Ukrajinci znovu budují svůj národ, tentokrát bez ruských stop, říká skotská reportérka Stout
Když začala v únoru 2022 válka na Ukrajině, chtěla být skotská novinářka Jen Stout se svými ukrajinskými přáteli. Jediný problém byl, že to ráno přistála na Sibiři. Od té doby se na Ukrajinu pravidelně vrací a sleduje, jak válka proměňuje lidské životy i místní společnost. „Ukrajinci teď zrychleně budují svůj národ, který byl dlouhou dobu utlačovaný a pošlapávaný sovětskou a imperiální mocností,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz novinářka.
Americký prezident Donald Trump často mění názory a postoje k Ukrajině i k Rusku. Po předchozím přerušení dodávek amerických zbraní na Ukrajinu došlo na konci července k opětovné obnově, USA zároveň nově tlačí na Rusko, aby přistoupilo k příměří. Jak tento vývoj vnímají samotní Ukrajinci?
Ukrajinci si z toho dělají srandu, mají dobrý smysl pro humor a potýkají se s tím pomocí černého humoru. Navíc Trump mění názory každý den, takže ho nikdo z nás nemůže brát příliš vážně. Jednání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským v Oválné pracovně bylo katastrofou, hlavně pro slušnost, ale šlo o poslední slovo.
Kdo je Jen Stout
Skotská novinářka Jen Stout se ve své práci zaměřuje na dlouhé reportáže z Ukrajiny. Z prvních dvou let roku války napsala knihu Night Train to Odesa, za kterou byla nominována na několik prestižních cen, včetně Scottish Press Awards, Foreign Press Association a Amnesty International. Na pozvání Bakala Foundation navštívila s knihou Česko, přednášela i mezinárodní skupině studentů žurnalistiky na programu Journey. Stout dřív pracovala v BBC, nyní je na volné noze.
Z mých zkušeností jsou Ukrajinci víc stoičtí a nejsou tak hysteričtí jako zbytek světa. Vždycky věděli, že to bude jen na nich a budou muset bojovat sami za sebe. A také že spojenci nejsou příliš spolehliví.
Tato odolnost Ukrajinců, kterou popisujete, je i jedním z témat vaší knihy Night Train to Odesa. Nijak se na ní nepodepisuje nejistota z kroků Spojených států?
Ano i ne. V roce 2022 měli všechnu naději, do které vkládali spoustu energie. Hlavně po ofenzivě ze září toho roku, kdy získali zpět Cherson, skutečně věřili, že to zvládnou. Svět jim nevěřil, ale oni město získali zpět. Takto vysokou naději si ale nemohli udržet příliš dlouho. Když jste v této pozici a vaši spojenci se k vám otáčí zády, je daleko těžší pokračovat. Ukrajinci ale nemají jinou možnost, protože jde o jejich existenci.
Možná už je ale dávno na čase, abychom se přestali tolik spoléhat na Spojené státy. Naopak je správný čas na to obnovit Evropu, kde bude místo dominantní západní Evropy dělat víc rozhodnutí střední a východní Evropa. Česko nebo pobaltské země rozumí tomu, co se děje, o této hrozbě a potřebě lepší obrany mluví už dlouho. Ale země jako Španělsko, Francie nebo Německo zas tolik ne.
A co Velká Británie, odkud pocházíte?
Většinou jsem první, kdo Velkou Británii kritizuje, ale v tomhle je celkem dobrá. Složité to bylo za bývalého premiéra Borise Johnsona, protože on chápal účel pomoci Ukrajině, ale zároveň si užíval pozornost, kterou dostával, když šel v neprůstřelné vestě vedle Zelenského. Ukrajinci pak říkali, že Boris je skvělý, vznikla o něm i písnička a přemýšleli, že po něm pojmenují ulici. On to dělal ale hlavně proto, aby zakryl vážné problémy, které doma měl. Lhal parlamentu, lhal dokonce i královně.
(Současný premiér) Keir Starmer to zatím řeší dobře. Velká Británie má vážný problém s obranou, nemáme například žádnou leteckou obranu. Máme spoustu lodí, ale většina z jich je pořád někde na opravě. Je to vážná situace a zabere dlouho dobu, než se vyzbrojíme a budeme připraveni.
Budování nové Ukrajiny
Učila jste se rusky, proč jazyk na Ukrajině nepoužíváte?
Ano, rusky jsem se začala učit na střední škola v Shetlandu, postupně ji ale zapomínám, protože ji se mnou nikdo nechce používat. Stále mluvím rusky se staršími lidmi na východě země, když mi to dovolí, nikdy bych na tom ale netrvala. Považovala bych to za hrubé. Pro některé lidi je to navíc upřímně traumatické.
Zároveň zde však existuje geografické rozdělení společnosti, a když někdo z východu přijede na západ, tak jeden z problémů, kterému čelí, je ten, že jsou na ně lidé naštvaní, že mluví rusky. Rozumím jazykové politice země a proč lidé nechtějí slyšet ruštinu, protože to pomáhá odstraňovat kolonialismus. Dokud ale bude toto rozdělení společnosti pokračovat, dává to Putinovi výhodu. Jako by měl páčidlo, kterým rozděluje zemi na dvě části.
4:31
Někdo přestal mluvit rusky, jiní neříkají, co si myslí. O Svjatohirsk se bojovalo, rány se hojí jen ztuha
Číst článek
Je toto také motivace, proč se Ukrajinci snaží odstranit symboly ze sovětských dob?
Jde o velmi pichlavé téma, které ale Ukrajina potřebuje otevírat. Prostřednictvím dekomunizačních zákonů obnovují svůj stát, který byl dlouhou dobu utlačovaný a pošlapávaný sovětskou a imperiální mocností. A teď zrychleně budují svůj národ. Například v Charkově se sejde třeba 400 lidí ve sklepním nočním klubu a mají krásné intelektuální diskuze o budoucnosti a hodnotách Ukrajiny.
Myslíte, že by se to nestalo, kdyby nezačala válka?
Už se to dělo, po roce 2014 i po Oranžové revoluci v roce 2004. Ale válka proces zrychlila.
Je tu nějaké téma, o kterém by sami Ukrajinci chtěli, aby se víc mluvilo?
Určitě o válečných zločinech a jejich dokumentování, které je složité a musí být provedeno správně, aby mohlo být následně využito u Mezinárodního trestního soudu v Haagu. Pokud ale práce za všechny roky vyjde vniveč… Osobně jsem z té představy naštvaná a smutná, neumím si představit, co by to udělalo s Ukrajinci, kdyby nezískali žádnou spravedlnost.
Zároveň zájem o Ukrajinu upadá. Moje kamarádka Kristina Berdynskych, novinářka z Kyjeva, mi řekla: „Jen, nakonec se staneme dalším Irákem. Všichni novináři se vrátí jen na výročí.“ A pomalu se to skutečně děje.
Pobyt v Rusku
Když začala válka, byla jste v Rusku a o svém tříměsíčním pobytu tam mluvíte jako o nejhorších měsících vašeho života. Proč?
Protože lidé žili v popření. Byla to velmi zvláštní situace. Jak napsal (britský novinář s ruskými kořeny) Peter Pomerantsev „Nic není pravda a všechno je možné“, tak když nevěříte v pravdu, tak se můžou stát takové věci, jako že napadnete svého souseda a řeknete: „To není pravda, jde o falešné fotky, je to jen speciální operace.“ A to i přesto, že v hloubi víte, že to je nesmysl a lžete sami sobě.
22:37
V Rusku jsme se mýlili. Viděli jsme svět jinak než Putin, tvrdí znalec Kremlu Mark Galeotti
Číst článek
Byla jsem na programu v Moskvě, kdy jsem tři měsíce studovala, a pak jsem měla mít placenou praxi. Nemám ale ráda nerovnoprávnost a luxus. A tam máte komunitu expatů a bohaté Rusy, kteří si žijí velmi krásné životy s ústřicemi a šampaňským. Jídlo vám ale dováží lidé z Kazachstánu nebo Kyrgyzstánu, kteří žijí v hrozných podmínkách a všichni se k nim chovají špatně. V takovém prostředí jsem nechtěla být, neužívala jsem si to, bylo to nechutné.
Zároveň jsem cítila, že musím hlídat, co říkám, a nemohla jsem plně věřit dalším lidem. Cítila jsem, že z toho šílím.
Dá se v takovém prostředí vůbec najít přátele, když máte pocit, že se nedá nikomu věřit?
Měla jsem několik přátel z dřívějška. Potom odjeli, nejsou fašisti. Ale obecně bylo v Rusku hodně témat, která jsem nemohla probírat ani s mými hodnými učitelkami, ženami kolem padesátky. Dál jsem se držela od témat jako je Krym nebo sexuální menšiny. Zněla tam také šílená protizápadní rétorika a slova o tom, že Rusko je ta nejlepší věc, která kdy existovala.
Můj útěk z Ruska provázel pocit svobody, ale i viny, že doma nechávám maminku, popisuje novinářka
Číst článek
Když pak válka začala, bylo to naprosto surreální – dívala jsem se na mobil a mluvila s lidmi ze Západu a věděla jsem, že se děje něco velkého. Byla jsem ale obklopena lidmi, kteří to totálně ignorovali a říkali: „Jsi hysterická, sleduješ až moc CNN.“ Jako bychom žili ve dvou rozdílných realitách.
Došlo mi, že musím odjet. Trvalo to čtyři dny, ale pak jsem byla tak šťastná. Nechtěla jsem v té zemi strávit už ani vteřinu.
Cítila jste se v Rusku bezpečně?
Ne. Rusko není bezpečná země pro nikoho, zvláště ne pro novináře.
Bála jste se po celou dobu, nebo jen v tyto čtyři dny po začátku války?
Už v týdnu před invazí. Nemyslela jsem si, že jsem v přímém nebezpečí, nejsem důležitá, ale necítila jsem se bezpečně, protože jsem věděla, že se o nás zajímají. A potkala jsem nějaké lidi, kteří nebyli tím, co o sobě tvrdili. A takové podobné věci se děly. Svůj strach jsem si uvědomila, až když jsem odletěla a přistála v Istanbulu a z ramen mi spadla všechna tíha. Vážně jsem se bála ruského státu, každý by se měl bát.
