A pak to ještě zmateně a skoro už jen nedůstojně legračně vysvětluje přítomností jakéhosi excentrika s megafonem u vrat lánského zámku.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jindřich Šídlo: Kdo v téhle zemi skutečně vládne

Babišův odchod zadním vchodem také definitivně zodpověděl otázku, kdo v této zemi skutečně vládne. Je to zvláštní, protože za normální situace má sebevědomý předseda vlády se solidní sněmovní většinou v zádech nad prezidentem vždy navrch.

Jenže my právě teď nežijeme v „normální situaci“. Andrej Babiš se sice ve sněmovně může opřít hned o dvě většiny – tu „oficiální“ vládní i tu neformální „115“ s komunisty a SPD, fungující spolehlivě už od voleb na podzim 2017. 

Je to sen každého předsedy vlády – pokud ovšem ony většiny skutečně ovládá. A v tom spočívá hlavní Babišův problém.

Pragmatické spojenectví, které někdy před třemi lety uzavřel s prezidentem Zemanem, sice předsedovi ANO přineslo benefity – je stále předsedou vlády. Ted’ se ale naplno ukazuje, že jindy tak suverénní Babiš je v tomhle stavu v pozici podřízeného. Obtížen svými čistě osobními problémy vsadil všechno na jedinou prezidentskou kartu. Krutá nováčkovská chyba, což ovšem už Babiš zjevně pochopil.

Když chybí soupeř

Obě „jeho“ většiny jsou ve skutečnosti většinami prezidentskými. A úplně zřejmé je to u té sněmovní s Okamurou a Filipem – jejich strany jsou prezidentovi nekonečně vděčné, že je vyzvedl z obskurnosti a přistrčil je Babišovi pod nos jako užitečné pomocníky.

SPD a KSČM nahradili Zemanovi jeho někdejší SPOZ, jsou to dnes regulérně prezidentské strany, které udělají vše, o co si prezident řekne. A někdy to ani vyslovit nemusí. 

Andrej Babiš přivedl své hnutí, v němž najdete jistě mnoho lidí, jimž nedělá blízkost komunistů a okamurovců fyzicky úplně dobře, do téhle aliance dobrovolně. Pomohl Zemanovi v lednu 2018 ke znovuzvolení a možná mu ani nedošlo, že od té chvíle už prezident pro svou závěrečnou politickou jízdu nikoho nepotřebuje.

Respektive, pro své cíle – at’ už politické, nebo řekněme byznysové – potřebuje takovou konstelaci, v níž bude předseda vlády plně závislý na dohodách Hradu s Vojtěchem Filipem a Tomiem Okamurou. Vypadá to, že prezident je po případném odchodu ČSSD z vlády už jen kousek od svého cíle.

Miloš Zeman se již jednou pokusil zavést v Česku cosi jako poloprezidentský systém – bylo to v létě 2013, v době všeobecného zmatku po tragikomickém pádu Nečasovy vlády.

Nakonec se mu to nepodařilo, protože po volbách 2013 proti němu stanula vcelku pevná sněmovní většina 111 hlasů koalice ČSSD, ANO a lidovců. A tak do patřičných mezí odkázaný Zeman nakonec do Sobotkovy vlády jmenoval třeba Lubomíra Zaorálka či Jiřího Dienstbiera, pro které krátce před tím nenašel jediné dobré slovo. Vztah s ministrem zahraničí Zaorálkem nakonec ovšem prošel jistou proměnou. 

Převzato z Plusu

Miloš Zeman bude vždy, až do konce svých politických dní zkoušet, kam až může zajít, je to jeho přirozenost, díky níž dosáhl v politice všech svých úspěchů. Má to o to jednodušší, když mu chybí soupeř. Můžeme se pohoršovat, že je ochoten klidně kašlat na ústavu, mnohem více znepokojující je ale fakt, že se ve sněmovně nenajde dostatečná síla, která by mu v tom zabránila. 

Předseda vlády, který by to samozřejmě mohl a měl udělat, se schovává na zadním sedadle limuzíny mizející vedlejším vchodem z Lánů a doufá… v co vlastně?

Miloši Zemanovi zbývají v politice posledních tři a půl roku, od dalších sněmovních voleb nás dělí něco málo přes dva roky. Pokud se Babiš nevzmuží, stráví tenhle čas jako výkonný úředník prezidentské většiny. Svého času to vypadalo, že má i větší ambice. 

Autor je šéfkomentátor serveru Seznam Zprávy

Jindřich Šídlo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít