Analytik Tureček o konfliktu Izraele a Hamásu: Násilné krize se objevují periodicky, jednoduché řešení neexistuje

Co tu nejnovější vlnu násilí a ozbrojených střetů mezi Palestinci a Izraelci rozpoutalo?
Myslím si, že po dlouhé době se zase sešlo hned několik impulsů, které radikálům – nejen palestinským, ale i židovským – daly možnost poměřit síly, posílit svoje postavení ve společnosti. Začalo to zdánlivě nenápadně. Víme, že zahraniční média to stěží zaznamenala. Když začínal ramadán, uzavřela izraelská policie prostranství u Damašské brány ve východním Jeruzalémě, v té okupované části, což poměrně logicky naštvalo Palestince, kteří se tam obvykle během ramadánu po setmění scházejí a slaví.

Najednou jim bylo řečeno, že není možné se tam volně procházet atd., což arabští mladíci z východního Jeruzaléma okamžitě vzali jako dobrou příležitost dát o sobě vědět. Začali vyvolávat potyčky s policisty atd. To se stupňovalo.

Zanedlouho už i v jiných městech Izraele reagovali mladí židovští radikálové, kteří útočili na Araby, včetně vyvolávání hesel jako „smrt Arabům“ apod. Po dvou týdnech izraelské úřady shledaly, že uzavření toho prostranství byla opravdu asi chyba, protože těch násilných střetů přibývalo každým dnem, a tu uzávěru zrušili, a v tu chvíli se objevil jiný impuls.

Gradovaly přípravy na vynesení rozsudku ve věci vystěhování několika desítek Palestinců z jejich domů ve východním Jeruzalémě a jejich nahrazení židovskými osadníky. Což samozřejmě zase oběma stranám dalo příležitost ukázat: my jsme tady, jsme v právu.

A takto to gradovalo celý měsíc až do tohoto týdne, kdy Palestinci začali Izrael ostřelovat raketami. Izrael reagoval bombardováním Gazy. A jsme tam, kde jsme v uplynulých dekádách byli už mnohokrát.

Dlouhá léta jsi působil v Izraeli jako blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu a bydlel jsi právě ve východním Jeruzalémě – tedy na místě, o němž mluvíme. Právě tam je asi částečně možné hledat prapříčiny toho současného sváru nebo toho, proč ta situace teď tak vyeskalovala. Jak na tom místě vypadá soužití jednotlivých etnik, proč se na tomto místě ty problémy periodicky vracejí?
Jen upřesním, že pěti a půl roku strávených v Jeruzalémě, jsem byl druhou polovinu v židovské čtvrti Talpiot v západním Jeruzalémě. Tu první část pobytu jsem skutečně strávil ve čtvrti Vádí al-Džoz nebo Šajch Džarráh, což je vedle sebe. Bydlel jsem 200, 250 metrů od domů, které teď přivodily krizi, o níž se dnes bavíme. Jak to tam vypadá? Je to jednoznačně arabská vesnice, kterou Izrael začlenil do území Jeruzaléma v roce 1967 po šestidenní válce.
Izraelci se tehdy radovali, že dostali pod kontrolu posvátná místa judaismu ve Starém Městě. Nicméně z nějakých geopolitických úvah, a možná nějakých expanzivních politických plánů, začlenili do Jeruzaléma i zhruba 22 arabských vesnic, včetně třeba Vádí al-Džozu. Tím si na sebe mimochodem Izrael upletl bič, protože v Jeruzalémě má dnes asi 300 000 arabských obyvatel. Šajch Džarráh je typická arabská vesnice se vším všudy. Ale je tam údajné starověké pohřebiště jednoho židovského světce. Na základě toho se tam už v 19. století usadila určitá židovská komunita. Po roce 1948, kdy došlo k válce mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy, kteří Izrael napadli, odsud několik tisíc Židů odešlo – z arabských území do nově založeného Izraele. A několik set tisíc Palestinců odešlo z nově zakládaného Izraele naopak na arabská území. Dlouhá desetiletí byla Vádí Džouz homogenní arabská čtvrť. Jenže v poslední době – a já jsem právě byl u toho prvního dějství – se začali židovští osadníci usazovat v majetku, na nějž vznášeli historický nárok z před roku 1948. A teď se vede o další takový majetek spor. Jsou tam arabské domy postavené na pozemcích, které v 19. století měli Židé.

Ty jsi tam tehdy natáčel v těch letech, kdy jsi tam žil – byl to myslím rok 2009. Co na tom příkladu lze ukázat? Stejný scénář se zřejmě opakuje i dnes. Jak tam ty majetkové vztahy procházejí? Co je v podtextu toho sváru, proč se nedaří ten spor urovnat?
V tomto případě, ve sporu o domy v Šajch Džarráh, jde o to, že na konci 19. století tam určité pozemky koupila jedna židovská náboženská nadace. V roce 1948, v době první izraelsko-arabské války, tito Židé odešli. Ve stejné době odešly statisíce palestinských Arabů zase z nově zakládaného Izraele. V 50. letech OSN a také Jordánsko, které okupovalo Západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém, těmto palestinským uprchlíkům řeklo: na tomto pozemku se usaďte, tady si můžete postavit domy. Což oni udělali. V roce 1967, v následující dekádě, nicméně toto území – východní Jeruzalém – také Izrael dobyl. Od 70. let umožnil, aby bývalí židovští majitelé vznášeli nároky na své někdejší nemovitosti. Což se stalo. A teď jedna židovská organizace, která tam dosazuje velmi často třeba Židy ze Spojených států – nejsem si úplně jistý, jestli třeba v první fázi vůbec mají izraelské občanství, prostě jsou to židovští imigranti do Palestiny – tak je tam usazuje. A Palestince se odtamtud snaží dostat pryč. Mimo jiné s pravdivým argumentem že oni odmítali platit nájem židovským majitelům pozemků. A Palestinci mají svůj argument: proč bychom měli platit židovským kolonistům v palestinské čtvrti Šajch Džarráh? To zaprvé. A zadruhé, a to je velmi důležitý argument, pokud mají platit židovské nároky z před roku 1948, a my se tudíž máme vystěhovat z tehdejších židovských pozemků, tak nám – Palestincům, Arabům – vraťte naše pozemky, naše domy, naše nemovitosti v západním Jeruzalémě, protože odtamtud my jsme byli vyhnáni.

Takže tu jde o to, jestli je to právo vyvážené ve smyslu kdo může vznášet nějaké restituční nároky?
Myslím si, že tady snad ani Izraelci nepředstírají, že je to vyvážené. Oni si to samozřejmě akorát argumentačně ošetří, proč Židé mohou nároky z před roku 1948 vznášet, a Arabové nikoliv. To je prostě fakt, který ani Izraelci nezpochybňují. A jsou mnozí, kteří jsou na to hrdí a říkají, že je to tak správné.

A když teď tedy izraelská vláda tvrdí, že spor, který jsi popsal, je občanským sporem, v jehož centru je nějaká debata privátních skupin mezi sebou – palestinských nájemců teoreticky a izraelských vlastníků – je to pravda, nebo už to v tuto chvíli přerostlo v mnohem širší politický spor, který poukazuje i na to, jak jsou třeba uspořádány právní nároky atd.?
Tento argument považuji za naprosto úsměvný a účelový. Izraeli samozřejmě vadí, že z tohoto sporu o Šajch Džarráh se teď stala mezinárodní záležitost s pozorností světových médií. Nicméně jestli je to soukromý spor, proč tam ti osadníci vyvěšují izraelské vlajky, proč tam přijde extremistický židovský poslanec Itamar Ben Gvir a řekne, že tam otevře svoji poslaneckou kancelář atd.? Je to samozřejmě politika. Nutno říci, že takovýchto enkláv jsou už desítky ve východním Jeruzalémě a vlastně do budoucna znemožňují rozdělení města. Izrael říká: my ho nikdy nerozdělíme.

A toto je velmi pádný, faktický argument. Co chcete rozdělit, jak chcete rozdělit čtvrť Šajch Džarráh, když už tam žijí desítky a desítky Židů a Izraelců? O to jde. A neděje se to jen v Šajch Džarráh. Je to i v celé řadě dalších míst ve čtvrti Silvan, Abú Tur, atd.

Lze tedy říct, že pro obě skupiny – pro Izrael i Palestinu – se Šajch Džarráh stává symbolem toho, o co obě strany bojují? Asi i pro tu palestinskou stranu se z toho totiž stává symbol toho, jak je umožněno palestinskému etniku vyrovnat se se tou situací?
Bavíme se teď o východním Jeruzalémě, což je specifické. Je to jiné než západní břeh Jordánu. Zatímco na západním břehu Jordánu je izraelská vojenská okupační správa, východní Jeruzalém Izrael uznává, respektive ho oficiálně neanektoval, ovšem uplatňuje tam své právo. Má to ale svá ale. Například tamní Palestinci, Arabové, kteří tam žijí, nemají až na výjimky izraelské občanství, nemohou třeba volit do Knesetu. Diskriminace se děje v té právní rovině. Mám takovou příhodu o všudypřítomnosti diskriminace. Samy izraelské úřady teď za Netanjahua před několika lety přišly s plánem investovat několik miliard šekelů tuto diskriminaci arabských čtvrtí eliminovat. Před lety jsem dělal rozhovor se starostou Jeruzaléma a pozdějším premiérem Ehudem Olmertem. Říkám mu: „Pane Olmerte, podle lidskoprávních organizací ti Arabové ve východním Jeruzalémě, ve vašem městě, pane starosto, jsou tak trochu diskriminováni.“ A Olmert mi skočil do řeči, byl velmi temperamentní, a říká: „Na to se nemusíte ptát lidskoprávních organizací, to vám potvrdím i já, že jsou diskriminováni!“ A teď začal říkat, proč tomu tak je, že to není záměr, ale je to tak. Takže to všechno k tomu musíme přičíst. A teď třeba ve východním Jeruzalémě, o kterém se bavíme, zkrátka vláda všemožně podporuje růst židovského osídlení. Staví se tam židovské čtvrti, židovská sídliště, zatímco Palestinci jsou omezováni. Třeba vedle čtvrti Šajch Džarráh, Vádí Džouz, je velký neobydlený prostor, kde by se to arabské osídlení přirozeně také dalo rozšiřovat. Ale bylo to vyhlášeno za přírodně zajímavou nebo ekologickou, rezervaci, kde platí stavební uzávěra. Čirou náhodou je to jen tam, kde by stavěli Arabové. Takže oni si i v tomto ohledu poměrně právem mohou stěžovat na diskriminaci, že je tady snaha posilovat židovskou přítomnost – a co nejvíce oslabovat nebo komplikovat přítomnost Arabů na tomto území.

Ani izraelská společnost ale není monolit, tehdy Ehud Olmert a v tuto chvíli izraelské úřady vlastně připouštějí, že dochází k jisté diskriminaci palestinského obyvatelstva a že celá tato situace není pro Izrael zrovna pozitivní, nestaví ho do pozitivního světla. Když se díváš na to, jaké reakce celá ta skutečnost vyvolává v izraelské společnosti – jak na to reaguje a jaké názorové hlasy tam jsou v tuto chvíli slyšet?
V Izraeli jako v mnoha jiných zemích je společnost velmi polarizovaná. Ubývá lidí ochotných připustit, že ta druhá strana třeba může být v právu nebo že její argumenty jsou také validní. A to vůbec nemluvím o tom, že v Palestině je mnohem těžší najít lidi, kteří v něčem dávají za pravdu Izraelcům nebo Židům. To je samozřejmě druhá věc. Ale dochází tady k polarizaci, kdy třeba i izraelské židovské právní organizace, které poukazují na zjevnou diskriminaci, jsou pak ostrakizovány ve smyslu, že jsou „propalestinské“, „levičácké“, že jsou to takzvaní „self-hating Jews“, Židé, kteří sami sebe nebo svůj národ nenávidí. Takovou mají nálepku. Velmi často jen proto, že třeba na tuto diskriminaci, která je prostě faktická, nějakým způsobem poukáží.

Jak se k tomu momentálně staví izraelské politické vedení? Víme, že po volbách v Izraeli se sestavuje nová vláda. Jak citlivá je toto věc v rámci celého politického procesu?
Východní Jeruzalém je věc spíše socioekonomická než politická, protože právě tamní Arabové stejně nevolí. Za uplynulé dva roky byly v Izraeli čtvery volby. A před volbami všichni včetně Netanjahua jezdili i do nejmenších arabských vesnic na severu Izraele. Ale proč by jezdili do východního Jeruzaléma? Bylo by to to pro ně bylo opravdu nebezpečné. Lidé, kteří tam žijí, se vnímají tak, že tam žijí pod okupací. A zároveň, co by tam dělal, čí hlasy by tam naháněl. Židovští obyvatelé těch osad, židovských enkláv, ti samozřejmě stejně volí ty pravicové strany. Tam třeba ti židovští izraelští politici jedou, ale jezdit mezi Araby ve východním Jeruzalémě je nesmysl. Takže v tomto ohledu je to marginální záležitost. Pro izraelský establishment, když už se baví o Palestincích, tak je důležitější, co se děje v Gaze, eventuálně jak se chová ta tzv. umírněná vláda prezidenta Mahmúda Abbáse na Západním břehu Jordánu.

Vláda izraelského premiéra Benjamina Netanjahua dělá dost pro to, aby tu situaci rozvířila a nějak zmírnila napětí, které teď vyvřelo zase v plné síle?
To jsou věci, které lze těžko hodnotit z nějaké delší perspektivy. Ten konflikt je ještě příliš mladý. Obecně lze říci, že Netanjahu nikdy netoužil po vojenských konfliktech, spíše se snažil řešit věci třeba nátlakem, ale hlavně politicky. Což neznamená, že třeba smířlivě. A druhá důležitá věc: kdyby dnes byl kdokoliv v Izraeli u moci, i kdyby nastoupila koalice vedená opozičním vůdcem dosavadním Jairem Lapidem, asi by dělala totéž. To znamená, chtěli by nějakým způsobem zlomit Hamás, vyčerpat jeho vojenské kapacity, rozbombardovat nějaká velitelská stanoviště Hamásu v Gaze.

To by v Izraeli dělal kdokoliv s poměrně legitimním argumentem: vždyť oni ostřelují naše města, zabíjejí naše civilisty.

Co tomu předcházelo, to se v této zjitřené době samozřejmě příliš na té nejvyšší politické úrovni neřeší.

Jaké řešení se v tuto chvíli nabízí, když ty dlouhodobé problémy jednou za čas – a teď jsme toho svědky – vyvřou do takto akutní agresivní fáze, kdy umírají lidé při těch denních konfliktech. Co se bude dít dál? Jak je možné tu situaci uklidnit?
Obávám se, že dost možná to, co je dnes, je sice nespravedlivé vůči arabským zájmům, dost možná často dochází i k porušování samotného izraelského práva v některých případech atd., ale možná je to nakonec to nejlepší z možných řešení. Tyto násilné krize se objevují periodicky. A ty konflikty jsou v podhoubí tak složité, že třeba jsou neřešitelné. Očekávat, že teď někdo řekne: „Teď vyhrotila se situace v Gaze, protože jsme neřešili východní Jeruzalém, pojďme ho teď vyřešit!“ Takto jednoduché, takto přímočaré to prostě není ani na jedné straně. Protože my se tady bavíme spíše o té izraelské straně, ale pak se musíme ptát, jak by reagovali Palestinci. Kupříkladu kdyby Izrael těm východojeruzalémským Arabům nabídl občanství. On jim ho v podstatě nabízí, ale ochotu přijmout ho prokazuje jen pár tisíc lidí z toho více než čtvrt milionu. Palestinci čekají, že jednou východní Jeruzalém bude jejich hlavním městem. A dokud se něco takového nestane, tak samozřejmě vždy mohou vznášet argument: „Jsme pod okupací“. Osobně říkám, já bych Palestincům už dávno dal jejich stát, dal bych jim arabské čtvrti východního Jeruzaléma – starejte se a neste odpovědnost.

Je něco takového pravděpodobné a představitelné?
Takové plány byly, rozdělení Jeruzaléma na židovské a arabské enklávy s tím, že ta posvátná místa, ta oblast přímo v centru starého Jeruzaléma, by byla pod nějakou mezinárodní správou i třeba s nějakým saúdskoarabským vstupem do problému. Ehud Olmert to zhruba před 15 lety navrhoval Mahmúdu Abbásovi. Jenomže potom šel Olmert, jak se říká, od válu kvůli nějakým kauzám.

Nahradil ho Benjamin Netanjahu a mírové rozhovory stagnují, což vyhovuje jak izraelské pravici, tak palestinskému establishmentu. Pro ten je jednodušší křičet: „My jsme pod okupací“ a stále žádat peníze ze zahraničí, než převzít odpovědnost.

No a má část přinejmenším politického vedení palestinské samosprávy zájem o to tu odpovědnost převzít?
Je otázka, co je palestinské vedení. Asi tak před týdnem, dvěma Mahmúd Abbás odložil parlamentní volby, které měly být teď 22. května. Zase nebudou, mimochodem s odkazem na to, že Izrael neumožnil hlasování ve východním Jeruzalémě, ačkoliv ho k tomu zavazují dohody z Osla.

A samozřejmě v podtextu je, že Mahmúd Abbás se voleb bojí, protože ve chvíli, kdyby byly, tak by i na Západním břehu – stejně jako v Gaze – vyhrálo hnutí Hamás. To ostatně sbírá body i teď, tím raketovým ostřelováním Izraele.

Takže ten radikálnější přístup boduje u lidí?
Ano. Hamás může ukazovat: „Podívejte se, Abbásovi je pětaosmdesát, zase zrušil volby. Nechce demokracii. My ji chceme, my, Hamás, voláme po volbách a kromě toho jsme připraveni bojovat za naše zájmy i třeba se zbraní v ruce“. Takhle jednoduché to je – je to kmenová mentalita jak na straně Arabů, tak na straně Židů.

Dá se vůbec odhadovat, jak se ta situace bude vyvíjet v nejbližších dnech či týdnech?
Myslím si, že dříve nebo později dojde na uklidnění, obě strany kývnou na nějaké zprostředkovatelské aktivity Egypta nebo Kataru. Obvykle se v tom tyto země nějak angažují – a je tu samozřejmě i tlak ze Západu. Izrael bude muset slyšet na novou administrativu Joea Bidena, přestože ho Netanjahu nemá rád. A Netanjahu možná brzy už nebude jako premiér relevantní a nové vedení Izraele samozřejmě bude potřebovat dobré vztahy s Washingtonem. Takže ve chvíli, kdyby Biden nebo jeho lidé, šéfové tajných služeb amerických, řekli: „Už toho bylo dost“, tak si myslím, že na to Izrael bude muset slyšet – i když nerad a třeba v zákulisí. Ale celá věc se posune ke klidu.