Listopad mě zastihl v posledním ročníku polygrafického učiliště, a přede mnou byla jasná perspektiva. Dva roky vojny a pak návrat do tiskárny. Zpátky mezi nejpřirozenější a nejzapálenější odpůrce režimu v řadách šedé zóny, a současně paradoxně příslušníky třídy, které se vládnoucí ideologie dovolávala.

Tváře moci

Mezi budoucími proletáři ovšem zřízení vystupovalo jako něco prolhaného, utlačovatelského a možná především trapného. Nebyla to nutně nějaká sofistikovaná „politická svoboda“, co mladí dělníci postrádali.

Nesvoboda měla podobu policistů, kteří je běžně legitimovali jen za to, že mají dlouhé vlasy a džínovou bundu. Nebo dobře živených mládenců, kteří je také občas zmlátili při demonstraci, a pak za to dostali prémie. Ostatně, slavná dívka se svíčkou z Šibíkova snímku je moje spolužačka Helena – být proti „státu dělníků a rolníků“ se mezi učni považovalo skoro za automatické, lišili jsme se nanejvýš odvahou.

Převzato z Plusu

I takzvané mlátičky byli mladí muži, pravděpodobně také původně dělníci. Ovšem pamatuji si také zhnusenou reakci svých kolegů v mém žižkovském sportovním klubu, vesměs mladých dělníků a učňů, když se dozvěděli, že jeden z nich uvažuje – z čistě pragmatických důvodů – o nástupu k pohotovostnímu pluku. Mladým „proletářům“ byla věc naprosto jasná.

Nejsilnějším vjemem mladých lidí v mém okolí ale pravděpodobně nebyla štěpánovská zpupnost moci, a dokonce ani její jakešovská komická nablblost. Tím, co nás formovalo nejvíce, bylo pravidelné setkávání s všeobecnou podřízeností, ohnutostí, ponížením, a snad hlavně sebeponížením lidí, kteří nám byli blíže než nějaký Jakeš nebo Štěpán.

Bakterie strachu

Už jako teenageři jsme vnímali, jak se dospělí v našem okolí neustále bojí a jak mají naprosto dokonale zažité hranice, přes které už se nesmí. Cítili jsme to hlavně mezi učiteli a mistry odborného výcviku, kteří si pro sebe nárokovali institucionální autoritu. Zvláštní odrůdou pak byli ti, kteří dokázali skloubit obojí: vlastní strach i zálibu ve vyvolávání strachu u druhých, skoro jako v nějaké Gogolově hře.

Jak jsem z pozdějších rozhovorů pochopil, na gymnáziích se často dýchalo volněji, ale současně měl budoucí dělník mnohem větší vnitřní svobodu: už skoro nebylo, čím ho vydírat.

Některé z těch, kdo se snažili nás udržet v úzkém korytě přijatelného chování, jsme dokonce nenáviděli. I když dnes už si asi umíme představit životní zkušenosti, které je zformovaly, a pociťovat lítost, že i jim nebyla dána ona „milost pozdního narození“, jak o ní v jiné souvislosti mluvil Helmut Kohl. Listopad nás osvobodil od dilemat, která by nás třeba také zlomila.

Potíž byla, že preventivními obavami a opatrným kráčením po úzkých cestičkách povoleného se nakazila i většina učitelů, učitelek, mistrů a mistrových, které jsme měli rádi a respektovali jsme je. Strach byl všeobecný a vlastně jsem dnes překvapen, kolik lidí vzpomínku na ten neustálý tlak a pokoření vytěsnilo.

Virus volnosti

Pokud mohu mluvit i za své spolužáky a spoluučně, změna režimu se pro nás neodehrávala v první řadě jako naděje na demokracii nebo západní prosperitu, ale v podobě úlevy, že už nebudeme žít v dusnu, které nás provázelo od dětství. Perspektiva, že nás čeká ta podoba dospělosti, kterou jsme kolem sebe viděli, byla tísnivá. Vlastně nám dosažení politické svobody i emancipace vyplývající z dosažení zletilosti splynuly do jednoho zážitku.

Mám povědomí o zhruba polovině svých bývalých kolegů z učiliště. Vede se jim asi různě, ale u žádného nemám dojem, že by na vteřinu zalitoval, že se dožil změn roku 1989. Je to logické, zkušenost neustálého přidušování – a pak zážitek náhlého nadechnutí – nás naočkovaly svobodou na zbytek života.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít