Byl jsem nervózní, některé díly mi přišly fádní, říká k seriálu Ochránce představitel ombudsmana Vaculík
Seriál Ochránce, který se natáčel podle skutečných případů, mají diváci možnost zhlédnout v těchto týdnech na televizních obrazovkách. Jak vznikal? A podobá se realitě? O tom mluvili v pořadu Host Lucie Výborné na vlnách Radiožurnálu herec Lukáš Vaculík, který si zahrál seriálového ochránce, a skutečný školský ombudsman Ladislav Hrzal, který tento post zastává pátým školním rokem. Vybrali jsme několik částí z celého rozhovoru.
Který díl nebo který moment v seriálu byl pro vás, Lukáši, jako pro herce přitažlivý?
Přiznám se, že jsem z toho byl trochu nervózní. Když jsem si přečetl scénáře, tak některé díly byly pro mě zajímavější, některé mi přišly takové fádní nebo všední, že tam není nic dramatického nebo závažného. A toho jsem se trochu obával. Když jsem viděl ten třetí díl, který mi právě takový přišel, tak jsem zjistil, že docela šlape a funguje, tak mě to docela uklidnilo. Právě ten třetí díl mi přišel nejvíc nijaký.
Poslechněte si celý pořad Host Lucie Výborné. K mikrofonu usedli herec Lukáš Vaculík a školský ombudsman Ladislav Hrzal
Ombudsman v seriálu přijde na to, že jeho pravomoci nejsou skoro žádné. A že může být jakýmsi šéfem dopisového oddělení. Jak to udělat, Slávku, aby vaše funkce nebyla jen šéf dopisového oddělení, když nemáte pravomoci?
Nemám sice pravomoci, ale v praxi jsem poznal, že dost lidí na mě spoléhá, že jim pomohu. Občas se to podaří. A poté se mě lidé ptají, jestli jsem na to sám. A já říkám: „Jsem na to sám, ale mám k dispozici celé ministerstvo.“ Takže nejsem sám.
Když přijde stížnost, tak nepřijde přímo ke mně. Přijde do oddělení institucionální výchovy, kde se to roztřídí na to, co patří, a nepatří ombudsmanovi. A potom na dotazy a stížnosti. Dotazy se rozesílají po jednotlivých odborech ministerstva školství, kde to vyřizují, a kopii posílají mně.
Ke mně jde z té obrovské sumy podnětů přes 2000 stížností. Je to 6,5 stížnosti na každý den, včetně svátků, sobot, nedělí, svátků a prázdnin. Jdou ke měn závažnější věci, kdy je potřeba třeba do školy zajet, mluvit s lidmi, kdy je potřeba něco „vyšetřovat“. Potom z toho udělám závěr, který sdělím stěžovateli, a pokud se to týká něčeho, co by se mohlo systémovou úpravou změnit, tak to předávám vedení ministerstva školství.
Dalo by se říci, kolik stížností má nějaké reálné gros, že tohle je opravdu pro ombudsmana a kolik jsou zbytečnosti?
Řekl bych, tak dvě třetiny jsou dotazy a zbytečnosti a jedna třetina je to, co by se mělo řešit. Ne třeba přímo já, ale stačí třeba odbor legislativní nebo odbor základních škol, který tomu člověku vysvětlí, co a jak se má.
Umíte si, Lukáši, představit, že byste to dělal? To, co jste hrál?
Neumím. Školské a školní prostředí je pro mě… No, jsem rád, že to mám za sebou. A že už se učím jenom texty a toho mám plné ruce práce. Tohle prostředí ne.
Měli jste řadu projekcí pro učitele před tím, než seriál viděli diváci v televizi. Byl jste se, Lukáši, podívat na nějaké této projekci?
Ano, byl jsem na jedné projekci v Ostravě.
Bylo to pro vás něčím zajímavé?
Vždy je zajímavé vidět reakce, zvlášť skupiny profesní, o kterou jde. Projekce dopadla velmi dobře, protože jsme odtamtud odjeli živí a zdraví. Lidé s tím byli docela spokojení. Líbí se mi na tom, že je to férové. Nebere to žádnou skupinu – učitele, rodiče, žáky, systém – jako to hlavní zlo, tu hlavní chybu. Ukazuje to paletu názorů a každý subjekt tam má možnost prezentovat svou pravdu.
Jak se vlastně Ladislav Hrzal dostal k funkci školského ombudsmana? Bylo to podobné jako v seriálu? Dozvíte se v audiozáznamu pořadu Host Lucie Výborné.
