Jak se vám daří? Tady dole u nás ve Španělsku jsme se ocitli v ohnisku velkého politického tornáda. Pokud jste neklidní v souvislosti s nadcházejícími evropskými volbami, dovolte mi poznámku, že my jsme před pár dny předčasně vybírali své zástupce do parlamentu. Přesně tak, ve Španělsku jsme uspořádali národní volby jen měsíc před těmi do Evropy.

V neděli 26. května budeme navíc rozhodovat o nových starostech a hejtmanech ve dvanácti španělských regionech. Ústředním tématem diskuse tak znovu není Evropa, i když aktuální kauzy a kontroverzní události budou znít povědomě i ostatním Evropanům.

Ve Španělsku jsme se léta vychloubali tím, že v zemi neexistuje radikální ultrapravicová strana. Přinejmenším žádná, kterou bychom více registrovali, a když, tak byla rozdrobená na malé skupinky, které se neodvažovaly šířit své myšlenky a neměly takovou váhu, aby se prezentovaly v médiích. Jejich aktivisté a voliči žili pod křídly velké konzervativní strany lidovců a ani tam si mnohdy nedokázali prosadit svou.

My, španělští novináři, jsme ještě před pár lety hrdě vysvětlovali světu, proč v zemi nemáme žádnou Marine Le Penovou nebo Donalda Trumpa. Na jednu stranu nás naše nedávná historie plná čtyřicetileté diktatury poznamenala natolik, že rozptýlila extrémní hlasy z pravice a jejich dopady - připomínaly nám totiž Franca. Na té druhé ale ekonomická krize probudila kritické myšlení, díky němuž se elity v hospodářství a politice vrátily na zem a reagovaly na pokusy o obviňování přistěhovalců nebo progresivní politiky z účasti na finanční katastrofě a jejích sociálních důsledcích. Nová vlna feminismu a politických stran byla příslibem pro sociální právo a systémové změny, které měly zmodernizovat španělskou demokracii a zamezit další korupci.

Růst Voxu

V tomto zranitelném Španělsku jsme byli pyšní na to, že se ze sociálních nepokojů nezrodily žádné příšery: krajně pravicová strana Vox získala v parlamentních volbách před třemi lety pouze padesát tisíc hlasů, dokonce méně než strana proti zneužívání zvířat Pacma, a neměla šanci na zisk mandátu.

O tři roky později, 28. dubna, však Vox proměnil svých padesát tisíc voličů na více než dva a půl milionu, tedy deset procent všech hlasů.

Ironií je, že příznivci pokroku si oddechli. Očekávaný výsledek měl být totiž ještě výraznější, a některé scénáře dokonce zahrnovaly místa pro straníky Voxu v konzervativním kabinetu pod vedením lídra Lidovců Pabla Casada. Tentokrát ale ne. Strach znovu zmobilizoval progresivní voliče a sociální demokraté ze Španělské socialistické dělnické strany jasně volby vyhráli. K urnám navíc přišlo téměř 76 procent lidí. Růst Voxu zbrzdili lidovci, takže pravicové strany neměly dostatek křesel na vybudování koalice a premiérem bude socialista Pedo Sánchez.

Krátké období mezi národními, regionálními a evropskými volbami tak působí jako balzám pro levicové Španělsko, pyšné a vyrovnané, a jako peklo na zemi pro hnutí na pravé straně politického spektra, zatímco lídři pravice váhají nad tím, jak sjednotit roztříštěné frakce.

Zmíněná úleva ale může být nebezpečnou iluzí. Výsledky národních voleb neznamenají, že by Vox po promarněné příležitosti zmizel. Strana přitáhla pozornost médií a přidala na politickou osu svoji agendu. Po 26. květnu je navíc pravděpodobné, že Vox bude působit ve vedení mnohých měst a regionů nebo přinejmenším bude mít na tamní lídry vliv. Jejich role je realitou, protože v konzervativnější části španělské společnosti se zřejmě cosi změnilo.

Pomstychtivá reakce

Vzestup hnutí za nezávislé Katalánsko odložil z národních zájmů veškeré ostatní věci a donutil politiky (a také novináře), aby se na řešení samostatnosti regionu zaměřili. Diskuse o právech vystřídala debata o národní identitě, ve které se španělská pravice cítí pohodlněji. Krajní pravice začala vystupovat ze stínů a i jako kdysi poražená skupina odhalila zbytek svého arzenálu včetně antifeminismu a něčeho, co bychom mohli nazvat xenofobními postoji založenými na šíření dezinformací spolu s falešnými údaji a argumenty.

Jsem si dobře vědom toho, že v jiných zemích totéž nazývají populismem, ale raději bych mluvil o tzv. reakcionářských stranách, které touží po návratu do politické minulosti a představují jasnou, téměř pomstychtivou reakci na pokrok ve společnosti v záležitostech, jako jsou například práva LGBT komunity nebo rovnost pohlaví.

Za pouhé tři roky se nová generace mladých lidí rebelujících proti „politické korektnosti“ spojila s velmi konzervativní, starší generací. Tou, která se ztotožňuje s tradičními a katolickými hodnotami a která přijala nástup demokracie po Francově smrti skrze zaťaté zuby. Ve Španělsku tak nejde jen o tzv. alternativní pravici, ale perfektní kombinaci mezi alternativní a staromódní pravicí.

Avšak, jak ukázaly výsledky parlamentních voleb, ve Španělsku reakcionářská hnutí nepronikla mezi dělnickou třídu. Analýza, která tvrdí, že Vox, stejně jako Národní sdružení Marine Le Penové a Donald Trump, šíří strach mezi lidmi, není založená na datech, ale na odhadech toho, co by se mohlo stát, kdyby společnost nereagovala včas. Hlasy odevzdané v regionech alespoň prozatím ukazují, že voliči Voxu nepocházejí z prostředí nižší střední třídy, ale převážně té vyšší. Tedy konzervativních čtvrtí, které tradičně hlasují pro Lidovou stranu. To však neznamená, že se proroctví v budoucnu nenaplní: pokud Španělsko selže při zajištění sociálních potřeb a budování spolehlivých institucí, Vox se může stát možností pro řadu lidí.

Řekněme, že my teprve přistáváme v budoucnosti, ve které řada z vás už roky žije. Vaše zkušenosti nám nahánějí největší strach. Naše pýcha, trochu jiný druh národní hrdosti, nám dává naději. Odpovědi budeme znát po 26. květnu. Uvidíme se na druhé straně.

Juan Luis Sánchez Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít