Snímek režisérsko-scenáristicko-producentské dvojice Scott Beck a Bryan Woods je komorní podívaná, která stojí a padá s dialogy. Nejprve buduje podivná očekávání a pak postupně otevírá labyrint zvrácené víry.

Tvůrčí dvojice spoléhá podobně jako v případě své hororové franšízy Tiché místo na rozvíjení základního nápadu. A pochopitelně na svou hlavní hvězdu, díky které Beck a Woods film prodají publiku.

Od krasavce k sociopatovi

Trochu překvapivě nejde o první hororovou roli Hugha Granta, protože už v roce 1988, kdy mu bylo 28 let, hrál v hororové komedii Doupě bílého červa od režiséra Kena Russella podle draculovského klasika Brama Stokera.

Známý je ale samozřejmě hlavně díky rolím anglických krasavců, gentlemanů a elegantních mužů z vyšší společnosti. Publikum si ho ale pamatuje z romantických filmů jako Deník Bridget Jonesové, Notting Hill, Čtyři svatby a jeden pohřeb, Láska nebeská nebo Rozum a cit.

Méně sympatické postavy s podivným twistem nebo dokonce socio- až psychopatickým chováním předvedl především v posledních letech.  V umpalumpovské groteskní poloze jsme ho viděli v muzikálu Wonka, jako zločinný a zneuznaný herec Phoenix Buchanan se objevil v dojemném pohádkovém Paddingtonovi 2 a „navážno“ patologickou postavu ztvárnil v seriálu Mělas to vědět.

Také jeho veřejná pověst dnes kolísá někde mezi stylově suchým britským humorem a nerudným až misantropickým sarkasmem.

Vítejte v domě pana Reeda

Grantův pan Reed, ke kterému dorazí mormonská dvojička Barnesová a Paxtonová, je podivný patron. Navenek se jeví jako stárnoucí sympaťák ve svetru, který rád pozve příchozí dál, aby nestáli venku v nečase. Doma voní borůvkový koláč a na zdi visí obrázek s nápisem „bless this mess“.

Ty zdi ovšem obsahují množství kovu, blokujícího mobilní signál. Dům disponuje minimem oken, zato je vybaven dlouhými chodbami a hned za domem je navršený kopec, pod který ty chodby ústí.

Reed je inteligentní člověk, pyšný na svoje vědomosti i na porůznu posbírané paralely, se kterými by jistě úspěšně přispíval do kulturních válek třeba ve facebookových skupinách, hádajících se o významu náboženství v dnešním světě. Církve mu připadají jako synonymum manipulace, ovládání druhých a simulace. Jako mnohokrát přeprodané zboží.

Knihu Mormonovu, se kterou misionářsky přicházejí sestry Barnesová a Paxtonová, Reed velmi dobře zná. Jak sám nenápadně, ale hrozivě pronese, ochutnal přece postupně všechny věrouky a pak si – bohužel! – našel vlastní. Nesleduje příběhy o vyvolených, on sám se cítí být vyvolený.

Reed je podivný, nepříjemný, „cringe“. Rádoby roztržitě a roztomile vítá dvě mladé dívky, a pak je poučuje, občas pronese něco dost trapného nebo nevhodného a hned se za to omlouvá. Blahosklonně „mansplainuje“, intrikuje a utahuje smyčku. Klade otázky, zdánlivě dává na výběr a sám se snaží otázkám vyhnout. (Nebo se jim vyhýbá scénář.)

A tady je film Scotta Becka a Bryana Woodse asi nejpůsobivější. Jednak stejně jako mladé hrdinky ještě nevíme, do jaké hry nás chce vtáhnout, jednak balancujeme na hraně černého a bizarního humoru, i trochu cynicky, mezi perspektivou hostitele a perspektivou pozorovatelskou. I když do situace vplouváme společně s dívkami a cítíme jejich ohrožení.

Čím odpornější a sofistikovaně zlý Hugh Grant je, tím líp pro nás, uvědomujeme si při sledování filmu.

Pozor, modlení funguje!

Heretik by totiž rozhodně rád býval víc než jen brutální komorní krvák. Usiluje o sofistikovanou žánrovou podívanou, která má co říct k civilizačním tématům, podstatným pro současnost. A která je typická i pro studio A24, pod jehož křídly film vznikl a dostává se k divákům.

Bylo by mimo jiné mnohem lepší, kdyby scénář zvládl pana Reeda nenechat lhát, ale nutil ho odpovídat výhradně pravdivě.

Přes mnoho slov a také skrze některé předvídatelné a některé neodhadnutelné zvraty proklouzne Heretik pouze k neuspokojivému, povšechnému závěru. Nevěřit v Boha nebo cokoli transcendentního není děsivé. Ani nevědět není děsivé. Pouze chovat se nelidsky je opravdu děsivé.

A pozor, upřímné modlení funguje. Ne proto, že by Bůh člověka vyslyšel a něco ovlivnil svou bezmeznou silou, ale proto, že je jako čin a jako snaha samo o sobě krásné. Pochybnosti o víře anebo oprávněné námitky proti chování církví v dějinách i v současnosti jsou na místě. Čistá víra je ale čistá víra.

Horor Heretik měl v českých kinech premiéru 21. listopadu 2024. 

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít