Američané přešli od angažovaného přístupu dob George Bushe mladšího, jenž je dnes hodnocen jako rozkladný, ke snaze Baracka Obamy nenechat se do ničeho zatáhnout – vždy s poukazem na iráckou lekci.  

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Právě Obama i po prvním syrském chemickém útoku z roku 2013 nenaplnil svou předchozí hrozbu a nepodnikl ani symbolický úder na syrské vládní cíle. Vtipkovalo se pak o něm, že už nemá žádný červený inkoust, když už tolikrát nakreslil příslovečnou „red line“, červenou čáru, kterou prý nedovolí nikomu překročit. 

Éra Donalda Trumpa lepší přístup nepřinesla. Ani po více než roce není zcela jasné, o co jeho administrativa na Blízkém východě vlastně usiluje, tedy kromě snahy nenechat se ničím obtěžovat. Trump byl přece zvolen se slibem nového izolacionismu a také krátce před posledním útokem sarinem mluvil o tom, že Američané odejdou ze Sýrie, s tím, že – citujeme – „ať se teď stará někdo jiný“.  

Tento minimalismus je navíc narušován zcela opačným přístupem – tedy bombardováním syrské armády po použití chemických zbraní v loňském roce a nyní opět hrozbou za další podobný krok syrského prezidenta Bašára Asada.  

Zdá se, že ani Obamova zdrženlivost, ani Trumpova dávkovaná hyperaktivita neodradily Asada od používání zbraní hromadného ničení. Na situaci se hodí americké přísloví, podle kterého nelze koláč sníst a zároveň ho mít.  

Tentokrát je tu ovšem novinka: slibovaná odveta zřejmě nemá být zamýšlena jako americká sólo akce, získala podporu jiných států, zejména Francie. 

Ruská cesta 

Není ovšem lehké být velmocí. Zatímco Američané dopláceli na zmatek ve stanovování cílů a úsilí zůstat pokud možno mimo, Rusko možná nyní začíná doplácet na svůj přílišný aktivismus.

Moskva vstoupila na podporu Bašára Asada relativně pozdě, až na podzim roku 2015, kdy se začala hroutit obrana režimních pozic. Bez šéfa Kremlu Vladimira Putina by se velmi pravděpodobně Asad neudržel. Rusové dokázali udržet svůj přímý podíl na ozbrojených akcích pod kontrolou a zatím se nenechali vlákat do žádného afghánského, nebo chcete-li iráckého scénáře.  

Přece jen se ale Moskva nechala vtáhnout diplomaticky a morálně. Před celým světem podporuje velmi vražedný režim a nepřímo převzala odpovědnost za jeho činy. Nyní, když Rusové umožnili Turecku invazi do syrsko-kurdského Afrínu, pomáhají krýt krutosti, kterých se dopouští turecké letectvo a jeho arabští spojenci. 

Dále, o syrskou trofej se Rusové musejí dělit s Íránem. Je možná jen otázkou času, kdy se dostanou do kolize. Zatím se jí vyhýbali díky jasným společným nepřátelům. Zatím se ruská politika střetla kvůli Sýrii s Tureckem a dokázala z této krize vyjít vítězně. 

Zabředávání 

Nyní Moskvě hrozí, že se dostane do kolize i s Izraelem, který se cítí ohrožen pronikáním Íránu do Sýrie a volností, s níž Asad zachází s chemickými zbraněmi – to vše s ruskou podporou. Když ovšem Izraelci naposledy ostřelovali syrskou základnu, zahanbili tím neúmyslně Moskvu, která by přece teoreticky měla chránit syrské území proti útoku ze vzduchu – buď Rusové Sýrii nechrání, anebo ji chránit nedokážou.

Nyní se Rusové cítí být povinni nějak Izraeli rázně odpovědět. Jistě to dokážou, ale diplomatické náklady rostou a tolik toho ze syrské války nevytěžili. Zde pro změnu platí přísloví, že Putin vylezl na strom a nyní neví, jak z něj slézt.  

Totéž, ale v mnohem větším meřítku, hrozí Rusům v případě americké operace proti Asadovi. Trumpův útok míří na Putinova chráněnce, a Putin se tedy buď bude muset nechat zahanbit, a nebo bude nucen odpovědět, což nesmírně zvýší riziko pro Rusko, ale i všechny ostatní.  

Putin, ale i Asad si nyní mohou opakovat pro změnu arabské přísloví: neházej kamením, když bydlíš ve skleněném domě. 

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít