Nemusí se to tak zdát – zejména po tom, co jsme viděli, jakými nástrahami pro ně v prvním filmu byly předměty běžné domácí potřeby, jako jsou svícny nebo hřebíky – ale rodina Abbottových opustila bezpečí svého zvukotěsného domova a vydala se vstříc neznámému.

Ještě předtím ale krátký pohled na začátek toho všeho, na příslovečný první den, kdy se na Zemi poprvé objevila monstra, která loví podle zvuku. S vědomím toho, jak bude vypadat realita za něco přes 470 dní, se každý bezmyšlenkovitě vydaný ruch – každé bouchnutí dveří od auta, každé zazvonění telefonu, každý krok – zdá být mrazivou předzvěstí katastrofy.

Tady se začnou postupně drobit náznaky toho, co teprve přijde – ať už jde o motivace postav, nebo konverzace, které se později ukážou být doslova životaspásné. A taky se tu poprvé objeví blízký rodinný přítel Emmett (Cillian Murphy).

Asi nikoho nepřekvapí, že právě zarostlý samotář s vlastní dávkou osobních traumat se stane významnou, ačkoli zpočátku nepříliš ochotnou pomocnou rukou pro Evelyn (Emily Blunt), obzvlášť když po událostech první části musí sama zajistit bezpečí svých tří dětí Regan (Millicent Simmonds), Marcuse (Noah Jupe) a dosud nepojmenovaného novorozeněte schovaného do vystlané krabice s přísunem kyslíku.

Pokračování Tichého místa totiž začíná jen několik okamžiků poté, co to první skončilo. Na zármutek nezbývá čas. Abbottovi mohou pouze popadnout to nejdůležitější a vyrazit na cestu, kde se budou muset obejít bez moukou zasypaných cest a spolehlivých zásob. Svět obklopující jejich odlehlou farmu je hlasitý a nepředvídatelný – a jak to tak vypadá, nepřítelem v něm už nejsou jenom mimozemští zabijáci.

Kde byl první snímek chvílemi až rozjímavým příběhem o možnostech komunikace v rámci rodiny, která se vyrovnává s bolestí za hrozivých podmínek, což z něj v rámci žánru dělalo vskutku pozoruhodný kousek, tam sequel už v mnohém nevybočuje z modelu tuctovějších hororů, v nichž jde o přežití.

Jsou tu náznaky, že by tvůrci milerádi navázali na kouzlo původního Tichého místa, ale řada věcí jde proti nim. Přidávají do děje neodolatelné paralely, kterými přímo odkazují na scény z předchozího filmu. Opakují dokonce i tklivé hudební motivy Marca Beltramiho, které sice neztratily nic na svém děsivém půvabu, ale podruhé už tak nějak z principu nejsou tolik efektní.

Zápletky k vyprávění se v tomto fiktivním světě rozhodně najdou, stejně jako se najdou končetiny, které by se po vzoru památného setkání chodidla s vytaženým hřebíkem daly zmrzačit. Najednou ale ona povídková třídenní struktura nestačí.

Tentokrát je tu méně opatrnosti a mnohem více zvuku a všechno se odehrává v možná až příliš lehce čitelných vzorcích, kdy se detailem kamery nejdříve představí obtíž (ať už jsou to záklopky skrýší, docházející kyslík, nebo plačící dítě) a později se problém uvede do praxe s tím, že se rozdělené příběhové linky seběhnou v koncentrovaných napínavých sekvencích.

Na prozkoumání nových hlubších témat nezbývá prostor, ani pro ně není dostatečný základ. Kde totiž první film mohl pracovat s neznámem a pozadím diváky neviděných 470 dnů, tam pokračování raději sahá po doslovnosti.

Působí to tedy všechno tak, že by nové události mohly přinést ovoce až ve třetím dílu. Do té doby je ale Tiché místo: Část II celkem průměrným hororovým masakrem. Jen je to s hořkou příchutí toho, že Krasinského sága měla na mnohem víc – nebo se naopak nemusela ságou vůbec stávat.

Snímek Tiché místo: Část II je v kinech od 10. června.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít