportovci už o problémech s horky otevřeně mluví. Tenista Daniil Medvěděv před třemi lety při minulých hrách v Tokiu zmínil, že by na kurtu kvůli vedru mohl zemřít. Magazín Forbes cituje britského ragbistu Jamieho Farndalea. Podle něj úmrtí kvůli horku skutečně mohou nastat, protože sportovci na to při výkonu nemyslí a jsou zvyklí jít až na hranici tělesných možností. Je to tak vážné?
Určitě je to tak vážné. Při stresu z horka vždycky hrozí, že u někoho nakonec skončí smrtí. Vyloučit to tedy nemůžeme, ale myslím, že teď v Paříži není pravděpodobné, že by někdo skutečně zemřel. Bude tam totiž mnoho zdravotníků, i oni budou světová špička. Novinářská pozornost bude také velká, takže si nemyslím, že to nechají zajít až tak daleko, až k úmrtí někoho ze sportovců.
Ovšem zároveň je potřeba si uvědomit, že sportovci mohou trpět, že výkony nebudou tak dobré a časy tak úchvatné, protože v horku nedosahujete nejlepších výkonů. Velmi pravděpodobně uvidíme vážné případy úpalu, některé mohou sportovcům ukončit kariéru. A i když sportovci na olympijských hrách mohou být nakonec v pohodě díky technologiím a podpoře zdravotníků, tak je tu další problém.
Vysílá to zprávu sportovcům a dětem po celém světě, že sportovat v takových podmínkách je v pohodě a bezpečné. Jenže ve většině případů není. Pokud jste mladý fotbalista ve východní Evropě, tak o vás asi není takto dobře postaráno a nemusí to být tak bezpečné jako pro olympioniky.
Počítám, že mluvíte ze své vlastní zkušenosti. V rámci vašeho výzkumu jste se setkávala i s pozůstalými po sportovcích, kteří zemřeli na úpal. Co jste zjistila?
Patří to mezi problémy, které je opravdu těžké definovat a tím i řešit. Ve Spojených státech je víc než padesát rodin, které od roku 2000 ztratily své děti následkem horka při americkém fotbale. Šlo o sportovce, kteří zemřeli kvůli úpalu – a to se bavíme jen o jedné zemi a o jediném sportu. Napříč sporty je to mnohem větší problém.
Od rodin těch zemřelých slýchám, že problém je povaha prvotních příznaků. Mezi ty patří únava, pocení, trochu pocit nevolnosti, bolest hlavy. To jsou příznaky, které většině sportovců a trenérů nepřijdou divné. Řeknou: „Trochu jsi to přehnal, zítra to bude v pohodě.“ Pokud problému horka nezačneme věnovat pozornost, tak sportovci nedostanou pomoc, jakou v takový okamžik potřebují. Jen odejít ze hřiště nemusí stačit.
Je potřeba tělo aktivně chladit obklady nebo ve vaně. Není to složité, jenže většina trenérů, sportovců ani rodičů nezná příznaky úpalu a neví, že je potřeba aktivně zasáhnout, nejen hráče stáhnout ze hry. Ze stejného důvodu se obáváme, že ve skutečnosti úpalem trpí a umírá na něj mnohem, mnohem víc sportovců, než o kolika víme. Úpal se často mylně přičítá tomu, že něco špatného snědli nebo že měli chřipku. Ty příznaky jsou podobné, ale při úpalu se stav může zhoršit, pokud organismus nezchladíme. Ale když nevíte, že je to potřeba udělat, skončí to občas tragicky.
Rostoucí teplota oceánů je ‚palivem pro hurikány‘, meteorologové jich letos očekávají více než obvykle
Číst článek
Zkoumala jste jen prostředí amerického fotbalu, nebo i dalších sportů?
Většinu výzkumu jsem prováděla ve dvou prostředích. Kromě amerického fotbalu to byl ten evropský, tedy soccer. Šlo o profesionální týmy, které i cestují, takže se v létě ocitaly na velmi horkých místech jako Madrid nebo Florencie. Během takového soustředění sportovci často čelí přehřátí a je potřeba je chránit.
Při fotbalovém tréninku vlastně není složité najít pár minut na zchlazení. Vznikají během něj přirozené pauzy mezi přihrávkami, střelbou a dalšími cvičeními. Jde jen o to je využít k odpočinku, k zavodnění organismu, ke zchlazení, to stačí.
Americký fotbal se v tom liší?
Liší se docela dost. Hráči nosí velké přilby z uhlíkového vlákna, takže teplo nemá jak z těla unikat. Mají na sobě nálož polstrování, které je většinou vyrobené z pěny a plastů, které také neodvádějí teplo. Pot proto zůstává na těle a z vás se stává tak trochu papiňák. To vede k těm nejextrémnějším případům.
Trénuje se hlavně od července do září, tedy během severoamerického léta. Navíc tento sport hrají obvykle vysocí, svalnatí, silní muži. Jejich hmotnost rovněž přispívá k přehřívání organismu. Somatotyp, výstroj, typ sportu a období, kdy ho tito sportovci provozují, to všechno přispívá k problému a vede k úmrtím z vedra.
Možná prevence
Nadměrná horka, úpaly a s tím související zdravotní problémy – jak velké téma je to vlastně mezi sportovci?
Sportovci vám vždycky rádi řeknou, když jim něco není příjemné, když něco není v pořádku, pokud jim něco brání ve výkonu. Řeknou vám, že ta dráha je dnes opravdu rozpálená, že jsou z toho vedra úplně hotoví… Ovšem, stejně jdou a závodí nebo hrají, protože jsou tvrdohlaví, jsou to sportovci, je to jejich práce a cítí příležitost.
Který sportovec by vám řekl, že se na to kvůli horku necítí? Tohle říkat nechtějí. Ale čím víc jsou horka problém, tím víc o tom mluví. Diskutovala jsem s týmy, kde každý měl nějakou špatnou zkušenost s horkým počasím. Určitě to tedy začíná být problém. Ale pochopitelně to není hlavní. Hlavní je výkon. To je cíl a všechno ostatní je podružné, včetně problémů, jako je horko.
Japonsko zavede novou kategorii úpalu. Pacienty s teplotou nad 40 stupňů ponoří do studené lázně
Číst článek
Jak by tedy měla vypadat prevence? Co byste poradila nejen profesionálům, o které už je často postaráno, ale spíš běžným lidem, kteří rádi sportují, a čím dál častěji v horku?
Pokud se chystáte běhat, jet na kole nebo pokud vaše dítě má fotbalový trénink – co bych poradila, je všímat si teploty a vlhkosti vzduchu. Pokud se jejich kombinace, tedy pocitová teplota, blíží tělesné teplotě, to znamená asi třiceti sedmi stupňům Celsia, ale klidně už když je přes třicet, tak si zajistěte větší přísun vody, víc iontových nápojů nebo podobně obohacených tekutin.
Mějte vymyšleno, jak tělo případně zchladit. Nápoje s obsahem elektrolytů jsou důležité. Když je vedro, nestačí doplňovat vodu, protože při pocení přicházíte o sodík a cukr a tyto látky je potřeba nahradit. Při fotbale to znamená třeba dělat pauzy i během poločasů. Hráči by měli mít možnost odejít ze hřiště, schovat se do stínu, použít chladivý obklad a pak se vrátit.
Pokud tělo nezchladíme, tak se neustále víc zahřívá a může začít trpět vážnými příznaky úpalu. Není to složité, jde jen o to trochu plánovat a vyhradit si čas na přestávky navíc, ať už jedete na kole, běžíte nebo hrajete tenis. Nejen na pití, ale i na to, abyste odešli z přímého slunce a zchladili se.
Zatím jsme mluvili o sportovcích, ale zdravotní problémy z horka se týkají také publika. Pro letní olympijské hry to platí obzvlášť, mnoho disciplín se odehrává na otevřených stadionech. Jaké dopady může mít vedro na diváky?
Může to být velmi zrádné. Je potřeba si uvědomit, že úpal sportovce, který závodí, je v pohybu, se v organismu projevuje jinak než u fanouška, který jen sedí na tribuně. U toho není riziko tak velké, protože nezahřívá své tělo ještě dodatečně pohybem. Takže pokud plánujete jít v létě na fotbal nebo i na olympijské hry a bude horko, tak byste se na ty podmínky měli připravit.
Vzít si s sebou pití nebo si ho na místě koupit, využít přestávky k tomu, abyste se taky schovali do stínu, hlavně pokud s sebou máte děti. A co může taky pomoct, mít s sebou šátek nebo ručník. Klidně něco malého třeba v týmových barvách, co můžete namočit a dát si to kolem krku. To stačí k tomu, abyste výrazně zchladili tělo a dokázali zabránit nejhoršímu. Může to znít hloupě, ale stojí to za zamyšlení, obzvlášť když jde o děti.
Neděle byla celosvětově nejteplejším dnem od roku 1940. Meteorologové naměřili průměrně 17,09 stupně
Číst článek
Probrali jsme akutní dopady stále častějších a intenzivnějších vln veder, které jsou způsobené hlavně využíváním fosilních paliv. Ale jsou tu i dlouhodobé vlivy, které se mohou projevit na kvalitě olympijských her. Navštívila jste region na západě Keni, kterému se přezdívá Domov šampionů. Jde o místo, odkud pochází mnoho skvělých běžců, olympijských medailistů jako David Rudisha, Wilson Boit Kipketer a další. Co jste tam zjistila?
V některých částech světa se dostáváme do bodu, kdy nebezpečné teploty přes třicet stupňů Celsia převažují. Na takových místech se mění chování lidí včetně sportovního tréninku. Prostě je venku příliš horko, i přes všechny ty namočené ručníky, iontové nápoje a vodu. V Keni byli zvyklí trénovat ráno a před večeří, řekněme v devět hodin a ve čtyři.
Jenže teď už je na to příliš horko, takže to posouvají na šestou sedmou hodinu ranní a odpolední trénink až za večeři. Posouvá se tím i všechno ostatní, kdy můžete regenerovat, posilovat. Kromě toho se vlivem změny klimatu mění povrch.
Třeba v Indii jsou kvůli tomu velmi vysušená, tvrdá hřiště. V Keni horko a sucho mění hliněné cesty, které jsou obvykle velmi dobré na běhání. Teď jsou velmi tvrdé. Když není po dešti, tak i tvrdší než chodník. To může být pro běžce nebezpečné. Narůstá počet zranění, která nebyla obvyklá.
A třetí důležitá věc, té určitě porozumí i Evropané, když je venku horko i v noci, může být těžké se i vyspat. To si se sportem tolik nespojíme, ale sportovci nebo aktivní lidi vědí, že bez dobrého spánku není snadné podat dobrý výkon. Takže i na to musíme pamatovat.
Letos v Paříži nebude olympijská vesnice pro sportovce klimatizovaná, proto mnoho sportovců bude spát v docela velkém teple. Na mnoha místech světa je to obvyklé, ale je to složité pro potřebný odpočinek a pro regeneraci. Takže při sportu nejde jen o horko jako takové, ale i o jeho vliv na povrch sportoviště nebo na schopnost regenerace.
Ještě mě zajímá ta Keňa – dá se tedy říct, že ztrácejí svou běžeckou tradici?
Zatím ji neztrácejí, ale hodně se mění. A dá se očekávat, že pokud něco zásadně nezměníme, tak se to stát může. Šéf keňské atletiky je velmi znepokojený, tamní běhání může přijít o mladé zájemce, může ztrácet ten tréninkový potenciál. Řekl, že se obává o budoucnost keňského běhání, pokud změnu klimatu nezpomalíme.
Před hrami v Paříži vyšla studie Ohnivé kruhy. Na jejím vzniku se podíleli klimatologové, fyziologové i olympionici. Píše se v ní třeba, že minulé letní hry v Tokiu byly nejteplejší v historii, s teplotami vzduchu přes 34 stupňů Celsia, s vysokou vlhkostí kolem 70 procent. A situace se bude dál zhoršovat. Jaká je tedy budoucnost letních olympijských her?
Jiná studie z roku 2016 ukázala, že jenom minimum měst na severní polokouli bude moci v budoucnu pořádat letní olympijské hry, pokud změnu klimatu nezpomalíme. Protože v červenci a srpnu bude prostě moc horko. Neznamená to, že by už nebyly letní olympiády, ale na příliš teplých místech se budou posouvat termíny.
Jako jsme to viděli teď s fotbalovým mistrovstvím světa v Kataru. Podle mě bude víc letních olympiád v září nebo v říjnu, aby šly uspořádat bezpečně. Není to ideální, sportovci tomu musejí přizpůsobit přípravu, ale už se to stalo. V roce 1964 hostilo Tokio letní hry v říjnu. A když to před třemi lety udělalo uprostřed léta, šlo o nejteplejší olympijské hry za celou dobu měření. V rámci adaptace se také může stávat, že se přesunou některé dílčí závody do oblastí s příjemnějším klimatem.
‚Voda je výborná.‘ Pařížská starostka Hidalgová se vykoupala v Seině, kde budou závodit olympionici
Číst článek
Maraton a některé dálkové cyklistické závody se před třemi lety konaly v Sapporu. Příště v Los Angeles se to taky může stát, tam bývá v létě horko. Některé disciplíny možná uvidíme spíš v San Francisku nebo ještě severněji v Oregonu. Takže je možné měnit termín, přesouvat některé závody na jiné místo anebo také do interiéru. Tím by ale přišly o své kouzlo, které spočívá právě v tom, že jde o venkovní sport. To bych ráda zachovala, ale je to samozřejmě náročné.
Šéf světové atletiky Sebastian Coe prohlásil, že nejméně dvanáct členských zemí, a možná i víc, může být do roku 2060 neobyvatelných. Je tu tedy i obava o osud celých národů, které se tradičně účastní olympijských her. Dělají sportovní organizace dost proto, aby se tuto hrozbu podařilo odvrátit? Tedy pro ochranu klimatu…
Na vrcholné úrovni zní odpověď ne. Až minulý rok začaly sportovní organizace mluvit o adaptaci a o možnosti, že přijdeme o některé účastnické země. O tom, co by to znamenalo pro kvalitu soutěží, pro jejich integritu.
A pokud šéfové organizací, jako je Seb Coe, začnou ztrácet členské země, protože tam bude příliš horko třeba právě na běhání, tak nedělají svou práci. Ale určitě o tom začínají přemýšlet, přizpůsobovat tomu styl pořádání svých akcí. Ale pořád mají rezervy ve veřejné podpoře ochrany klimatu.
A Seb Coe spolu s Alanem Gilpinem z ragby jsou možná jedinými šéfy světových sportovních asociací, kteří nahlas vyjadřují obavy z toho, že kvůli změně klimatu ztratí účastnické země.
Ropné společnosti
Jedna ze závěrečných kapitol vaší knihy o vlivu změny klimatu na svět sportu se jmenuje „V posteli s Big Oil“ – tedy s nejvlivnějšími ropnými korporacemi. Proč je to podle vás problém a jak významný?
Velké ropné a plynařské společnosti jsou součástí sportu velmi, velmi dlouho. Snažím se v té kapitole popsat, že tohle je starý problém. Tyto firmy chtějí být spojovány se sportem, protože je vnímaný jako zdravý, jako zábavný, jako prostředí plné svobody a týmové práce. To jsou věci, u kterých se asi většina lidí shodne, že jsou dobré.
Problém spočívá v tom, že hlavní produkty těchto firem jsou příčinou změny klimatu, která způsobuje všechny ty problémy po celém světě. Ty firmy se prostřednictvím sportu lakují na zeleno a říkají veřejnosti, že je všechno v pohodě, i když to tak není. Neznamená to, že bychom hned zítra měli všichni přestat fosilní paliva používat, to asi není realistické. Ale nemusíme je prostřednictvím sportu propagovat – to jsou dvě různé věci.
4:53
Ropa a uhlí jako jaderné zbraně? Kolumbie coby první vývozce volá po smlouvě o jejich nešíření
Číst článek
Vnímají to ale sportovní organizace jako problematické, nebo vůbec?
Mnoho mezinárodních federací přijímá velké peníze od ropných a plynařských sponzorů. Část z nich si teď uvědomuje, že to budou muset dělat trochu jinak. Loňské mistrovství světa v ragby mělo za sponzora firmu Total Energies a světové asociaci se to nelíbilo, takže potom více centralizovala pořadatelství šampionátů, aby nad tím měla větší kontrolu.
Fosilní sponzorství je zrádné i kvůli tomu, že tyto společnosti někdy změnu klimatu zlehčují. Takže když jste sportovní federace, která je změnou klimatu znepokojená, může to pro vás být komunikačně nevýhodné, když máte zároveň za sponzora společnost jako Shell, British Petroleum nebo Gazprom.
Pořadatelé olympijských her v Paříži před časem prohlásili, že uspořádají první klimaticky pozitivní sportovní akci. Dokážou to?
Z mého pohledu, ale vlastně i podle vědy je nemožné uspořádat klimaticky pozitivní akci. Vysvětlení je prosté. Kdykoli máte spoustu lidí, kteří cestují, konzumují a zanechávají odpad jako při hrách v Paříži, znamená to obrovskou uhlíkovou stopu.
Zároveň platí, že Paříž 2024 se snaží uhlíkovou stopu omezit a to je skvělé, to chválím. Určitě by to měli dělat, je to správná věc. Ovšem neexistuje žádná uhlíkově pozitivní verze takovéto akce, to je velké přehánění. Když to tak nazvali, vyvolali dojem, že pořádání olympijských her je dobré pro životní prostředí, jenže tak to není. Slova o uhlíkové pozitivitě jsou od pořadatelů nebezpečná. A oni to v posledních dvou letech přestali používat, protože za to byli kritizováni – i ode mě.
Začali říkat, že budou uhlíkově neutrální. To je mnohem lepší výraz, ale stále nerealistický pro událost takovýchto rozměrů. Neexistuje žádný způsob, jak její uhlíkovou stopu spočítat. A pak – co s ní? Všechny emise nějak kompenzovat? Kompenzace mohou fungovat, ale nejsou perfektní. Takže do budoucna potřebujeme lepší řešení.
Jak tedy organizátory pařížských her hodnotíte, pokud jde o snahu vyhnout se emisím skleníkových plynů, nebo je aspoň co nejvíc snížit? Slibují elektřinu stoprocentně z obnovitelných zdrojů, skoro všechna sportoviště už existovala dříve, tedy minimum stavebních emisí, podpora veřejné dopravy, méně masa v nabídce jídel, celkově slibují asi poloviční emise oproti hrám ještě před covidem v Riu nebo v Londýně. Na druhou stranu třeba surfařské soutěže umístili do Polynésie na druhém konci světa…
Dělají všechno, co se dá, aby emise omezili. A je potřeba jim k tomu blahopřát, odvedli dobrou práci. Zároveň ale akce těchto rozměrů prostě nemůže být udržitelná. Problém tedy není v pořadatelích, ti dělají, co mohou. Problém je v celkovém modelu her. Dokud to bude akce, která podporuje masovou turistiku a vábí spoustu lidí z celého světa, nikdy udržitelná nebude. Jediným způsobem, jak tohle vyřešit, je mít v budoucnu olympijské hry menších rozměrů.
Google cílí na uhlíkovou neutralitu, emise ale za pět let navýšil o 48 procent. Na vině je umělá inteligence
Číst článek
Jak by to podle vás mělo vypadat?
Přijedou sportovci, trenéři, média. Možná několik fanoušků jako příbuzní sportovců a další lidé spojení s hrami samotnými – a to je všechno. Zbytek by byli lokální fanoušci. Samozřejmě to ochudí pořadatelské město o peníze turistů, ale olympijské hry byly ekonomicky úspěšné naposledy někdy před sedmdesáti lety. Ale pokud olympijské hry zmenšíme, uděláme je víc pro občany pořadatelského města a okolí dostupného vlakem nebo autobusem, můžeme mít hry udržitelné. Současná verze taková není.
Časopis Nature v roce 2021 zveřejnil závěry studie, která se tímto zabývala. Kromě i vámi navrhovaného drastického zmenšení akce řadila mezi nejdůležitější rysy udržitelných olympijských her rotování stále stejných pořadatelských měst. Je tohle všechno realistické?
Je to realistické, a bude to dokonce nutnost. Šedesát procent příjmů stejně zajišťují peníze od vysílatelů, což zůstane zachováno. Lidé o ty zážitky nepřijdou, budou moci hry sledovat. Většina ze zbylých čtyřiceti procent příjmů je od sponzorů – to také zůstane. Ano, prodáte méně vstupenek, ale zase ušetříte za organizaci. Takže menší olympijské hry vlastně dávají větší smysl i finančně. Je to tedy realistické a podle mě jediná možná cesta k takzvaně udržitelné olympiádě.
Jak tuhle myšlenku prodáte lidem? Myslím sportovním fanouškům z celého světa, kteří možná nevyrážejí na každou sportovní akci, ale líbí se jim myšlenka, že i pro ně jsou olympijské hry dostupným zážitkem, pokud se na ně rozhodnou vyrazit.
Proti tomu bych se ohradila a řekla, že naprostá většina sportovních příznivců na olympijské hry necestuje. Pro většinu z nich to není finančně únosné. Takže většině lidí tím žádnou reálnou možnost nebereme. A pro ten zbytek jde o minimální oběť, díky které bude možné tuto akci zachovat. Olympijské hry současných rozměrů v budoucnu nepůjde ospravedlnit.
