Bariéra tabu smrti padá. Nebráním se ztrátu blízkých vykřičet, říká herečka Beretová z Roku vdovy
„Je iluze myslet si, že tím, že to má člověk integrované nebo zpracované, to nebolí nebo že mu ti lidé nechybějí,“ říká Pavla Beretová, která se s tématem smrti kromě osobního života potýkala i při dvou posledních filmech. Ve filmech Amerikánka a Rok vdovy hraje i se svou neteří, které brzy zemřela maminka. „Spoustu věcí jsme si řekly a odžily, ale tady to šlo až do takové průzračnosti,“ popisuje herečka pro Radiožurnál.
Obsadila jste teď hlavní role ve dvou filmech, v Amerikánce Viktora Tauše a také v Roce vdovy Veroniky. Přemýšlela jsem, že to jsou asi dva až tři roky práce s tématy opuštěných dětí a smrti blízkého člověka, což mi připadá jako emočně velký nářez. Navíc to druhé téma je pro vás hodně osobní. Jak jste to zvládla?
Nevím, nějak jsem tím prošla. Nebylo to ale nějak emočně náročné. U filmu Rok vdovy jsem sice pracovala s nějakými emocemi, které jsou těžké, ale tím, že v mém případě už jsou integrované, to bylo vlastně příjemné.
Dva dny strávila na place nahá před partou hasičů a motorkářů. „Je to jen tělo, ale tyto situace pro mě nejsou úplně samozřejmé,“ říká Pavla Beretová k natáčení Roku vdovy
S těmi dětmi to bylo obrovské dobrodružství, to jo. Také to ale přinášelo strašně moc hezkého, takže se to tak vyvažovalo.
Jméno Julie Šoucové je s vámi bytostně spojeno, navíc s oběma projekty. Julie je vaše neteř. Jak se dostala do Amerikánky?
To je takový příběh, o kterém by se podle mě měl točit film, protože pro mě je to v rovině zázraku – vůbec nerozumím tomu, jak nám to osud přihrál, že se tohle stalo.
Může za to kolegyně Lucie Žáčková. My jsme se s Julií vždy potkávaly v Beskydech, protože Julinka je z Banské Bystrice, takže daleká cesta, a já mám hodně práce, tak jsme se dvakrát do roka potkávaly v Beskydech. Takhle jsme se tam jedno léto potkaly, přijela za mnou Lucie Žáčková, viděla Julii a řekla: To je přece Amerikánka.
Já jsem jí řekla: Ty ses zbláznila, Julie v žádném případě herečka nebude, já ji zatajím! Ale pak jsem si to nějak zpracovala, ukázala jsem Viktorovi fotky, a pak už to byl takový tobogán.
Ve filmu Rok vdovy už v podstatě hraje vaši dceru. To téma možná nebylo tak těžké pro vás, i když věřím, že bylo, ale jak bylo těžké pro ni? Vaše sestra měla ve třiatřiceti nehodu, zemřela – a toto je její dcera a teď se bavíme o tom, jak se vypořádat se smrtí někoho, kdo není. Ono už asi herecky pokročila, ale jak jste spolu pracovaly?
My jsme to u filmu Rok vdovy braly jako příležitost si ještě říct věci, které jsme si neřekly. Už předtím, než jsme natáčeli, jsme spolu hodně o věcech mluvily a máme spolu takový bezpečný prostor si spolu odžít i emoce, které nedáte úplně všem.
25:59
Mluvit o umírání bývá pro pacienty a jejich rodiny těžší než samotný konec, říká paliativní lékařka
Číst článek
Takže jsme si už spoustu věcí řekly a odžily, ale tady to šlo až do takové průzračnosti. Tím, že pracujete na nějaké herecké postavě, je to trošičku od vás, není to úplně osobní, protože pracujete na někom, kdo je venku. To nám dalo takový čistý prostor si ještě doříct a dopojmenovat nějaké věci – a bylo to moc hezké.
Nebránit se
Myslím si, že mám smrt svých rodičů zpracovanou dobře a stejně přijdou chvíle, kdy mě to zasáhne, kdy vzpomínám, kdy cítím nějaký smutek. A vy jste točila Rok vdovy z pozice ženy, které zemřel manžel poměrně mladé, ve čtyřiceti letech. Vás to tam vůbec nikde nedostihlo? Anebo naopak, můžete si dovolit vzít to, co už znáte a použít to jako herečka?
Je to trošku komplikovanější. Myslím, že je iluze si myslet, že tím, že to má člověk integrované nebo zpracované, to nebolí nebo že mu ti lidi nechybějí. Myslím si, že to je marný cíl, za kterým se hnát.
Já si myslím, že vztahy a láska vytváří smutek a bolest, jenom se na to dá dívat tak, že to je v pořádku. Právě spíš naopak, nebránit se tomu, poplakat si a vědět, že mi ti lidé chybějí. Vlastně bylo zajímavé, že když jsem šla po té cestě, tak jsem došla k tomu, že přesně ta cesta, jak si to zpracovat a přijmout, je se tomu vůbec nebránit a prostě fakt křičet, že mi ti lidé chybějí a že mě bolí, že tady nejsou. Takže to tak je.
Ale přímo při tom natáčení, to asi úplně ne. Tam jsem pracovala s těmi emocemi nějak vědomě. Já se vždy jako herečka snažím si moc nefiltrovat do těch postav svoje věci.
Filmová Amerikánka je kaleidoskop ze života holky, kterou nedostali
Číst článek
Novináři, se kterými jste už mluvila, často říkají, že smrt je u nás pořád tabu. Já už si to nemyslím. Myslím si, že jsme se hodně jako společnost posunuli, minimálně se o tom hodně mluví a točí se filmy.
Já si to také myslím, že je to mnohem lepší. Vykládám k tomu takovou historku: tenkrát jsem potkala Marii Svatošovou, zakladatelku hospicu – je úžasná, vděčím jí za mnohé. Ona právě tenkrát říkala, že je potřeba dostat téma smrti do společnosti.
Já jsem to tehdy začala prozkoumávat a bylo to opravdu v háji, opravdu to bylo mnohem horší než teď. Po té cestě – je to kolik, osm deset let? – se to zlepšilo a cítím, že touha lidí o tom mluvit a zbourat bariéru toho o tom mluvit, je veliká. Takže je to lepší.
Ale třeba konkrétně u Roku vdovy je ještě téma pozůstalých a o tom se ještě mluví málo. Ta paliativa je u nás na obrovském vzestupu. Ale to, co člověk zažívá po ztrátě někoho blízkého, to je pořád takové, že se to může více rozvířit.
Jak pomohla Pavle Beretové metoda laskavé pozornosti při natáčení Amerikánky? A jaké techniky používá pro usebrání sebe samé? Poslechněte si celý rozhovor.
