Švýcarští manželé si svůj sen splnili v Polsku
Manželé Tomas a Claudia Notterovi se na začátku devadesátých let přestěhovali natrvalo ze Švýcarska na sever Polska. Neuměli ani slovo Polsky. Nikoho neznali. Měli jen velký sen. Mít vlastní ekofarmu. On vystudoval filozofii, ona historii. Dnes je živí prodej sýrů. Mají 7 dětí a všechny se cítí být Poláky. Farmáři si stěžují na jediné. Za celých 17 let neměli jediný den volna.
„Ve Švýcarsku jsme měli ty nejlepší podmínky k životu. Krásná, bohatá země. Měli jsme hodně práce, mohli jsme vydělat spoustu peněz, ale to jsme nechtěli,“ vysvětlil pan Tomas. „Věděli jsme, že chceme hospodařit, mít zvířata. Ale z čeho budeme žít, to jsme netušili,“ doplňuje paní Claudia.
„Hledali jsme ten nejprostší způsob života v souladu s přírodou. Hledali jsme půdu, na které bychom mohli sami hospodařit. Materialistický, západní styl života nám nevyhovoval,“ vzpomíná farmář.
Manželé Notterovi se v 90. letech přestěhovali ze Švýcarska do Polska, kde je živí prodej sýrů. Zblízka se na jejich způsob života podíval polský zpravodaj ČRo Petr Vavrouška.
Náhodou se prý dozvěděli, že v Polsku na Mazurách jsou ještě území málo obydlená. „I padesát let po válce se ráz krajiny vůbec nezměnil. Tak jsme tady koupili staré stavení a pár hektarů půdy,“ vysvětluje Tomas Notter a ukazuje pozemky, lesy a jezera, která mu dnes patří.
Žena Claudia se mezitím doma pustila do výroby sýru. „Nejdříve musíme ty větší sražené kousky rozmíchat a pak budeme celý hrnec zahřívat. Už jako malé dítě mě fascinovala výroba sýrů. Jednou se mi podařilo zcela náhodou udělat mozzarelu no a pak jsem to zkoušel dál a dál,“ přiznává Tomas.
Pokaždé to podle manželů ale dopadne jinak. Většinou prý dělají žlutý, tvrdý sýr, ale někdy je z toho až parmezán, jindy krémový sýr. „Záleží na baktériích. Vše prodáváme u nás doma, do obchodů nic nedodáváme. Nejvíc prodáváme v létě,“ říká paní Claudia.
Pořád jim prý ale sýry chybí. Teď v zimuje je hodně posílají po celém Polsku poštou. „Pořád mám plný seznam zákazníků, ale musí čekat až sýry uzrají,“ říká Tomas, který má ve stáji krávy i koně.
Dnes hledí každý sám na sebe
Největší dojem na něj prý udělal ten obrovský volný prostor, když na místo s manželkou přijeli. Příroda ještě podle nich byla divoká, ne tak organizovaná jako ve Švýcarsku.
„A dnes? Civilizovaný člověk je omezený ve svém myšlení. Vidí jen svůj kapitál a zisk. Postaví si tady dům a okamžitě si ho celý ohradí. Za tou zdí se pak pohybuje jako zvíře v kleci,“ kritizuje Tomas a dodává: „No a skromní, srdeční lidé tady byli před těmi skoro dvaceti lety. Byli jsme pro ně atrakcí, ale pomáhali nám.“
Tehdy bylo podle něj mezi sousedy hodně skromnosti. Láhev vodky dokázala vyřešit všechny problémy. Lidé si byli blízcí. „A dnes už mají všichni dotace z Evropské unie, vydělávají spoustu peněz. Mají jiné potřeby, koupili si velká, drahá auta. Dnes už hledí každý sám na sebe,“ zoufá si Tomas.
Začátky byly podle něj těžké i pro děti. Nejstarší dcera začala chodit do školy a neuměla Polsky. Učitelé navíc měli poprvé ve třídě cizince. „Rok a půl ve škole jen seděla a nemluvila,“ vybavuje si Claudia.
Škola navíc byla podle ní hodně drahá. „Protože v Polsku musíte všechny učebnice a sešity kupovat, zatěžuje to rodinný rozpočet. Ve Švýcarsku vše dostanou děti zdarma,“ srovnává manžel.
Vrátit se do Švýcarska? To ne
O návratu do Švýcarska prý manželé Notterovi ale už neuvažují. „Někdy to byly těžké časy, bylo hodně práce s farmou, starostí o sedm dětí. Bylo náročné to vydržet. Ale zůstaneme tady,“ tvrdí Claudia.
Oběma vadí ale jediná věc. „Za těch sedmnáct let, co jsme tedy, jsme neměli ani jeden den volna. Nebyli jsme na dovolené. Krávy se musí dojit, krmit, sýry dělat. A cítíme, že už jsme vyčerpaní,“ přiznává Tomas. Ale hned dodává, že by už neměnil:
„Už tady máme kořeny, vždyť jsme toto místo vytvořili. Znám tady skoro každou rostlinu, vím, kde co roste. Mám to tady opravdu rád.“
