U Černobylu pracují a žijí lidé. I přes zákaz
Kvůli havárii v japonské Fukušimě si celý svět znovu vzpomněl na mnohem horší černobylskou jadernou katastrofu. Před pětadvaceti lety muselo kvůli výbuchu jaderného reaktoru opustit okolí elektrárny na 160 tisíc lidí. Dodnes je celá oblast nasycená radiací a zamořená nebezpečnými látkami. Běžný život se do ní už zřejmě nikdy nevrátí. Zblízka se na černobylskou zakázanou zónu podíval Petr Vavrouška.
Těžká závora se zvedla a voják pokynul, že můžeme jet dál. Právě jsme vjeli do třicetikilometrové zakázané černobylské zóny. Máme za sebou hlavní kontrolní stanoviště. Teď míříme do města Černobyl, které dnes slouží jako administrativní centrum celé zóny, říká mi Jurij Tatarčuk, pracovník ukrajinské státní agentury, která vozí do radiací zamořené oblasti turisty.
Reportáž varšavského zpravodaje Českého rozhlasu Petra Vavroušky z Černobylské oblasti
„Hlavní roli hraje zvědavost. Chtějí vidět, jak vypadá místo po největší jaderné katastrofě v historii. Jak se člověk s takovou havárií vyrovnává. Strach možná ani nemají. Ví, kam jedou a my velmi dbáme o bezpečnost. Víme, kde je v zóně vysoká úroveň radiace a tam lidi netaháme,“ dodává Jurij a míříme k elektrárně, kde před 25 lety došlo k výbuchu.
Bývalý reaktor dnes zakrývá betonová konstrukce. Dodnes uvnitř sarkofágu pracují lidé.
„Především měří úroveň radiace, odebírají nejrůznější vzorky a zjišťují celkový stav a poškození objektu,“ říká mi paní Julia z informačního centra.
Uvnitř jen na chvíli
Jedním z lidí, kteří znají poškozený reaktor nejlépe je Sergej Košelev. Na monitoru mi ukazuje unikátní fotografie, které pořídil v samotném srdci reaktoru. Více jak dvacet let totiž fotil a natáčel, co se děje uvnitř.
„Místy byla radiace tak vysoká, že jsme se mohli uvnitř reaktoru zdržet jen pár desítek vteřin,“ popisuje svou riskantní práci kameraman.
Radiace je totiž neviditelná, proto je tak zákeřná. Stejně jako radioaktivní látky, kterými je celá černobylská oblast zamořená. Proto se sem už nikdy lidi na stálo zřejmě nevrátí.
Zvířata ale pochopitelně v zakázané zóně žijí. Před námi leží část parohů, které tady shodil los. Ten se tady narodil, tady se živil trávou, lesními plody silně nasycenými radioaktivními látkami, upozorňuje mě průvodce Jurij.
Dozimetr ukazuje, jak je malý kousek parohu silně kontaminovaný radionuklidy. Stonásobně převyšuje běžnou úroveň záření.
„Na tomto jasném příkladě je vidět, jak silně jsou zvířata v zóně zamořená. To potvrzuje fakt, jak velmi nebezpečné je cokoliv jíst z této oblasti. Ať už jde o maso ulovených zvířat nebo lesní plody,“ říká mi Jurij Tatarčuk.
I zde žijí lidé
Trvalý pobyt v zóně je přísně zakázaný. Přesto se ale pár stovek lidí nelegálně po evakuaci do svých dřevěných domků vrátilo. Stejně jako tito staříci:
„Ze začátku u nás měřili úroveň radiace skoro každý den. Chodili po baráku, měřili i v peci. Silné zamoření našli v rohu zahrady a na lavičce před domem,“ vzpomíná osmasedmdesátiletý pan Ivan.
„Nás to ale nezajímalo. Pro nás bylo nejdůležitější, že jsme se vrátili domů,“ přiznává paní Anna.
Podle profesora Bandaževského, světově uznávaného experta na zdravotní následky Černobylu, ale tito lidé velké riziko podceňují:
„Je to velmi nebezpečné. Jsou vystaveni vnějšímu záření a také vnitřnímu. Do těla se jim totiž dostávají nebezpečné radionuklidy.“
Pan Ivan mi ukazuje v chlívku prase, které je pro důchodce budoucím zdrojem masa. Studnu mají manželé hned za domkem. A prý je pitná. Já to raději nezkoušel. Staříci mají tedy vše. Vodu, plyn a elektřinu. V zakázané zóně žijí načerno, ale úřady je tolerují. Není jim ale smutno?
„Proč bychom se tady měli nudit? Nepotřebujeme žádné kino nebo koncerty. Máme televizi, to nám stačí a nebo se zastaví sousedka Hania. Včera tady byla dvakrát,“ uvádí Anna.
