Když chce autor donutit své postavy k dramatické konfrontaci, zavře je – ať už z jakéhokoli důvodu – do jedné místnosti. A pokud k tomu chce přidat trochu dobrodružství, pošle je na roadtrip.

Je to celkem elegantní způsob, jak nechat své charaktery v lehce ponorkové atmosféře se vzájemnými křivdami a výčitkami podusit a zároveň psychologicky vykreslit. V případě nové dramedie Jiřího Vejdělka pak jde o obzvlášť uhlazené střetnutí matky a dcery, jelikož se v převážné většině odehrává v nablýskaném červeném veteránu.

Za rozhodnutím vzít otcovu opečovávanou volhu na projížďku stojí poměrně jednoduchá pohnutka. Když po jeho smrti prochází matka Eva (Eliška Balzerová) s dcerou Terezou (Tatiana Vilhelmová) jeho oblečení, najdou v náprsní kapse saka obrázek dvou postav. Co by se mohlo zdát jako nevinná Terezina dětská kresba, se ukáže být dárkem od jakéhosi Tomáše pro svého tátu. Jedináček Tereza si z toho vyvodí, že její otec musel mít nemanželské dítě, které před nimi celé roky schovával.

Otrávená z věčného odpočívání po léčbě rakoviny si Tereza na matce vymůže, aby se tajemného Tomáše pokusily najít. Nalézat by se mohl na adrese jedné z otcových bývalých bokovek (Hana Maciuchová, Vilma Cibulková, Eva Holubová). I když Eva nejdříve s plánem nesouhlasí, nakonec se odhodlá jet proto, aby se prý na vlastní oči přesvědčila, jak moc její sokyně v lásce stačily zestárnout.

Na první pohled nenáročný příběh o vyrovnání se s minulostí a přítomností v sobě skrývá docela komplexní charakterové drama a příjemnou komedii. (Ten tón lehkého překvapení zde zaujímám především kvůli tomu, co tuzemská kinematografie nabízí v současné době normálně.)

Hlavní postavy Vilhelmové a Balzerové jsou komplikované ženy, s jejichž motivací se dá snadno sympatizovat. Odhodlanost Vilhelmové vychází z toho, jak k ní změnilo přístup okolí i její manžel po chemoterapii („Naposledy mě pořádně objal v březnu. Byl vítr, tak se bál, aby mě neofouklo.“), Balzerová si zase vyčítá, že kdy přišla s návrhem, aby bylo její manželství volnější. Přináší to poměrně svěží a zcela realistickou perspektivu do mainstreamové komedie, která si často vystačí s trojí typologií žen: hysterkami, stíhačkami a hypersexualizovanými dekoracemi.

Ačkoli sledovat ústřední dvojici je čirá radost, jsou to vedlejší postavy mrch Maciuchové a Cibulkové, jimž Vejdělek přiřkl ty nejlepší gagy a šibeničně krátkou stopáž.

Na tom, že se toho moc nedozvíme o vedlejších mužských postavách (Martin Myšička, Bolek Polívka), nakonec nesejde, protože svoji úlohu splní. Je to však právě v jejich přítomnosti v závěru filmu, kdy se Vejdělek začne uchylovat k patetizaci a fraškovitosti dosud jinak milého, k vulgarismům ani stereotypům se neklonícího humoru.

Tátova volha i přesto potěší nejen ženy toužící po uvěřitelnější filmové reprezentaci, ale také příznivce západočeského nářečí („tátovo kaktusy“), půvabných starších aut nebo kvalitního herectví. Nejvíce si však snímek užijí ti, co v uplynulých letech marně čekali na českou komedii, která by nebyla jen přehlídkou absolutního nevkusu a bezbřehého product placementu.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít