Olympijský deník naposledy. S pivem a zpěvem velšského sboru
Nejlepší dramaturgií rozhlasového reportéra bývá náhoda. Londýnský zpravodaj Českého rozhlasu Jiří Hošek dlouho dumal, komu a čemu věnuje svůj závěrečný Olympijský deník. Měl už prý skoro hotový souhrn nejpůsobivějších okamžiků londýnských her, jenže pak zašel po závěrečném ceremoniálu s kolegy „na pivo“ a jak už to bývá, někoho zajímavého v hospodě potkal.
Když někdo takhle nádherně zpívá, je i člověku bez hudebního sluchu jasné, že tihle hoši spolu nenotují poprvé.
„Jsme členové pěveckého sboru Velšského ragbyového klubu v Londýně. Na závěrečném ceremoniálu jsme představovali velšské ženy, když Eric Idle zpíval ‘Always Look on the Bright Side of Life‘. Měli jsme taky tu čest, že jsme při předávání vlajky pořadatelům z Ria mohli zpívat olympijskou hymnu,“ dme se pýchou Gaffin, jeden ze členů báječně bezprostředního sboru.
Zve mě na další pintu, což ve strachu o osud tohoto příspěvku s díky odmítám.
„Tohle děláme po každém našem koncertu. Najdeme si nějaký prima bar a dlouhé hodiny tam zpíváme a zpíváme. Je to pocta umělecky vlastně reprezentovat Velkou Británii. Ale byla to taky příležitost podělit se o naše velšské kulturní dědictví,“ uvádí Gaffin v obležení nadšených fanoušků a hlavně fanynek.
V restauraci nedaleko Olympijského stadionu s legračním názvem Bumpkin, něco jako vesnický buran či balík, byla nádherná atmosféra. Tady se už neřešilo, kdo kolik získal medailí, i když tu svoji jeden holandský pozemní hokejista nadšeně ukazoval.
„Slavnostní zakončení, to byla v podstatě jen přehlídka britské hudby. Byla to extravagantní show, ale bylo to úžasné. Tady jste nemuseli vědět nic o britské historii jako při zahajovacím ceremoniálu. Tohle bylo něco pro všechny,“ uzavírá Gaffin.
