Hledá dosud neobjevené herecké talenty. Na ulici, ve školách, všude, kde by se mohly schovávat. Věří, že s příležitostmi je třeba jít lidem naproti. Proto během obsazování filmu najezdí i tisíce kilometrů. „Nechcete jen někoho, kdo splňuje nějaké zadání. Čekáte, koho vám to místo samo nabídne,“ přibližuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz britská castingová režisérka Lucy Pardeeová.

Rozhovor Praha 11:49 9. dubna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jste známá takzvaným streetcastingem, tedy obsazováním lidí „z ulice“. Co podle vás do filmu přináší neherci?
Je to určitá přirozenost. Ne všichni neherci nebo začínající herci obstojí, když na ně namíříte kameru. I já si teď říkám, že bych byla hrozný herec, když mám před sebou mikrofon. Někteří lidé ale zvládají být sami sebou i před kamerou a vnést do filmového vyprávění něco velmi autentického a přirozeného.

Co přišlo dříve, váš zájem o nehereckou přirozenost, nebo spolupráce s tvůrci, jako je Andrea Arnoldová?
Začínala jsem u dokumentu, takže jsem byla od začátku obklopena neherci. Vůbec první film, na kterém jsem dělala, byl hraný, ale točil ho dokumentarista, takže v tom byl určitý hybridní prvek. Mým úkolem tehdy bylo přizvat do filmu co nejvíce lidí z místní komunity. Netušila jsem ale ještě, co znamená streetcasting. Prostě jsem měla pocit, že si dělám kamarády. Dostalo mě to ale k práci s některými z těch nejlepších režisérů současnosti.

Nemůže být snaha „být se všemi kamarád“ v této profesi někdy k neprospěchu?
Nemyslím, že by lidskost někdy mohla mojí práci uškodit. Rozhodně to ale znamená, že s ní jde ruku v ruce i určitá míra zodpovědnosti. Cítím ji pochopitelně i vůči profesionálním hercům. Když ale někomu dávám jejich vůbec první roli a otvírám jim tím dveře do branže, do které předtím třeba ani nezvažovali vstoupit, měla bych jim být k dispozici, jak dlouho to jen budou potřebovat.

Někteří lidé moji pomoc nepotřebují, jiní ji naopak ocení. Házíme je do neznámých a dosti neklidných vod. Mým úkolem je pomoct jim zůstat hlavou nad hladinou i poté, co jejich role skončí. Pokud se rozhodnou pro práci u filmu, je tam nutné určité „přemostění“ – a tuto zodpovědnost beru velmi vážně. Nevěřím na takové to „přežije jen nejsilnější“.

Jaký je pak pocit vidět, když někdo, koho jste „objevila“, získá svou další filmovou roli?
Jsem hrdá teta. Hlavně proto že často pracuji s velmi mladými lidmi, takže je pak vidím i dospívat, což je nádherné privilegium. Řada dívek z filmu Rocks se dala na herectví a já se nestačím divit, protože to jsou dnes už dospělé ženy. Když jsem je potkala, tak jim nebylo o moc víc, než je dnes mému synovi.

Kde nejčastěji „lovíte“ budoucí talenty?
Mění se to film od filmu. Důležitou částí jsou pro mě ale lokace. Zjistím si, kde se ten příběh odehrává a tam začnu „lovit“.

Ptáče, film Andrey Arnoldové, se odehrává na východ od Londýna, kolem oblasti, kde se řeka Temže vlévá do moře. Tam máte dvě hrabství, Kent a Essex, kde jsme prošli celá sousedství, nahoru a dolů kolem železničních tratí. Chodili jsme do škol a mládežnických center. Na ulici jsme pak obsadili několik starších postav.

Bylo podstatné, aby ten film měl pevné kořeny. Nechtěli jsme někoho, kdo by jen splňoval zadání. Čekali jsme, koho nám to místo samo nabídne. Není to rozhodně postup, který by vyhovoval všem režisérům a scenáristům. Někteří mají rádi absolutní kontrolu. Já ale radši spolupracuji s lidmi, kteří jsou v tomto ohledu otevření a nechávají se vést místem.

Postava Bailey v Ptáčeti (12letá dívka žijící v polorozpadlé budově se svým milujícím, ale nezodpovědným mladým otcem a nevlastními sourozenci, pozn. red.) třeba původně byla samý vtip – velmi extrovertní, energická. Na castinzích na tu roli jsme viděli stovky lidí. Na Andreu ale nejvíce zapůsobila – ona sama to nazývá „probuzením“, když ji něco něčím zaujme – podstatně introvertnější Nykiya Adamsová.

Tichá voda břehy mele, jak se říká. V Nykiye je totiž neuvěřitelná skrytá síla a nezávislý duch, a tím nás s Andreou zaujala. A to je ta radost této práce. Vydáte se na obří výpravu, a ne vždycky skončíte, kdy jste si mysleli, že skončíte. Změní to dynamiku celého filmu.

Andrea je v tomhle velmi otevřená. Někoho potká a zaujmou ji, a i když pro ně zrovna není žádná role, najde pro ně ve filmu místo.

V metru se cítím jako chycené zvíře, říká herec Franz Rogowski. Ve filmu Ptáče je zvláštní bytostí

Číst článek

Jak vůbec takový casting „z ulice“ probíhá?
Začínáme tím, že s lidmi mluvíme na kameru. Sledujeme, jak je jim to pohodlné a jak snadno ze sebe dostávají slova. Od této fáze – a je to velmi postupná fáze – jde o takovou kreativní dílnu. Nevěřím, že můžete někoho jen tak hodit do vody a čekat, že bude plavat. Musíte mu podat žebřík.

Vzdálenosti mezi jednotlivými kroky mohou být veliké, v závislosti na projektu nebo na konkrétním člověku, ale taky klidně mohou být docela malé, abychom vybudovali jejich jistotu a sebedůvěru. Nikdy nevíte, co ze sebe někdo může dostat. Když na to jdete příliš zbrkle, hodně často vám můžou věci uniknout.

A to je výhoda práce s režiséry, jako je Andrea Arnoldová – máme spoustu času.

To byla moje další otázka. Jak dlouho obvykle zabere obsazení takového filmu?
Casting Ptáčete trval skoro 18 měsíců, což je dost dlouhá doba. Jen obsadit hlavní roli Bailey nám zabralo rok. Dívala jsem se schválně do aplikace, kde si kupuju lístky na vlak. Ukazovala mi, že jsem ten rok projela snad tisíce kilometrů. Jako nějaký podomní prodejce! Jezdit za lidmi je ale velká část toho procesu. Nemůžete očekávat, že přijedou za vámi.

Film Rocks jsme obsazovali na východě Londýna. Další kola castingu jsme pak přesunuli do centra. Jedna z hereček, která se narodila a celý život strávila v Londýně, mi tehdy prozradila, že je to teprve poprvé, co se do centra města podívala.

Předpoklad, že každý má prostředky, sebevědomí a dostatek zkušeností na to, aby se vydal na casting do zdánlivě snadno dostupného centra Londýna, by tedy byl velmi zrádný.

Zvládáte někdy vypnout svůj profesní mozek?
Ne. Mému synovi je 13 let a vždycky je mu hrozně trapně z toho, jak zírám na lidi. Říká mi: „Už zase zíráš.“ A já říkám, že je to moje práce, takže prostě nemůžu přestat zírat. Nikdy jsem ale nikoho na ulici neoslovila, když jsem byla s ním.

Je to už součást mého uvažování. Považuji se za vypravěčku a neustále přemítám nad příběhy druhých. A to je podle mě ta báječná věc na castingu. Ráda spolupracuji s autorskými filmaři. Snažím se je vést k tomu, aby i při výběru zkušených herců vnímali jejich energii a přizpůsobili jí i scénář.

Ráda následuji individuální příběhy a energie, proto nemůžu nikdy přestat zírat na lidi. Když je vám třináct, tak je to ale podle všeho hrozná pruda. I pro mě je to vlastně v určitém smyslu prokletí. Když koukám na hrané filmy, vždycky sleduju obsazení a na mobilu si hledám, kdo je kdo.

Pokud chci opravdu vypnout, pustím si nějaký dokument. Ideálně něco o lidech, co slézají hory, protože to bych nikdy nezvládla. Obdivuji jejich odvahu.

Jednotvárné jako letištní hala

Je teď v britském filmu větší zájem o evropské herce? Ptám se i proto, že v Ptáčeti dostal roli báječného podivína v sukni německý herec Franz Rogowski.
Myslím, že se zvyšuje počet evropských herců, co mají v Británii své zastoupení. Více se také spolupracuje s evropskými hereckými agenturami. Mám pocit, že ačkoli Británie po brexitu celkem jasně řekla, že nechce být součástí Evropy, tak to moc dobře neodráží názor většiny Britů.

Těším se, co přinese další dekáda. Myslím si totiž, že přinese ještě bližší spolupráci, a to nejen po tvůrčí stránce. Jsem na to moc zvědavá.

Na sociálních sítích nedávno způsobilo docela velké pozdvižení, když režisér Sam Mendes oznámil, kdo bude hrát hlavní role v jeho čtyřdílné sérii filmů o osudech členů kapely The Beatles. Co říkáte na obsazování na základě internetové popularity? To totiž byla hlavní kritika, která v reakcích zaznívala.
S podobnými velkými projekty je to vždycky stejné. Rozumím tomu, proč obsadili zrovna tyto čtyři herce (Paul Mescal, Barry Keoghan, Harris Dickinson a Joseph Quinn, pozn. red.). Jsou to čtyři z našich nejslibnějších, nejzajímavějších herců. Věřím, že z toho Sam Mendes vyprodukuje něco skvělého.

Poslední otcovská volenka. Loňský festivalový klenot si razí cestu diváckými srdci

Číst článek

Nejsem na internetu, takže se tohle všechno ke mně dostává od mladších lidí, kteří se mnou pracují. Snažím se toho neúčastnit.

Já bych hrozně ráda nebyla na internetu a na sociálních sítích.
Pro mě to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy udělala. Někdo třeba nerozumí tomu, jak můžu zveřejňovat castingové výzvy, když nemám instagram. Odpovědí je, že to za mě dělají moji kolegové nebo jiní castingoví režiséři. Existuje mezi námi totiž určitá pospolitost. Není to ovšem jediná cesta, jakou se dostáváme k lidem.

A taky vím, že by sociální sítě zabíraly až nezdravě velkou část mého mozku.

To ovšem zní jako příjemně zdravý přístup v době, kdy čím dál častěji slýcháváme historky o tom, jak se obsazují filmy podle počtu sledujících.
To se v mém světě neděje.

Pamatuju si, že když jsme obsazovali snímek Rocks, tak jsem říkala režisérce Sarah Gavronové, že mám pocit, že lidé už se rodí s hereckým talentem. Neví o něm ale, dokud nedostanou příležitost. „Lajky“ nebo počet sledujících mi to neprozradí. Řídím se pravdivostí. Co působí pravdivě? Někdy může být i „internetové obsazení“ pravdivé.

Co mi na tom vadí asi nejvíc, je, že bychom nikdy neměli spoléhat jen na jednu věc. Já jsem například známá streetcastingem, a přitom valná většina projektů, na kterých jsem poslední dva roky pracovala, žádný streetcasting neměly. I tak tam řada lidí dostala svou první velkou roli.

Loni jsem zase točila s Lynne Ramsayovou a obsadily jsme Sissy Spacekovou a Nicka Nolteho. To nejsou žádní nováčci. To je další skvělá věc na této práci – stále se vyvíjí a každý projekt si žádá něco jiného. Možná by mě to ani nebavilo, kdyby ta práce byla pořád stejná.

Když už zmiňujeme Sissy Spacekovou a Nicka Nolteho, je potřeba říct, že mě vždycky moc potěší filmový návrat staré známé tváře.
Jsem velký fanoušek sedmdesátkového castingu. Nedávno jsem sledovala Cassavetesovu Ženu pod vlivem, kde měli hybridní casting. Cassavetes tam obsadil své rodiče a matku Geny Rowlandsové. Dětské obsazení působilo jako děti, kterým dovolili si hrát. Nepřipadali mi jako dětští herci. Bylo to pořádně neuspořádané obsazení plné osobností. To na tom obzvláště cením. Působí to živě.

2:37

Mortensen: Když film dobře obsadíte, máte půlku práce hotovou. Pak musíte dát stranou svoje ego

Číst článek

Nezajímá mě takové to komerční, uhlazené obsazení. Některým lidem to jde, můj styl to ale není. To spíš ty sedmdesátky.

Sociální sítě způsobily ještě jednu věc, a to jakousi honbu za dokonalostí, která sžírá zejména mladé lidi. Tahle zhoubná představa, že to, jak vypadáte, je na vás tou nejzajímavější věcí, a tak si teď všichni opravují zuby, vyhlazují tváře a žehlí vlasy. Když se ale podíváte na filmy ze 70. let, uvidíte tam samé zajímavé, jedinečné lidi. Kéž bychom našli sebejistotu se k tomu vrátit.

Ve Velké Británii se možná až příliš přikláníme ke Spojeným státům americkým. Mám ale pocit, že bychom se měli více opřít o naše evropanství. Žijeme tu ve velmi rozmanitém společenství.

Teď se stává, že přijedete do New Yorku a vypadá to tam jako všude jinde. Globalizace dospěla do bodu, kdy to všude trochu připomíná letištní odletovou halu. Téhle jednotvárnosti bychom se měli zbavit.

Rozhovor vznikl během návštěvy Lucy Pardeeové na přehlídce Dny evropského filmu, kde se ve spolupráci s filmařskou vzdělávací platformou Cinergy konala také její masterclass.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít