Ve vypjaté předvolební kampani před posledními sněmovními volbami se vládní a opoziční strany nemohly shodnout absolutně na ničem. S jednou výjimkou: a to byla podpora školství.

Přehrát

00:00 / 00:00

David Klimeš: Jak zničit školství snadno a rychle

Tehdejší premiér Andrej Babiš (ANO) a jeho ministr školství Robert Plaga (za ANO) nasměrovali nemalé peníze do regionálního školství. Platy učitelů na základní a střední škole už přestaly být ostudné.

Tehdejší opozice se nejen přihlásila k vládní masivní podpoře regionálního školství, ale naslibovala ještě mnohé další. Zdálo se, že to nemůže nevyjít.

Po volbách se předsedou vlády stal vysokoškolský učitel Petr Fiala (ODS), ministrem školství další učitel Petr Gazdík (STAN). Učitelé, studenti i jejich rodiče vyhlíželi lepší příští a těšili se na slibovanou vzdělanostní společnost bez chaotického konání předchozí vlády.

Jaký je výsledek? Neustálé výměny ministrů školství, naprosté prohospodaření veřejné podpory pro modernizaci školství a v pondělí to celé asi dorazí stávka škol.

130 procent bez záruky

Kde se stala chyba? V předvolebním populismu a povolebním amatérismu. Dobře se to dá vysvětlit třeba na hrdém slibu vládní koalice z programového prohlášení, že pedagogičtí pracovníci dostanou alespoň 130 procent průměrné mzdy.

Nikdo se ale nezamýšlel nad tím, kde na to potřebné miliardy vzít. Takže v přepsaném aktuálním vládním prohlášení to nebylo už 130 procent průměrné mzdy pro všechny pedagogické pracovníky, ale jen pro učitele.

I to bylo dost drahé, takže se vymyslelo, že se to bude počítat z dva roky starých platů a zároveň se stát pokusí co nejvíce ušetřit na dalším školském personálu, bez kterých ale žádná škola nemůže dobře fungovat.

Snadno a rychle tak stát tímto politikařením přišel o důvěru učitelů a ti jdou do stávky. Většině pravděpodobně nejde ani tak o jejich platy, ale o celkový amatérismus řízení rezortu, kde už dávno není Gazdík, není tam už také ani Vladimír Balaš (STAN).

Aktuálně úřad řídí Mikuláš Bek (STAN), ale i pod ním se křeslo začíná docela houpat. Není těžké pochopit proč. I velmi dobře studující základoškoláci mají problém se z devítky dostat na slušnou střední školu a až nyní pod tlakem veřejnosti ministerstvo mění obstarožní pravidla přijímacích zkoušek.

Podíl veřejných financí na vysoké školství vůči HDP se propadl hluboko pod unijní úroveň a mnohé chudší filozofické fakulty už stávkují. A nyní došlo i na delší dobu preferované regionální školství.

Nezaplatitelný slib o 130 procentech průměrné mzdy pro učitele musí být z politicko-marketingových důvodů zjevně zachován, ale důsledkem je například snížení maximálního počtu hodin výuky financovaných ze státního rozpočtu. Tedy v překladu: bude méně dělených tříd, seminářů či podpory nadaných žáků. To je naprostý nerozum a jedna z velkých pobídek pro masivní účast škol ve stávce.

Drahé šetření

Krize ve školství je důležitá ještě z jednoho důvodu. Dokonale ukazuje, jak hloupá je představa mnohých politiků, že se ořežou rozpočty jednotlivých ministerstev, všem trochu ubere, nic moc se nezmění, ale zároveň se ušetří. To bez promyšleného reformního plánu ale skoro nikdy nefunguje.

Je možné ještě trochu ubrat kuchařce ze mzdy? Ne. Je možné vyhodit psychologa, kterého pro studenty potřebujete? Ne. Je možné nafouknout třídu do počtů jako za normalizace? Ne. Respektive na vše můžete odpovědět ano, pár měsíců to může fungovat, ale pak se vše zhroutí a náprava často finančně násobně převýší naplánované úspory.

Autor je publicista a ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky

David Klimeš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít