O problémech na šampionátu se nemluví. Je to mašinerie, kterou nelze zastavit, říká ruský politolog
Pět let sleduje všechny velké sportovní akce v Rusku. Ne okem fanouška, ale okem politologa. Pro ruskou veřejnost je fotbal příležitost vzpamatovat se z vykázání z olympiády v Koreji, pro Kreml šance utvrdit svou moc, říká Andrej Makaričev.
Rusko v posledních letech hostilo několika obřích sportovních akcí – od univerziády v roce 2013 přes olympiádu v Soči, hokejový šampionát až po aktuální fotbalový. Všechny byly zároveň pojaty jako obrovská show. Je tento spektákl určen pro domácí, nebo zahraniční publikum?
Pro obojí. Pořádající země mají vždy různé pohnutky. Na jedné straně je to konsolidace moci doma - vyslání zprávy, že i my to dokážeme. Vysílá to signál, že bezpečnostní situace v Rusku je ok, protože si umíte představit, že bezpečnost na olympiádě stojí mnoho úsilí. A také to vysílá zprávu, že jsme stejní jako jiné velké země.
Andrej Makaričev
Narodil se v ruském Nižním Novgorodu, kde studoval na tamní státní univerzitě mezinárodní vztahy a později i vyučoval. Nyní přednáší jako hostující profesor na univerzitě v estonském Tartu. Zabývá ruskou zahraniční politikou, mezinárodní bezpečností a v posledních letech politickým aspektem sportovních akcí v Rusku. Byl hlavním editorem knihy „Mega Events in Post-Soviet Eurasia“, která na toto téma vyšla v roce 2016.
Zároveň je to ale součást adaptace Ruska na globální ekonomiku zábavy a megaakcí. Jde o obrovský průmysl a MOV (Mezinárodní olympijský výbor) a FIFA (Mezinárodní federace fotbalových asociací) jsou velmi bohaté organizace.
Rusko chce v tomto být součástí globalizovaného světa a globálního průmyslu stejně jako mnoho nedemokratických režimů. Podívejte se třeba na Čínu. Ta nedávno pořádala olympiádu a bude pořádat další. Ucházel se o to také Kazachstán, další fotbalový šampionát je v Kataru.
Je zde rostoucí touha nezápadních a neliberálních režimů legalizovat a legitimizovat sama sebe skrze sport. Rusko je jenom součástí tohoto trendu.
Účast v tomto „odvětví“ ale stojí pořadatelské země miliardy a mnoho západních států od ní ustupuje z obav, zda se to vůbec vyplatí. Komu se ty miliardové investice vyplatí v Rusku?
Profitují z toho dodavatelé, kteří využívají státní financování a rozpočet na projekty dopravní infrastruktury, výstavbu hotelů a podobně. A v podstatě také vláda, protože ta kontroluje všechny finanční toky.
Zajímavé je, že vláda poměrně úspěšně „prodává“ megaakce ruské veřejnosti. Říká jim: Je to ve výsledku všechno pro váš vlastní prospěch. Budete víc vidět, budete hostit tisíce turistů a fanoušků, vaše město zazáří na mapě, budete mít novou infrastrukturu...
Samozřejmě se o to zajímá také městská a regionální administrativa. Mnoho z jedenácti měst, která hostí fotbalový šampionát, je hluboce provinčních a vnímají to jako šanci. Vědí, že je to extrémně drahé. Vědí, že by mohla peníze zužitkovat jinak. A v mnoha městech se o tom debatuje, někteří aktivisté se snaží mluvit o tom, kolik to stojí a jestli nejsou důležitější projekty, které se kvůli fotbalu musely odložit, například ve zdravotnictví nebo ve školství.
Ve výsledku to ale funguje ve velice emoční rovině a tyhle káravé hlasy převálcuje většina. Ta řekne: Jasně, jsou tu nějaké nevýhody, ale podívejte se, máme opravdu krásný stadion, zcela to mění podobu města a stovky argentinských a britských fanoušků v našem městě jsou něco, co jsme si ani nedokázali představit. Musíme tedy vzít v potaz tento emocionální aspekt, který podněcuje souhlas ruské veřejnosti.
Je mimo lokálních aktivistů vůči obřím sportovním akcím nějaký odpor, například na nejvyšší politické úrovni?
Ne, polická elita byla jednotná v podpoře. Je to proto, že mnoho lidí v okolí vlády ví, že tohle je pro ně zlatá příležitost. Tohle nejsou obyčejné projekty. Obyčejný projekt můžete odložit, říct si, že to bude o rok později. Tohle jsou ale projekty, u kterých vynaloží stát jakékoliv peníze, aby se to stihlo.
Ruští byznysmeni a oligarchové na takovou příležitost čekají, protože vědí, že všechny účty budou zaplaceny, protože jinak vláda ztratí svou tvář. Byla tu tedy shoda – potřebujeme to podpořit.
Myslím, že důležitá byla zkušenost z olympiády v Soči. Dopadlo to docela dobře, přinejmenším nedošlo k žádným vážným incidentům, a to vytvořilo pozitivní základ pro fotbalové mistrovství.
Jsou ale věci, o kterých se nemluví, protože je diskuse zatížena emocemi a národní hrdostí. Třeba vystěhovávání lidí v Soči - mnoho konfliktů kolem toho se pořád nevyřešilo.
V Kazani byla před rokem 2013 velká debata o takzvaném zkrášlování, což znamená, že staré město bylo prakticky zbořeno. Kazaň a další ruská města jsou opravdu stará, jsou hrdá na svou dřevěnou architekturu, kterou jinde nenajdete. A ta byla zničena. Krutým způsobem se zabilo mnoho toulavých psů. Je to ale mašinérie - něco, co běží a nejde to zastavit.
Ukazujeme matrjošky
V jednom svém textu píšete, že tyto akce představují pro vládnoucí režim i jisté riziko. Podkopávají jeho politiku konzervativismu a nacionalismu, protože propaguji toleranci, mír, mezinárodní přátelství. Zatímco právo Rusů na protest je omezováno, cizincům se dovoluje tančit v ulicích a mnoho dalšího. Je nějaká šance, že šampionát zanechá v Rusech nějakou chuť svobody?
Nemyslím si. Před olympiádou v Soči probíhala vážná debata o lidských právech v Rusku. Mnozí vyzývali k bojkotu her kvůli zákonu, který zakazoval propagaci homosexuality mezi mladistvými a byl považován za otevřená vrátka směrem k úplnému zákazu. Mluvilo se také o dalších věcech. Výsledek byl, že členky Pussy Riot a Michail Chodorkovskij byli propuštěni. Samozřejmě že se veřejně neřeklo, že je to gesto před olympiádou, ale bylo to jasné.
Nyní probíhá velká mezinárodní kampaň za propuštění ukrajinského filmaře Olega Sencova obviněného z terorismu. Byl jsem si téměř jistý, že před fotbalovým šampionátem Sencova za někoho vymění nebo najdou řešení stejně jako u Pussy Riot a Chodorskovského. Nestalo se nic, (prezidenta Vladimira) Putina to nezajímá. Režim přitvrzuje a čím dál víc ho přestává trápit názor druhých. Sencov drží více než měsíc hladovku a Putin by to dokázal jednoduše vyřešit. Nic se ale nestalo.
0:00
Hokejová KHL, ale i lunaparky, muzea nebo ptačí zoo. Olympijský park v Soči žije i čtyři roky po hrách
Číst článek
Bylo by velkou chybou myslet si, že čím více země hostí tyto mezinárodní akce, tím více bude podléhat globálním normám demokracie nebo lidských práv. To v Rusku nefunguje.
Místo toho se tyto režimy samy legitimizují, od jedné akce ke druhé se cítí čím dál sebevědoměji a trápí je čím dál méně názor světové veřejnosti. Myslím, že si ho dokážou zmanipulovat, že Rusko nebude toto léto spojováno s politickými vězni, ale s fotbalovým šampionátem. Rusko navštěvují miliony lidí, nikdo ho nebojkotuje, ukazujeme pohostinnost, matrjošky... Výsledek je ale, že se režim konsoliduje. Neotvírá se, není citlivější, stává se ještě více diktátorským.
Na univerziádě v roce 2013 Rusko získalo víc medailí než ostatní země dohromady. Žebříček vedlo i na olympiádě v Soči. Jak důležité je pro Kreml, aby jeho sportovci vítězili?
Nesmírně. Je to dědictví Sovětského svazu. Vítězství ve hře je součástí národní hrdosti. Univerziáda v Kazani byla v podstatě pro studenty, lidi z univerzit. Rusko ale poslalo profesionální atlety, budoucí olympijské šampiony. V rámci sportu jde o soutěž na trochu nižší úrovni, ale Rusko poslalo svůj zlatý tým. Vyhráli více medailí než jiní, ale lidé byli trochu zmatení z toho, proč se Rusko rozhodlo tak otevřeně ukázat, kdo je tady pánem.
Příběh Soči je komplikovanější – mnoho ruských sportovců přišlo o své medaile kvůli dopingovému skandálu a Rusko už žebříček nevede. Přišlo i o svůj olympijský tým v Koreji. To znamená, že vítězství v Soči bylo zfalšováno, založeno na dopingu.
Trápí tohle Rusy, nebo je i pro ně vítězství nade vše?
Když MOV rozhodl o vyřazení Ruska z olympiády v Pchjongčchangu, ruská veřejnost se rozdělila. Byla to velká rána – jediný tým, který byl vyloučen, veřejně odhalen jako podvodníci. Část lidí řekla, že je to součást západní konspirace proti Rusku, nelíbí se jím, že Krym je znovu náš. Je to velice nacionalistický a hloupý typ diskurzu.
Druhou část podpořil samotný Putin. Byla to jedna z mála výjimek, kdy se Putin neuchýlil k nacionalistické konspirační teorii. Řekl, že je to naše chyba a sportovnímu ministrovi vzkázal: Dělejte svou práci.
Myslím, že mnoho lidí ten skandál vzalo jako vážný znak toho, že něco je špatně. Je příliš šílené představovat si, že svět je vždy proti vám. Lidé si řekli, tohle je moc, možná jsme něco udělali špatně a je tu tiché přiznání viny. A v tom je fotbalový šampionát důležitý pro znormalizování Ruska. Abychom ukázali, že jsme zpátky v globální hře a jsme normální země.
