30 vteřin a jen poloviční šance. Opomíjený hráč kauzy Watergate dostává ve filmu Akta Pentagon hlavní roli
Nový snímek Akta Pentagon: Skrytá válka vznikl za pouhých devět měsíců. Ačkoli Steven Spielberg zrovna připravoval jiný film, prohlásil, že je to scénář, který musí zfilmovat teď, nebo nikdy. I jeho hlavní představitelé přiznávají, jak moc jsou v něm zřejmé paralely mezi Nixonovou a Trumpovou administrativou. Jak věrné je ale Spielbergovo drama tomu, co se ve skutečnosti odehrálo?
Z podnětu ministra obrany Roberta McNamary byla v roce 1967 vyhotovená sedm tisíc stránek dlouhá studie s prozaickým názvem Historie rozhodování USA ve Vietnamu v letech 1945 až 1966. Skoro 50svazkový dokument mimo jiné prozrazoval historii plnou atentátů, porušování Ženevské dohody, zmanipulovaných voleb a lží před Kongresem. Dalekosáhlé klamání veřejnosti o smrtonosné válce navíc trvalo čtyři prezidentská období.
Vojenský analytik Daniel Ellsberg viděl válku ve Vietnamu na vlastní oči a nechtěl, aby o ní americká vláda nadále šířila klamy. Spolu se svým kolegou Anthonym Russem proto začal tisíce stran postupně kopírovat. Každou noc je vyjmul z trezoru a v kufříku tajně odnesl do kanceláře reklamní agentury, kde pracovala Russova přítelkyně.
Spielbergova Akta Pentagon jsou dramatem o jedné uzávěrce a sedmi tisících stranách podkladů
Číst článek
Původně chtěl zprávu zveřejnit oficiálními kanály, u několika členů Kongresu ale neuspěl. Poté zkopírované materiály předal Neilu Sheehanovi z New York Times. Deník vydal první úryvky 13. června 1971. Administrativa prezidenta Richarda Nixona vzápětí požádala federální soud o zákaz jakéhokoliv dalšího uveřejňování obsahu dokumentu Timesy s tím, že by publikace ohrozila národní bezpečnost.
Soud vyhověl a další noviny spolu začaly soupeřit o přístup k tajným dokumentům. O pět dní později zveřejnil jejich obsah Washington Post. Ministerstvo spravedlnosti tehdy požádalo o okamžité vydání trvalého soudního příkazu proti deníku, federální soudce ale návrh zamítl. Odvaha Timesů a Postu mezitím inspirovala další plátky a aféra si začala žít vlastním životem.
Na konci měsíce soud zrušil zákaz publikování. Většinovým názorem rozhodl, že zveřejnění takzvaných Pentagon Papers je ve veřejném zájmu a že povinností svobodného tisku je sloužit jako kontrola vlády. Navíc se ukázalo, že zveřejnění dokumentu neohrožuje národní bezpečnost, ale pouze ztrapňuje prezidentskou administrativu.
Ellsberg byl nakonec zbaven obvinění ze špionáže, konspirace a krádeže vládního majetku. O tom už se však Spielbergův snímek nezmiňuje. Jako jakýsi prolog ke Všem prezidentovým mužům se zaměřuje na události jediného roku – a důležitou volbu významné vydavatelky deníku Washington Post, na kterou Pakulův film z roku 1976 skoro úplně zapomněl.
Ze strany New York Times se přitom ozývá kritika, že je jejich přínos v kauze velmi upozaděný – na to, že byli vůbec prvními, kdo obsah Pentagon Papers (po měsících zkoumání autenticity) zveřejnil. „Že teď Hollywood vytváří dojem, že Washington Post byl klíčovým hráčem zodpovědným za vydání Pentagon Paper – to je Hollywood: dobré drama, ale špatná historie,“ píše ve sloupku pro server The Daily Beast bývalý místopředseda New York Times James C. Goodale.
Scenáristé Liz Hannahová a Josh Singer se brání tím, že Akta Pentagon nejsou příběhem o New York Times ani o Washington Post, ale jakousi neromantickou lovestory mezi vydavatelkou Postu Katharine Grahamovou (Meryl Streepová) a jeho šéfredaktorem Benem Bradleem (Tom Hanks). Scénář k filmu proto vychází především z jejich memoárů.
Skutečný vůdce, skutečná žena
Šéfredaktorka časopisu Vogue Anna Wintourová vzpomíná na Katharine Grahamovou jako na ženu, která měla navzdory bolestivé minulosti (nebo možná právě díky ní) srdce na správném místě. Často a ráda ale podle ní šokovala své okolí vulgarismy.
K vedení významného amerického média to pro ni nebyla zrovna přímá cesta. Její otec Eugene Meyer koupil bankrotující Washington Post v roce 1933. Katharine, třetí ze čtyř dětí, byla jeho oblíbenkyně. Novinový byznys ji fascinoval, několik let proto také pracovala v novinách v San Franciscu a od roku 1938 i v Postu. Meyer i přesto svěřil v roce 1946 vedení jejímu muži, Philipu Grahamovi.
Katharine (Kay) Grahamová (rozená Meyerová) se narodila v roce 1917 v New Yorku. Pracovala jako reportérka v San Franciscu, po sňatku s Philem Grahamem byla ženou v domácnosti. Převzetím společnosti Washington Post Company po svém muži se stala první ženou v čele významného amerického deníku. Ve věku 80 let získala Pulitzerovu cenu za svůj memoár Personal History (Osobní historie). Zemřela v roce 2001 ve věku 84 let.
Údajně tehdy prohlásil: „Žádný muž by neměl být v pozici, že pracuje pro svou ženu.“ Jak Grahamová píše v memoáru Personal History, nepřišlo jí tenkrát vůbec zvláštní, že její otec upřednostnil svého zetě. Naopak byla ráda, že se nemusí vzdávat svého životního stylu a může se věnovat výchově dětí a hostit washingtonskou společnost v jejich domě.
Pod Philipovým vedením se společnost rozrostla o dvě televizní stanice a magazín Newsweek. V osobním životě už si Grahamovi ale tak dobře nevedli. Philip utápěl deprese v alkoholu, svou ženu neustále veřejně ponižoval a chodil za milenkami. Jeho špatný psychický stav ho v roce 1963 dohnal k sebevraždě.
Katharine, do té doby žena v domácnosti, se v tu chvíli musela naučit vše od byznysu přes management až po vedení redakce. Začátky v Postu pro ni nebyly lehké. Ve zcela mužském vydavatelském světě si byla nejistá. Bála se klást otázky. Navíc byla přesvědčená, že se na práci nehodí.
„Co mi nejvíc bránilo v tom dělat práci takovou, jakou jsem chtěla, byla má nejistota,“ píše Grahamová ve svých vzpomínkách. „Částečně to vyvstávalo z mé vlastní zkušenosti, ale vycházelo to především z toho, jak úzce byla v té době definována role ženy ve společnosti – čímž se řídila většina žen mé generace. Byly jsme vychovány pro to, abychom věřily, že naší rolí je být ženami a matkami a že jsme na Zemi proto, abychom udělaly muže šťastnými a pohodlnými, a to samé udělaly i pro naše děti.“
Stejně nejistě ji zobrazuje i Spielbergův snímek. Jak ale připomíná Amy Hendersonová, kurátorka výstavy o Katharine Grahamové, v roce, kdy se spustila aféra kolem Pentagon Papers, už Grahamová vedla Post osm let. Její viditelná nezkušenost je tak podle ní ve filmu nejspíš proto, aby její následná volba byla dramatičtější.
„Skvělé na tom rozhodnutí bylo, že jsem na něj měla 30 vteřin a jen poloviční šanci, že budu mít pravdu.“
Na Grahamové jako vydavatelce deníku totiž stálo rozhodnutí, zda Post i přes soudní zákaz zveřejní zprávu o tajných vládních dokumentech. Ve filmu se ten okamžik odvíjí tak, jak ho Grahamová popisuje ve své knize. Pořádala zrovna u sebe doma oslavu. Když pronášela přípitek, zazvonil telefon. Právníci ji varovali před nebezpečím, jaké schválení publikace může přinést. Reportéři v čele se šéfredaktorem Benem Bradleem ji však nakonec přesvědčili. Řekla: „Pojďme do toho.“ A poté rychle zavěsila.
„Skvělé na tom rozhodnutí bylo,“ popsala později v rozhovoru (viz níže), „že jsem na něj měla 30 vteřin a jen poloviční šanci, že budu mít pravdu.“
Grahamová svým odhodláním čelila mimo jiné tomu, že se zaleknou potenciální investoři tehdy stále ještě lokálního deníku. Post totiž v té době vstupoval na burzu. Byla to ovšem teprve předzvěst nelibosti, která se na její hlavu snesla v následujících letech.
V době, kdy pod Bradleeho vedením a její neutuchající podporou následovali reportéři Bob Woodward s Carlem Bernsteinem kauzu Watergate, odolávala Grahamová denně výhrůžkám z vyšších pozic. „Katharine Grahamová – bůh žehnej její statečné nátuře,“ napsal Bradlee v roce 1995 ve svém memoáru. „Byla poslední, kdo se smál poté, co ji ti povýšení vydavatelé a vlastníci každý den varovali, že zachází příliš daleko.“
Vaše, jen Vaše Milada. Režisér filmu o Horákové našel svou hrdinku v dopisech a vzpomínkách dcery
Číst článek
Grahamová se aktivně zapojovala do chodu novin. Denně do redakce telefonovala, zajímala se o to, na čem reportéři pracují, a sama jim dávala tipy na články. Byla výraznou postavou v mezinárodních politických a společenských kruzích. Přátelila se tak například s americkými prezidenty Lyndonem B. Johnsonem nebo Ronaldem Reaganem, britskou princeznou Dianou, zakladatelem Microsoftu Billem Gatesem nebo českým prezidentem Václavem Havlem.
Prezident Bush u příležitosti její smrti 18. července 2001 uvedl: „Paní Grahamová se stala zaživa legendou, protože byla skutečným vůdcem a skutečnou ženou. Tvrdou, ale plachou. Silnou, ale skromnou. Byla známá svou zásadovostí a vždy laskavá k ostatním.“
Oscarová role šéfredaktora
Jednou z prvních věcí, o kterých Grahamová rozhodla, když převzala do svých rukou Washington Post Company, bylo zvolení Bena Bradleeho do pozice editora Postu. V roce 1968 se pak stal šéfredaktorem a z druhořadého lokálního deníku postupně udělal celostátní médium schopné konkurovat i takovým velikánům, jako je New York Times.
„Žádný svatý ani kostelní myš,“ označila ve sloupku pro Hollywood Reporter svého dědečka Anna Bradleeová. Podle ní byl Bradlee drsný – v srdci medvídek, který ale naháněl hrůzu a nikdy nedával pusu na bolístky ani nedělal maňásky z ponožek. Jeho motivační proslovy o důležitosti novinařiny ve snímku Akta Pentagon pak označila za odpovídající tomu, jaký její dědeček opravdu byl.
Benjamin Bradlee se narodil v roce 1921 v Bostonu. V dětství překonal obrnu. Za druhé světové války bojoval v Tichomoří. Měl tři ženy – druhou, jménem Antoinette neboli Tony, ztvárnila ve snímku Akta Pentagon Sarah Paulsonová. Pracoval v Paříži jako zahraniční zpravodaj pro magazín Newsweek. Od roku 1968 do 1991 byl šéfredaktorem deníku Washington Post. Až do své smrti v roce 2014 zastával post viceprezidenta.
Když v 80. letech vyšel v Postu vymyšlený článek o drogově závislých dětech, deník vrátil Pulitzerovu cenu a Bradlee nechal celou záležitost přezkoumat. V novinách následně vyšla 18 tisíc slov dlouhá omluv. „Stal se z toho vzor, co se má dělat, když něco zkazíte,“ říká v dokumentu The Newspaperman: The Life and Times of Ben Bradlee (Novinář: Život a doba Bena Bradleeho) bývalý šéfredaktor New Yorkeru David Remick.
Postava Bena Bradleeho se objevila ve filmu už pětkrát. Před Tomem Hanksem ho hrál například Éric Soubelet ve snímku Jackie. Jason Robards za jeho ztvárnění ve Všech prezidentových mužích dokonce získal Oscara pro herce ve vedlejší roli.
Bradlee získal za svou práci řadu ocenění, mimo jiné cenu Walter Cronkita nebo prezidentskou medaili svobody od Baracka Obamy. V posledních letech svého života trpěl demencí a Alzheimerovou chorobou. Zemřel ve věku 93 let.
Co následovalo?
- v červnu 1972 vypukl skandál poté, co do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate ve Washingtonu násilně vnikli pracovníci republikánského prezidenta Richarda Nixona, aby v budově umístili odposlech
- střípky kauzy postupně odkrývali reportéři Washington Post Bob Woodward a Carl Bernstein, Bílý dům mezitím odmítal, že by měl s vloupáním něco společného
- i poté, co Post zveřejnil řadu zpráv v kauze Watergate, byl prezident Nixon s převahou znovu zvolen do postu v roce 1972
- Nixon nařídil, aby měli novináři deníku Washington Post zakázán přístup do Bílého domu
- Bílý dům v srpnu 1974 přiznal, že o aféře věděl a záměrně lhal, Nixon odstoupil z funkce
- Grahamová předala v roce 1979 svou funkci synovi Donaldovi, další roky ale zůstávala ředitelkou společnosti a s deníkem spolupracovala až do své smrti
- rodina Grahamova v roce 2013 prodala Washington Post majiteli Amazonu Jeffu Bezosovi
