Na přelomu 60. a 70. let ho znal doslova kdekdo. Početní ctitelé country coby kytaristu, textaře a jednoho z vokalistů pravověrné skupiny Greenhorns. A ti druzí z anekdotických kreseb na zadních stranách oddechových časopisů.

Komentář Praha 6:29 4. března 2020 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jan Vyčítal, obecně spíš Honza, vystudovaný grafik (stejně jako kolega z kapely Marko Čermák, tvůrce nové výtvarné podoby Rychlých šípů a zároveň první český virtuos na pětistrunné banjo), byl tehdy postavou nepřehlédnutelnou.

Vnadné trampky i ufonky

A neskrývající hluboké amerikanofilství, demonstrované repertoárem skupiny hrající počeštěné country and western anebo nový bluegrass. Vyčítal i na pódiu vypadal jako ryzí tramp, chyběla mu jen legendární usárna.

Tu zase mívaly na zádech figurky z jeho karikatur odehrávajících se v krajích navštěvovaných trampy s nezbytnými cigaretami přilepenými na dolním rtu. A také nadmíru vnadnými a obyčejně rovněž nikotinu holdujícími trampkami.

Někdy šlo o postavy odlišné, třeba z vesmíru, a občas se to i propojilo. Jako na obrázku, kdy se z okénka létajícího talíře vyklání ufonka bujných tvarů, ukazuje na trampa dole, nápadně se podobajícího samotnému Vyčítalovi, a křičí: „Pane kapitáne, pane kapitáne, chyťte mi toho brejlatýho na hraní!“

Bylo to všechno vcelku prosté, ale osvěžující. A Vyčítalovy písňové texty doslova skvělé. Důkladně poučené z překladové antologie americké lidové poezie a obohacené vlastní jazykovou a nevšední vynalézavostí.

Některé z nich zpíval sám – nejslavnější je asi tulácký Pomerančový expres, do kterého oproti původnímu textu vmíchal i Nashville, českými „countrysty“ vzývané centrum žánru.

Kresby i songy v Posázaví

Zkrátka – Vyčítal zůstával zahleděný za oceán. I v časech normalizačních, kdy se Greenhorni, pokud chtěli dál hrát, museli také přizpůsobit. A tak se z nich stali Zelenáči. A to přesně vzato samozřejmě nemuseli.

Ale zase je fakt, že normalizačním funkcionářům česky zpívané americké country v podstatě nevadilo. Asi se jim zdálo sentimentálně neškodné. Na rozdíl od rázného a jim nesrozumitelného rocku, se kterým naopak zatočili.

Vyčítal a Zelenáči přežívali a dařilo se jim jednou lépe, jednou hůře. Někteří se pustili do vlastní hudební kariéry. Kouzlo znovuobjeveného Divokého západu prostřednictvím písní a balad postupem let chtěj nechtěj trochu vyprchávalo. I když konkrétně Vyčítala, pořád zároveň kreslícího, láska k té stejné muzice neopustila.

Ve věku 77 let zemřel Jan Vyčítal. ‚Suchou stezku a slunce nad hlavou,‘ vzkazují pozůstalí z Greenhorns

Číst článek

A ještě roku 1990 ji velkolepě zúročil vlastní skladbou o Plzni osvobozené na konci 2. světové války americkou armádou – a to komunistický režim čtyřicet let pomíjel: „To tenkrát v čtyřicátom pátom.“ To vyšlo spontánně a náramně.

Vyčítal se to později pokusil tak trochu zopakovat. Ale jím přepsaná dávná písnička oslavující prvního kosmonauta Gagarina, naladěná teď na podporu výstavby amerického radaru v Brdech, „Dobrý den, prapore hvězd a pruhů“, nazpívaná navíc s tehdejší ministryní obrany Parkanovou, působila přinejmenším těžkopádně. Jak už to u angažovaného umění někdy bývá.

Však si Vyčítala budou lidé pamatovat pro spoustu jiných věcí, dodnes až překvapivě čerstvých, vtipných i dojemných. A v trampských hospodách na březích Sázavy budou ve výčepech ještě dlouho viset jeho kresbičky a bude se na kytary hrát třeba ta o rychlíku barvy pomeranče. Už mě veze, tak good bye.

Autor je komentátor Českého rozhlasu.

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít