Nechce nyní stranou, že i samotné východisko, tedy nutnost onoho „zpružnění“, by mělo být podrobeno kritické debatě, a ne bráno jako samozřejmá danost, i když může na první dobrou znít líbivě a neproblematicky. Co přesně se tím míní, proč by ho měl český trh práce potřebovat a kterým zájmům to primárně vychází vstříc?

Přehrát

00:00 / 00:00

Kateřina Smejkalová: Myslet na všechny důsledky zpružnění trhu práce

I kdybychom tento předpoklad akceptovali, stojíme před volbou vhodných nástrojů. Z těch, které navrhla Národní ekonomická rada vlády, je nyní v centru pozornosti hlavně možnost výpovědi bez udání důvodu. Vládní experti argumentují principem takzvané flexicurity, kterou s výbornými výsledky uplatňují na dánském trhu práce.

Problém však spočívá v tom, že se do Skandinávie dívají velmi selektivně. Ona „flexicurity“ je, jak už anglický novotvar napovídá, ve skutečnosti totiž důslednou kombinací flexibility s jistotou.

U Dánů je sice poměrně jednoduché zaměstnance vyhazovat, následně jim je však zaručena nejen velkorysá a dlouhá podpora v nezaměstnanosti, ale i intenzivní a efektivní pomoc při hledání místa nového.

Komponent většího zajištění však mezi tuzemskými návrhy nefiguruje. A to jsme na tom v tomto ohledu velmi bídně – nezaměstnanost jednak znamená velký příjmový propad, přičemž se do budoucna zřejmě bude ještě testovat i majetek, a i ta skromná podpora je poskytována jen několik málo měsíců.

O funkční aktivní politice zaměstnanosti nemůže být při chronicky přetížených úřadech práce taky ani řeč. O čem naopak řeč u nás bez ustání je, je údajná potřeba dávkový systém dále zpřísňovat.

Argumentovat za takové situace úspěšným modelem flexicurity hraničí s manipulací, ve skutečnosti bychom se takovým krokem přiblížili spíše nechvalně proslulému americkému „hire and fire“.

Metoda cukru a biče

Do obecné logiky naší tuzemské debaty ale jinak návrh na další zvýšení nejistoty již tak za poslední roky inflací i vládní politikou zkoušených zaměstnanců zapadá celkem dobře.

Kdo ví, z jakých důvodů se u nás víc než kde jinde nosí přesvědčení, že kýžených společenských výsledků nejspíš dosáhneme přísností a donucením, a tak si z příslovečného cukru a biče často vybíráme jen ten bič.

Co na tom, že to je logika scestná, která plodí tak leda uštvané a vystresované jedince, a ne takové, kteří mají dostatek klidu a podpory vzít s pozitivní motivací život do svých rukou.

Jenže co hůř, důsledky nezůstávají jen na individuální úrovni. Z mnoha sociálně vědních výzkumů již víme, že nejen úzce vymezená ekonomická, ale celková životní nejistota, ke které přispívá právě nejistá práce či bydlení, často nazývaná líbivě právě flexibilitou či pružností, není žádným pozitivním společenským hybatelem, nýbrž tak leda významným hybatelem politické radikalizace a příklonu ke spikleneckým teoriím.

Omezený pohled na společnost

Konečně bychom tedy měli přestat dívat se pouze na makroekonomické ukazatele a představovat si za nimi zaměstnance jako nějaké neživé špendlíky na nástěnce, kterými lze ve prospěch těchto ukazatelů libovolně hýbat, případně je k tomu pohybu nějak donutit a zůstane to bez sociálně psychologických a politických důsledků.

Jedinci i společnost fungují daleko komplexněji a možná by nezaškodilo, kdyby řady vládních poradců vedle ekonomů náchylných k takovému vidění světa, rozšířili ve větší míře i další sociálně vědní odborníci.

Teprve pak bychom měli jistotu, že při volání po jakémsi „zpružnění trhu práce“ doopravdy víme, čemu tím vlastně společnost s jakými všemi důsledky podrobujeme.

Autorka je politoložka, působí ve Friedrich-Ebert-Stiftung

Kateřina Smejkalová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít