Je to zvláštní pocit, když jdete na válečný film a místa, kde se odehrává, máte vryta v paměti. Ukrajinský film Kyborgové o obráncích doněckého letiště mi znovu připomněl příběh, kdy jsem shodou náhod úplně posledním linkovým letem uprostřed ukrajinsko-ruské války z tohoto letiště odletěl do Kyjeva.

Komentář Praha 15:00 26. dubna 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Zatímco já si přes skvěle fungující wi-fi v novoučkém, vymydleném a lépe než pražská Ruzyně vypadajícím letišti pouštěl do sluchátek svoji oblíbenou Teorii velkého třesku, na střeše letiště už se rozmisťovalo rusko-separatistické přepadové komando.

To byl začátek bojů, které trvaly pak skoro další celý rok a z letiště, jež se dařilo ukrajinské armádě hájit neskutečně dlouhou dobu, nezbylo po ruském ostřelování z tanků a raketometů skoro nic.

Ukrajinským vojákům, většinou dobrovolníkům, kteří v troskách bránili letiště, se kvůli jejich nadlidské odvaze začalo říkat Kyborgové.

4:25

Jak se žije ve válečné zóně? 'Na zvuky střelby si zvyknete velmi rychle,' říká režisér dokumentu z Ukrajiny

Číst článek

A přestože, když už nebylo z trosek co hájit a oni pak ustoupili po oněch neskutečných měsících bojů do nových pozic na jeho okraj, stala se obrana letiště ukrajinským Stalingradem. A ukrajinští vojáci, kteří ho hájili, obdobou českých legionářů od Zborova, nebo Kubiše a Gabčíka.

Film Kyborgové, který loni dobyl ukrajinská kina a v pondělí se ho podařilo uvést v české premiéře, není nějaká prvoplánová střílečka ani válečná propaganda. Je to především hledání odpovědí na otázky, proč jde ještě dnes někdo umírat za vlast a co to vlastně slovo vlast ještě dnes znamená?

Co se Putinovi nepodaří

Ano, i ve filmu se střílí, bojuje, umírá, ale taky se klade spousta otázek, o odpovědích na něž přemýšlíte, ještě dlouho poté, co odcházíte z kina.

Má žena, která ve volném čase jako relax sleduje rekonstrukce vyšetřování vražd, odcházela ze zaplněného pražského kina Světozor uplakaná a roztřesená.

„Vždyť si viděl ty mobily, to není daleko, to bylo o naší době, o nás,“ říkala mi. „Ta válka je tak strašná. Nesnáším Rusáky,“ dodala.

A pak jsme ještě dlouho debatovali o tom, že přece nejde říct Rusáci a že režim není národ a tak dále a tak dále.

Na válku na Ukrajině se už skoro zapomnělo. Ale u Doněcka pořád dál umírají lidé, Režim ruského prezidenta Vladimira Putina, když už nemůže v té válce rychle vyhrát, tak u Doněcka a Luhanska dál pouští Ukrajině žilou.

Aby Ukrajinu co nejvíc oslabil, aby až Západ ztratí o Kyjev zájem, si vzal, co bude chtít. Celou Ukrajinu.

Až ale shlédnete film Kyborgové, který se doufám brzy dostane do normální české distribuce, pochopíte, že se to Putinovi tak lehce nepodaří. A také, že mu to ani my Češi a Evropané nesmíme naší nevšímavostí ulehčit. Už jen kvůli vzpomínce na kyborgy z doněckého letiště.

Autor je redaktorem MF DNES.

Luboš Palata Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít