S totalitním režimem se před listopadem 89 stačili navzdory svému mládí závažně zaplést oba dva. A oba toho ve chvíli, kdy se ocitli před vrcholem své kariéry, veřejně litovali.

Přehrát

00:00 / 00:00

Lída Rakušanová: Soud nad soudcem. Na co si tu hrajeme?

Jenže zatímco Petru Pavlovi voliči i vzhledem k jeho konkurentovi v prezidentském klání raději potvrdili, že se kál dostatečně upřímně, čistota svědomí Roberta Fremra, ačkoliv ho do funkce ústavního soudce doporučila většina soudcovských veličin a také senátorů, se ještě zkoumá.

Je to zvláštní v zemi, kde se většina obyvatelstva, které se nedostalo milosti pozdějšího narození, tváří, jako by se jí těch dvacet let dusivé „normalizace“, které následovaly v srpnu 1968 po převálcování pražského jara ruskými tanky, vůbec, ale vůbec netýkalo.

Přitom musel každý, kdo tady v oněch letech žil nebo dospíval, dýchat tu atmosféru permanentní přetvářky a studu z vlastního ponížení. Těch, kteří si nenechali zlomit páteř, byla jen hrstka. Ostatní drželi ústa a krok. A část z nich se, údajně „kvůli dětem“ ale hlavně kvůli vlastní kariéře, sešikovala pod totalitním praporem.

V roce 1989 měla komunistická strana Československa přes milion a půl členů a zhruba 200 tisíc kandidátů na členství. Po 17. listopadu z nich většina zahodila partajní legitimaci do první popelnice, kterou potkali. Dějiny začaly pádit a na nějaké sebezpytování nebyl údajně čas.

Kvadratura kruhu

Petr Pavel a Robert Fremr patří v každém případě k těm, kteří šanci na život ve svobodě rozhodně nepromarnili a za posledních třicet let naopak výrazně přispěli k renomé České republiky jako demokratického právního státu, který dodržuje pravidla a je na něj spolehnutí.

Petr Pavel nejen svým úspěšným působením ve funkci předsedy vojenského výboru NATO, ale například i tím, že v roce 1993 neváhal v Jugoslávii na mírové misi UNPROFOR vysvobodit se svou jednotku padesátku francouzských vojáků, uvízlých ve válečné zóně mezi Srby a Chorvaty. Francouzi jsou mu za to vděční dodnes.

Robert Fremr dělal republice čest jako soudce Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu i jako místopředseda Mezinárodního trestního soudu. V roce 2020 se stal Právníkem roku v oboru trestního práva.

Zda tohle všechno vyváží jeho evidentně víc než shovívavé hodnocení sebe sama v době před listopadem, má teď rozhodnout prezident. Což je zrovna v jeho případě tak trochu kvadratura kruhu. Nezbývá než se ptát, na co si tu vlastně hrajeme…

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu

Lída Rakušanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít