Jistě má logiku argument, že Poslanecká sněmovna, kontrolovaná zprvu tichou a dnes již zjevnou koalicí Babiš, Filip, Okamura, senátní žalobu neschválí. A její text tudíž nedoputuje k Ústavnímu soudu.

Právě tak ale platí, že kdykoliv demokraté nečinně přihlíželi k podkopávání ústavních principů státu, vedlo to k oslabení anebo rovnou k likvidaci demokracie jako takové.

Mluvčí Hradu Jiří Ovčáček, ještě než začal spílat žalobě slovy o jakobínském pamfletu, argumentoval tím, že Zemanovy skutky v ní obsažené spadají i do minulého prezidentského období. Trefil hřebík na hlavičku. V tom smyslu, že právě tenhle přesah je na senátním textu zvlášť výmluvný.

Jde totiž o přehledné zmapování toho, že se nejedná o pouhé excesy či ojedinělé prezidentovy výpady za hranici Ústavy, ale o její systematické navrtávání z různých stran, s nímž Zeman začal již v prvních letech prezidentské kariéry.

Nejúčinnější zbraň

Mapa jeho ústavních přešlapů zřetelně ukazuje, že prezidentovi jde od počátku o to zanechat po sobě konstituční chaos. Jakožto odkaz příštímu prezidentovi, který by mohl Zemanem vytvořených ústavních trhlin využívat, ale také je dál prohlubovat.

Převzato z Plusu

Nejde přitom jen o prezidentovu rozpínavost na vládním poli, kdy – jmenováním vlády Jiřího Rusnoka, odmítnutím potvrdit sociálního demokrata Miroslava Pocheho ministrem zahraničí či brzy již osmitýdenním otálením s výměnou ministra kultury – si Zeman vytváří podmínky pro převzetí kontroly nad složením i směřováním vlády. Nad její bezpečnostní, energetickou či zahraniční politikou.

Stejně nebo ještě více nebezpečné je Zemanovo nabourávání Ústavou předepsané hranice mezi justicí, soudy a mocí výkonnou, jejíž součástí je i prezident. A pokud Zeman vyvíjí tlak na nejvyšší soudce, posílá na ně svého kancléře nebo sám se snaží rozleptat jejich integritu nabízením vysokých funkcí, pak jde o zásadní útok na nezávislost justice, garantované Ústavou.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Leschtina: Ústavní žaloba na prezidenta není plané gesto. Ale nutná obrana před Zemanovým útokem na stát

V samotné Ústavě stojí, že Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy.

Přinejmenším ta druhá varianta pro podání žaloby je dnes aktuální. Ponechat ji bez odezvy znamená nebezpečí, že společnost si začne na porušování ústavních pravidel zvykat a považovat je za normální.

Dnes už je jasné, že prezident se nespokojil s útoky na „zrádce“ ze své bývalé strany, odbojné rektory či nepohodlné novináře. Jeho cílem jsou demokratické instituce, bez nichž nemůže demokracie přežít. Tím ale prezident ohrožuje celý stát, jeho právní jistoty, bezpečnost, západní směřování.

Proti takovému frontálnímu útoku na stát je nutné se bránit. A to všemi politickými prostředky, mezi nimiž ústavní žaloba je zbraní nejúčinnější.

A pokud ji babišovská a zemanovská koalice v Poslanecké sněmovně zamítne nebo zmaří její projednávání? Pak bude alespoň pro budoucí voliče jasné, kdo se rozhodl držet ve funkci čím dál nebezpečnější a nevyzpytatelnější hlavu státu.  

Autor je publicista

Jiří Leschtina Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít