Dali jsme si špagety a naše diskotéka nebrala konce. Martin Kyšperský vzpomíná na Jiřího Černého

„Kdybych místo desítek pořadů Jiřího Černého zažil jen jeden, nikdy bych na něj nezapomněl. Kdybych nečetl jeho články v časopisech a průvodní slova na obalech desek, jsem si jistý, že by moje vlastní přemýšlení o hudbě postrádalo maják. Člověk s hlavou a taškou plnou hudby. Laskavej a poctivej chlap. Jirka.“ Na setkávání s Jiřím Černým vzpomíná hudebník Martin Kyšperský z brněnské kapely Květy.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jiří Černý

Jiří Černý zemřel ve věku 87 let | Foto: Tomáš Vodňanský

Poslechový večer věnovaný kapele The Velvet Underground začal větou, která mi utkvěla: „Tolik, kolik je vás tady dnes, na tuhle kapelu v době, kdy natočila všechny ty krásné desky, nikdy nepřišlo.“

V plném sále se rozlil pocit spiklenectví. Já ale věděl, že všichni ti lidé tu nejsou jen proto, že chtějí snít o sametovém podzemí šedesátých let. Do klubu Leitnerova se na Jiřího Černého chodilo, ať už se rozhodl uvést cokoli.

Charisma, pracovitost, intuice

Jak se z člověka stane v jeho oboru hvězda? Na to není recept. V případě Jirky to ale byla kombinace dvou faktorů. Za prvé charisma muže, který byl jednoduše fér. V tom, jak s lidmi mluvil, jak uvažoval o hudbě.

Za druhé nesmírná pracovitost trvající tolik let, že to bralo dech. Někdo by mohl říct, že měl taky štěstí a byl ve správnou chvíli na správném místě. Ale na tohle já moc nehraju.

Ve věku 87 let zemřel kritik Jiří Černý. Jako první nehudebník byl uveden do Síně slávy cen Anděl

Číst článek

Ano, tisíce lidí ho znaly už v šedesátých letech, kdy se svojí ženou připravoval rozhlasový pořad Na houpačce – nejspíš první hitparádu objevující hudebníky od Karla Kryla až po Petra Nováka, který své písničky natočil na bídném domácím gramofonu a přesto jimi omámil celý národ.

Pozvat ho do vysílání ale chtělo intuici. Ten pořad si Jiří zkrátka vůbec nemusel vydupat ze země, stejně tak jako nemusel napsat knihu o The Beatles v době, kdy nikdo nevěděl, jak ovlivní popkulturu.

Chodil taky do divadel malých scén, byl v kontaktu s vážnou hudbou. Nechal si od přátel vozit desky ze Západu a zažíval u nich tak silné chvíle, až bylo nutné se o to podělit.

Myslím si, že právě touha věci sdílet stála za půl století objíždění republiky s taškou desek. Radost, že dokud lidé věnují pozornost a čas hudbě, nemůže být tak zle, a to ani v časech, kdy byl pro svou nekompromisní povahu vyhozen z práce nebo když nesměl publikovat.

Knížka k podpisu a láhve vína

Jeho vysoká postava nešla přehlédnout ani na debatách a koncertech pořádaných v listopadu 1989.

Právě tak nešlo než být spokojený s komentáři v seriálu Bigbít, který jsme s kluky ze školy milovali. Jiří tam mluvil o věcech, kterým rozuměl – jasně, stručně a zábavně.

Považuji za zázrak, že jsem prosadil první desku Karla Kryla, říká oceněný hudební publicista Jiří Černý

Číst článek

Nejvíc si ale pamatuju, jak v brněnském programu klubů zkoumám, jestli Jiří Černý přijede i k nám. V dobách před internetem bylo snadné myslet si o kapelách a zpěvácích úplné nesmysly.

Ještě snadnější ale bylo dozvědět se pravdu: Jirka k informacím přidával zajímavé kontexty a svou zkušenost. Hodně lidí si na jeho pořady chodilo odpočinout a zasmát se.

Pamatuju si zcela přesně na chvíle, kdy z reproduktorů dozněla píseň a já – obklopený spoustou dalších lidí, kteří ani nedutali – měl chuť zvednout ruce a zatleskat. Tak moc jsem byl v tom.

Ale tleskalo se až na konci pořadu, kdy se Jirka klaněl a já zíral na jednu skvělou věc. Vedle pódia stáli v řadě jeho přátelé a kromě knížek k podpisu mu nosili láhve vína, pálenku, koláče, domácí klobásy. Jiřího bylo dost těžké nemilovat.

Soukromá diskotéka u špaget

Samozřejmě jsem si nesmírně přál, aby se mu líbila i hudba, kterou sám dělám. Když mi začali kamarádi psát, že nás ve svých pořadech pouští a pěkně o nás mluví, bylo mi, jako bych šel metr nad zemí.

Z opatrných pozdravů se stalo přátelství a jednou jsem pozval Jirku k sobě domů. Uvařil jsem mu špagety. Můj kuchařský repertoár je bída, ale dělal jsem, co se dalo. Situace byla legrační, protože oba nás trápil neduh: on měl nedlouho před operací a já se belhal o holích se zraněnou nohou.

2:50

Chybí mi koncerty, povzdechl si hudebník Kyšperský. Na netradičním turné si tak zahrál i v dětském pokoji

Číst článek

Dva lazaři se zhroutili u gramofonu a jejich soukromá diskotéka nebrala konce. Mluvili jsme ale i o rodinách, o pilotech ve druhé světové válce, o hippies, o tom, jak ho bavilo psát o sportu a dost i o holkách.

Po mnoha zdravotních kolapsech se Jiří vždycky vrátil k ježdění po klubech, což jsem bral trochu jako samozřejmost. Tohohle bouráka přece jen tak něco nesloží! Po jednom z pořadů v jeho oblíbeném klubu Leitnerova jsem mu chtěl pomoct s taškou desek, ale řekl mi, že kdybych mu ji nesl, připadal by si jako dědek.

Chtěl jen, ať ho doprovodím. Šel klopýtavě a ztěžka a já čekal, že pro něj někdo přijede. Nezdálo se mi prostě reálné, že by řídil sám. Došli jsme k autu, on uložil tašky do kufru a zeptal se mě, o kom bych si přál, aby mluvil příště.

Řekl jsem jméno jednoho kultovního, ale ne zrovna masově známého zpěváka. Jirka zasněně přikývl a odpověděl: „O něm bych mluvil moc rád, ale byli bychom tam nejspíš jen my dva. No, ale i tak to udělám. Člověk nesmí být posera.“ Potom mi podal svoji velkou dlaň, nasedl a odjel.

Kdybych místo desítek jeho pořadů zažil jen jeden, nikdy bych na něj nezapomněl. Kdybych nečetl jeho články v časopisech a průvodní slova na obalech gramodesek, jsem si jistý, že by moje vlastní přemýšlení a psaní o hudbě postrádalo maják. Člověk s hlavou a taškou plnou hudby. Laskavej a poctivej chlap. Jirka.

Martin Kyšperský Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme