Hilde Coppiová se účastnila aktivit skupiny nazývané Rudá kapela nebo Rudý orchestr. Byla zatčena, vyslýchána a odsouzena v pokročilém stupni těhotenství. Ve vězení porodila syna Hanse, kterého pojmenovala po svém muži, rovněž odbojáři.

Andreas Dresen a scenáristka Laila Stielerová, režisérova dlouhodobá spolupracovnice, nás s Hilde seznamují v prvním záběru na záhoncích s jahodami. Vzápětí je zatčena a bez odporu odvezena k výslechu. Jako by to vystihovalo celou trajektorii filmu a jeho pojetí hrdinství.

Žena, která naprostou většinu své láskyplné pozornosti věnovala nejbližším, se za hrdinku dozajista nepovažovala a o svobodě a spravedlnosti nemluvila velkými slovy. K protinacistické činnosti se dostala skrze své přátele v létě roku 1942.

Nežila pro sebe, ale pro druhé

Na otázku soudce, proč tzv. aktivity proti Říši podporovala, odpoví „protože jsem milovala manžela“, a ne politickou proklamací, protinacistickým výkřikem nebo strategickým kličkováním, pro které už v tu chvíli stejně není žádný prostor.

Na otázku kněze, co ona sama chce jako své poslední přání, nemá jasnou odpověď. „Musím jít,“ napíše své matce. „Nejtěžší loučení už mám ale za sebou,“ dodá s tím, že syna už musela odevzdat dozorkyni.

Andreas Dresen se ve filmu soustředí na vystižení jejího skromného hrdinství, přijetí nabízené role a s ním spojeného osudu, na lásku v době, která jí nedopřála šanci. Scénář Stielerové sice upozaďuje všechny ostatní postavy odboje a koncentruje pozornost na Hilde, ale neformuluje snímek ani jako feministický statement, ani jako politickou deklamaci.

Dresen usiluje o to, aby s humanismem a realismem zachytil nejednoznačnosti a nesklouzl k plakátovým klišé, která se s odbojáři pojila (nejenom) ve východním Německu před rokem 1989.

Nepřifukuje odbojářskou činnost do podoby partyzánského odporu s velkým dopadem. Jde o poslech zakázaných informací, trochu radiotelegrafie, šíření letáků a informací pro příbuzné zajatých vojáků.

Navzdory množství uniforem tedy ve filmu téměř nezahlédneme nacistické symboly a rudé vlajky s hákovými kříži. Mezi nemocničními sestrami, dozorci a dozorkyněmi jsou lidé jednoznačně sloužící nacismu, ale s různou mírou citu i odtažitosti vůči křehce působící Hilde.

Podobně odstíněná je i Hilde, která se zamiluje do svého budoucího muže, i když má přítele na frontě. Hrdinku s nasazením, citem pro neokázalý šarm a tiché odhodlání ztvárnila Liv Lisa Friesová, mezinárodnímu publiku známá ze seriálu Babylon Berlin.

Romance a drama na přeskáčku

Dresen příběh filmu S láskou, Vaše Hilde vypráví nelineárně, střídá scény odbojové aktivity a osobního života v roce 1942 s vězeňským životem roku následujícího. Usiluje tím hlavně o kontrast bezstarostného letního života s přáteli a vězeňského utrpení. Styl jednotlivých scén pak přizpůsobuje dalším okolnostem.

Nejvýraznějším prvkem filmu jsou každopádně intenzivní scény z roku 1943 se zaměřením na fyzické aspekty. Scéna prohlídky nahé těhotné ženy při uvěznění, porod ve vězeňské nemocnici, Hildino rozloučení s miminkem před popravou, poslední rozhovor s knězem.

Dresen na ně klade důraz nepřerušovanými záběry, které zdůrazňují emoce. Klíčovou roli v nich hraje ženské tělo, a to například i v dialogu s knězem. Při něm má Hilde na vězeňské hazuce skvrny od mateřského mléka. Zmínit tyto sekvence je dobré také proto, že pro publikum z řad rodičů malých dětí mohou být nejenom srdceryvné, ale až těžko snesitelné.

Jinak je ovšem S láskou, Vaše Hilde spíš tradiční snímek, a to jak z hlediska německé kinematografie, tak formálního provedení.

Němečtí tvůrci v posledních letech připravili o domácím protinacistickém odboji více filmů, s ženskou hrdinkou to byly například Poslední dny Sophie Schollové, pojaté ovšem více jako spektákl. Dresena zajímá spíš intimita. O samotné Rudé kapele (spíše než o samotné Hilde Coppiové) už také existuje seriál a filmy.

Slabinou Dresenova filmu jsou jednak některé stylové a vypravěčské volby, jednak také samotná romance předcházející uvěznění. Ta trpí nejenom tím, že film skáče v čase tam a zpět, ale také prostým faktem, že kromě Hilde Coppiové snímek nemá žádnou jinou skutečně zajímavou a zapamatovatelnou postavu, která by se na Hilde delší dobu vázala.

Manžel Hans Coppi je ve filmu trestuhodně neprokreslenou postavou. Během věznění se pak kolem hrdinky pohybuje lidí víc (kněz, bachařka, spoluvězeňkyně atd.), ale mají pouze jednotlivé zajímavé a vypovídající momenty.

Z průměru nahoru a zase dolů

Andreas Dresen dříve točil částečně improvizované až (polo)dokumentárně působící snímky jako Nočňátka, Sedmé nebe nebo Láska na grilu. Neformální prostředí a autenticita z nich dělají výrazná díla.

Specifický, koncentrovaný a bolestně přesný snímek Konečná uprostřed cesty z této zkušenosti těží. Vypráví o muži, otci od rodiny s nádorem na mozku, a zůstává Dresenovým nejintenzivnějším počinem.

Snímky Když jsme snili (o východním Německu po pádu Berlínské zdi) nebo Rabiye Kurnazová vs. George W. Bush (tragikomedie o turecko-německé matce, která bojuje za svého syna uvězněného v Guantánamu) vznikly podle předem klasicky připravených scénářů. Jejich vyprávění je nevyrovnané, ne-li selhávající jako v zapomenutíhodné komedii Whisky s vodkou.

S láskou, Vaše Hilde rozhodně patří mezi nejlepší filmy z druhé jmenované části režisérovy filmografie. Člověk by ostatně musel mít srdce z kamene, aby v hledišti kina emotivně nezareagoval na dobře herecký provedený osud statečná a skromné Hilde Coppiové ve vězení.

A tak je Dresenova novinka upřímná, díky své skutečné hrdince i silná, ale vypravěčsky pokulhávající podívaná.

Historické drama S láskou, Vaše Hilde mělo v českých kinech premiéru 23. dubna 2025. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít