Vaše, jen Vaše Milada. Režisér filmu o Horákové našel svou hrdinku v dopisech a vzpomínkách dcery
Připravit snímek o političce Miladě Horákové trvalo podle scenáristy, režiséra a producenta Davida Mrnky skoro 10 let. Takto důkladná rešerše se Mrnkovi vyplatila. Nikdo tak jeho snímku nemůže vyčítat, že by neodpovídal pravdě. Ještě aby ne, když vychází z osobních dopisů Horákové a vzpomínek její dcery Jany Kánské. Možná ale jen popisuje natolik silný příběh, že moc filmového přikrášlení nepotřeboval.
RECENZE: Život Horákové v zatmívačkách. Snímek Milada dává hlas hrdince v rouše oběti
Číst článek
V předmluvě ke knižnímu vydání dopisů Milady Horákové z pankrácké věznice autoři píšou: „Její vina spočívala v tom, že milovala svobodu a chtěla, aby ve svobodě mohli žít všichni lidé.“
Přesně takovou zachycuje Horákovou i film Davida Mrnky. Jako neúnavnou bojovnici za lidská práva, věčně balancující mezi rodinou a touhou pomáhat druhým. Její charakter přitom není pouhým výplodem legend. Stačí si přečíst zmíněné dopisy, aby se každý mohl přesvědčit, jakým byla člověkem.
Milada, tehdy ještě Králová
Milada byla druhou ze čtyř dětí manželů Králových. Její starší sestra Marta a mladší bratr Jiří ale zemřeli v roce 1914 na septickou spálu. O 13 let mladší sestra Věra pak byla pro Miladu v jistém smyslu spíše první dcerou.
MILADA HORÁKOVÁ
Milada Králová se narodila 25. prosince 1901 na tehdejších Královských Vinohradech v Praze. Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1927 se provdala za Bohuslava Horáka. Byla členkou Československé strany národně socialistické. Angažovala se hlavně ve prospěch zrovnoprávnění žen v legislativě. V roce 1940 byla i s manželem zatčena, dva roky strávila v Malé pevnosti v Terezíně. Od roku 1945 byla poslankyní Ústavodárného národního shromáždění, mandátu se vzdala v den smrti ministra zahraničí Masaryka. Zatčena byla 27. září 1947. V rámci vykonstruovaného procesu byla odsouzena k smrti a oběšena 27. června 1950. Rozsudek nad Horákovou zrušil Nejvyšší soud v roce 1968 a označil ho za nezákonný. Plné rehabilitace se ale politička dočkala až v roce 1990. Symbolický hrob má na Vyšehradě, její ostatky se ale zatím nenašly.
Podle historičky Zory Dvořákové se v mládí věnovala ochotnickému divadlu, hrála na klavír, ráda tančila, chodila na výlety a často jezdila na kole.
V roce 1918 byla vyloučena z gymnázia na Korunní třídě, protože ji někdo udal, že při nepovoleném průvodu Prahou podala květiny vojákům v projevu sympatie s jejich odmítáním vrátit se na frontu. Středoškolská studia dokončila na jiném pražském gymnáziu.
„Původně chtěla být lékařkou, nakonec od toho upustila, že bude větší potřeba s těmito lidmi jednat a těmto lidem pomáhat v oblasti sociální a právní," popisuje předseda Klubu dr. Milady Horákové František Šedivý. Milada proto vystudovala Právnickou fakultu na Univerzitě Karlově. Zároveň se ale přihlásila do Československého červeného kříže, kde se seznámila s Alicí Masarykovou.
Její otec byl velkým obdivovatelem Tomáše Garrigua Masaryka a v tomto směru vychovával i své děti. Miladiným osobním vzorem ale byla Františka Plamínková, senátorka národněsocialistické strany z časů první republiky, které prosazovala ženské hnutí a kterou za heydrichiády zatklo a popravilo gestapo.
První věznění
Po svatbě s Bohuslavem Horákem začala Milada pracovat na pražském magistrátu. Byla také jednatelkou v Ženské národní radě, kde se zaměřovala mimo jiné na problematiku neprovdaných žen, nemanželských dětí a rozvedených a rozloučených manželek. Ve vysílání rozhlasu přednášela o ženské solidaritě a otázkách domácnosti a povolání.
Řešení sociálních otázek ji často zavedlo do zahraničí, jak ukazuje první část Mrnkova snímku. Jeho děj začíná ale až v roce 1933, kdy se Horákovým narodila dcera Jana.
Film také zobrazuje neúnavnou snahu Horákové pomoct uprchlíkům ze Sudet po podepsání mnichovské dohody. Poté, co ji z magistrátu v březnu 1939 vyhodili, se věnovala odboji a obstarávala byty pro lidi, kteří se museli skrývat.
Gestapo ji spolu s manželem zatklo v létě 1940 v Horním Bradle. Ve snímku přitom u sebe skrývá papír se jmény, který nenápadně vloží do tašky malé Janě. Podle historičky Dvořákové měl být tím tajným dokumentem dokončený text programu sociální péče ukrytý ve dvojitém dnu Janiny krabičky na bonbony.
MANŽEL
Bohuslav Horák působil v době první republiky jako redaktor v zemědělském vysílání rozhlasu. Později se stal programovým ředitelem Radiojournalu. V období nacistické okupace prošel řadou věznic, na konci války skončil ve Straubingu, které osvobodila americká armáda. Po válce pracoval na ministerstvu informací, v únoru 1948 byl ale propuštěn. Od září 1949 se skrýval u přátel, následně unikl do Německa v přestrojení za dřevorubce. Tam dlouhou dobu pobýval v utečeneckém táboře Valka. Později emigroval do Spojených států. Dceru Janu se roky snažil dostat ilegálně do zahraničí. Setkali se ale až v roce 1966. Bohuslav Horák zemřel 13. října 1976 ve Washingtonu.
Horáková byla postupně vězněna v Praze na Karlově náměstí a na Pankráci, pak v terezínské Malé pevnosti, v různých německých městech a naposledy v bavorském Aichachu. V Drážďanech stanula před nacistickým soudem, který nejdříve rozhodl o trestu smrti. Nakonec z toho ale byl dlouholetý žalář.
Do Prahy se vrátila v květnu 1945, stejně jako její manžel. Ten byl ale v podstatně horším stavu. Film dokonce naznačuje, že byl týdny v téměř katatonickém stavu.
Mezidobí
Horáková byla odhodlaná se po válce starat o manžela a dceru, nedokázala se ale moc dlouho držet zpátky. Vrátila se na pražský magistrát, působila také v redakční radě časopisu Vlasta.
V roce 1946 byla zvolena poslankyní Ústavodárného národního shromáždění. Mandátu se vzdala po smrti ministra zahraničí Jana Masaryka v roce 1949. Film v tomto případě zaujímá celkem jasné stanovisko, že jeho pád z okna nebyla nehoda ani sebevražda. (Více o Janu Masarykovi a Ševčíkovu snímku Masaryk se můžete dočíst zde.)
Horáková neztrácela víru v to, že komunistická vláda nebude mít dlouhého trvání a že demokracie nakonec zvítězí. K 10. výročí úmrtí prezidenta Masaryka napsala ve Vlastě: „Těch deset let po 14. září 1937, to byla vichřice, smršť a katastrofa, nikdy předtím neprožitá, doba největších bolestí a zkouška nad jiné těžká, v níž obstála jen pravda a svatost. Všechno ostatní zaniklo.“
„Moji milovaní, četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo, a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdáleně. (…) Nelitujte mě. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. A že to skončí? Všechno musí jednou skončit. Co muselo odejít lidí cennějších a mladších než já, a třeba neměli v životě ani setinu těch hodnot, jimiž jsem byla tak štědře já obdařena. Měla jsem Vaši lásku, co jen to samo je za úžasný dar.“
úryvek z dopisu Milady Horákové
Komunistické straně ležela v žaludku několik let. Podezírali ji z podvratné činnosti, ale nemohli jí nic dokázat. Horáková v létě 1949 napsala Petru Zenklovi, předsedovi Rady svobodného Československa v exilu: „Je tu někdy velmi těžko žít. Muž je již delší dobu mimo práci. Já se ještě držím. Mám však zato, že ještě mohu plnit úkol zde. Modlete se za mne, abych poznala včas, když už to dál nepůjde.“
Vykonstruovaný proces
Podle Jana Kalouse z Ústavu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu byla Horáková pro tehdejší komunistický režim vhodný terč. „Tvůrci procesu potřebovali figuru, která je dostatečně reprezentativní, která měla širší rozpětí jak ve vztahu k zahraničí, tak k domácí politice. A to Milada Horáková splňovala. To byla svým způsobem ideální figura pro to, aby byla postavena do čela protistátního spiknutí,“ připomíná Kalous.
Příslušníci StB zazvonili v domě Horákových 27. září 1949. Bohuslavu Horákovi se tehdy podařilo uniknout přes balkon a zahradu. Byl odhodlaný Miladu varovat, přišel ale pozdě (ačkoli ne tak dramaticky na poslední chvíli, jak ukazuje film).
PROKURÁTORKA BROŽOVÁ-POLEDNOVÁ
Ludmila Brožová-Polednová se narodila jako Ludmila Biedermannová roku 1921. Příjmení si změnila v době, kdy začala vykonávat práci prokurátorky. Jako mladá byla do procesu s Horákovou vybrána nejspíš proto, aby tři obviněné ženy souzené mužem nevzbudily u veřejnosti lítost. Za svůj podíl v politických procesech byla v roce 2008 odsouzena k šesti letům vězení, později jí byl trest zkrácen na polovinu. V roce 2010 ji prezident Václav Klaus udělil milost. Brožová-Polednová se proti obviněním hájila tím, že byla příliš mladá a nezkušená. Odmítala ale připustit, že by odsoudila nevinné. Zemřela ve věku 93 let v lednu 2015.
Státní bezpečnost si pro ni přišla do její kanceláře v Masné ulici – zrovna ve chvíli, kdy jí volala sestra. Milada jí jen řekla: „Večer k nám přijď, ale teď musím končit, mám návštěvu.“
StB prohledala dům Horákových dvakrát, aby přece jen našla nějaké důkazy pro obvinění. I tak ale nebylo Miladě řečeno, proč byla zatčena. V zápise se podle Zory Dvořákové píše, že kvůli spoluúčasti na „akci N“.
Zpráva o zatčení naznačuje, že Horáková měla 164 centimetrů a 74 kilo (včetně oblečení a obuvi), prošedivělé vlasy, modré oči a vadné zuby. Na sobě měla šedý kostýmek a žluté polobotky. U sebe pak například peněženku s 896,50 Kčs, pudřenku, rtěnku, dva hřebeny, léky na metabolismus a zlevněný tramvajový lístek.
Následovaly dlouhé a tvrdé výslechy – nejdříve na Pankráci, později v Ruzyni. Do její cely byla jako špeh nasazena Věra Hložková.
V rámci vykonstruovaného politického procesu byly vyneseny čtyři tresty smrti, stejný počet doživotí a pět dlouholetých trestů. Prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová tehdy ve své závěrečné řeči pronesla: „Náš svět, svět socialismu, pokroku a štěstí lidstva, odsuzuje s těmito obžalovanými i útočnou válku. Toto hlavní přelíčení je součástí velkého boje za mír: Ať tedy soud vyřkne spravedlivý rozsudek ve jménu pracujících, ve jménu socialismu a ve jménu míru.“
Článek pokračuje pod dokumentem.
Když Horáková s dalšími 12 obviněnými opouštěla soudní síň, obecenstvo na ně křičelo nadávky.
„Má jediná dceruško Jano, Bůh požehnal Tebou můj život ženy. Jak napsal táta v básničce z německého vězení, dal Tě nám Bůh proto, že nás miloval. Vedle kouzelné, podivuhodné lásky Tvého táty byla jsi Ty největším darem, kterého se mi dostalo od osudu. Avšak Prozřetelnost zamířila můj život tak, že jsem Ti, má dceruško, ani zdaleka nemohla dát to, co má smysl a mé srdce pro Tebe připravilo. Nebyla toho příčinou snad malá láska k Tobě, ta je stejně tak horoucí a ryzí, jako mají jiné mámy ke svým dětem. Ale já jsem svůj úkol, tady na světě, chápala tak, že prospívám Tobě a právě Tobě, když se starám, aby byl život lepší a aby všem dětem se žilo dobře. (…) Nesmíš se děsit a být smutný z myšlenky, že už se nevrátím. Nauč se, dítě moje, dívat hned od mládí na život jako na vážnou věc. Život je tvrdý, ten se nemazlí a za jedno pohlazení Ti dá deset ran. Zvykni si na to raději hned, ale nepoddávej se tomu – rozhodni se s ním bojovat. Měj odvahu a jasné cíle a zvítězíš i nad životem.“ “
úryvek z dopisu Milady Horákové
Dopisy z pankrácké věznice
Výraznou roli nese ve filmu také celkem 10 dopisů (věnované rodině, tátovi, sestře Věře, mamince Horákové, přátelům, hospodyni Marii Švehlové, dceře Janě a manželovi), které Horáková napsala inkoustovou tužkou mezi 24. a 27. červnem 1950, tedy v posledních dnech svého života.
DCERA
Janě Kánské, rozené Horákové, bylo 17 let, když byla její matka popravena a její otec uprchl za hranice. Byla proto svěřena do péče své tety Věry a jejího manžela Josefa Tůmy. Mohla dostudovat gymnázium, ale na univerzitu už nastoupit nesměla. Po absolvování zdravotnického kurzu jí ale bylo povoleno pracovat jako zubní instrumentářka na Karlově náměstí. V roce 1968 se přestěhovala do Spojených států. Má českého manžela a pravidelně navštěvuje Českou republiku.
Většinou textů prostupuje její smíření s osudem a zároveň lítost, že se rodině více nevěnovala. V dopise adresovaném dceři Janě jí ale také vyčítá příliš hluboký výstřih na fotografii nebo jí radí, jak má pečovat o pleť. Závěrem pak přikládá i seznam knih, které v poslední době četla. Stýská si také, že neví, co se stalo s jejím mužem.
Poslední z dopisů napsala pouhé tři hodiny před svou popravou poté, co ji na Pankráci navštívila dcera Jana s mladší sestrou Věrou a jejím manželem Josefem. Jak z dopisu vyplývá, při tom setkání se dozvěděla, že je její sestra těhotná.
Horáková žádala, aby byly dopisy „po přechozí cenzuře“ vydány její rodině. Přáni nebylo vyhověno. Rodina o nich ale věděla a marně se jich dožadovala ještě v roce 1968. Teprve v roce 1989 se podařilo ministryni spravedlnosti Dagmar Burešové přijít na jejich stopu. V lednu 1990 si je přijela do Prahy vyzvednout Jana Kánská, která už v té době žila v Spojených státech.
Scénou, kde si Jana v roli Taťjany Medvecké poprvé čte dopisy od své matky, celý snímek začíná a také končí. Pasáže, která se z nich předčítají, jsou skutečné. Dopisy vyšly se souhlasem rodiny také knižně.
5.35, 27. června 1950
Žádost o udělení milosti podepsal Miladin 82letý otec i sestra Věra. Ta ji pak přinesla osobně do prezidentské kanceláře Klementa Gottwalda. V dopisech se Horákové snažili pomoct ale i Albert Einstein, Winston Churchill nebo generální tajemník OSN Trygve Lie. Gottwald ale jejich prosby zamítl.
Milada Horáková byla oběšena 27. června 1950 v 5.35 ráno - po Záviši Kalandrovi, Oldřichu Peclovi a Janu Buchalovi. Jejími posledními slovy mělo být nedopovězené: „Padám, padám... Tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid... Budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám... Přeji vám to, přeji vám...“
Popravám byla - stejně jako ve filmu - přítomna i prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová.
„Žila jsem krásný život! Svůj trest nesu odevzdaně a podrobuji se mu pokorně, před soudem svého svědomí jsem obstála a doufám a věřím a modlím se za to, abych obstála i před soudem nejvyšším, před Bohem. Líbám a objímám Vás vroucně. Ještě jednou: odpusťte bolest, kterou činím. (…) Vaše, jen Vaše Milada“
úryvek z dopisu Milady Horákové
