Před budovou banky zastaví červený automobil. Řidič si v iPodu najde skladbu Bellbottoms od The Jon Spencer Blues Explosion a zmáčkne play. Kamera v tempu intra zabere osazenstvo vozidla: nejdříve mladíka za volantem, pak žvýkajícího gangstera na místě spolujezdce a nakonec pár vzadu.

Jak skromně maskovaná trojice opustí vůz, přejde skladba do hravé první sloky. Řidič auta, který má v uších sluchátka, si nyní nepozorován začne užívat melodii naplno. Zpívá do lahve s vodou, zapíná stěrače, bubnuje do palubní desky.

Těch pár nerušených chvil je pouze předehrou k jeho skutečné, i když ne zcela dobrovolně vykonávané práci. Jakmile se totiž píseň dostane do své rockovější části, musí Baby (Ansel Elgort) dostat trojici lupičů co nejrychleji z místa činu.

Za těch několik týdnů, co se hudební jízda britského režiséra Edgara Wrighta promítá v zahraničních kinech, si Baby Driver vysloužil od některých kritiků označení nejoriginálnější film posledních let.

I když ve své celistvosti trochu připomíná spíše díl Rychle a zběsile, který někdo sestříhal do hudebního videoklipu a vtiskl mu tolik postrádaný děj, jen za tu úvodní šestiminutovou scénu vrcholící v mokrý sen příznivců automobilových honiček, si tu nálepku nejspíš zaslouží.

Musíme si ale přiznat, že děj není zrovna silnou stránkou Wrightova letního hitu. Příběh o Babym, který splácí dluh jakémusi mafiánovi s přezdívkou Doc (Kevin Spacey) a kterému z života na hraně zákona pomůže až setkání s dívkou jménem Debora (Lily Jamesová), je přitom prvním snímkem britského filmaře, ke kterému psal scénář sám (u filmů z takzvané Cornetto trilogie mu byl autorským partnerem herec Simon Pegg, u komiksové adaptace Scott Pilgrim proti zbytku světa zase Michael Bacall).

Wright podle vlastních slov přišel na námět k Baby Driveru před 20 lety, právě když poslouchal zmíněnou skladbu Bellbottoms. Fascinovala ho představa automobilové honičky do jejího našlapaného rytmu. Zbývalo jen najít způsob, jak ze snímku udělat vyjádření toho radostného pocitu, který asi každý z nás někdy zažil – kdy se svět přizpůsobí písni, jež zní ze sluchátek. A tak vznikla postava, která neustále poslouchá hudbu, aby přehlušila hučení v uších.

Existuje však toliko způsobů, kterými se příběh o nešťastném zločinci z donucení může ubírat. Baby Driver tak doplácí na vypravěčské limity, které jsou ve Wrightových filmech už trochu tradicí. Poměrně jednoduchá zápletka ústí (podobně jako v případě U Konce světa) do nepříliš uspokojivého závěru, kde se ve snaze obejít šablonovité rozřešení Wright uchýlí k lehké bizarnosti a motivům pokleslejšího žánru. Že přitom zcela zanedbá rozvoj svých (dvou) ženských postav, už se nikdo vlastně nediví.

Když ale pomineme celkem hloupý název, který vychází ze stejnojmenné písně Simona a Garfunkela, je slabý děj jediným hříchem, jejž se Baby Driver dopouští. Z přímočaré krimi ho totiž na umělecký zážitek posouvá právě režisérský um Edgara Wrighta, který v automobilových honičkách nachází vděčné medium pro svůj rychlý, do hudby koordinovaný a až skoro komický styl. 

Baby Driver je Drive pro mainstreamové publikum a Rychle a zběsile pro diváky, kteří u filmu nechtějí nutně vypínat mozek. V perfektní souhře se soundtrackem, který je snad ještě lepším než Awesome Mix Vol. 2 ze Strážců galaxie, se z něj stává zábavná letní podívaná, které k dokonalosti chybí velmi málo. 

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít