Kapela The Swell Season se vrací do Česka. ‚Američané jsou vášniví, Češi víc rezervovaní,‘ říká Irglová
„Prima sezona“ je zpátky! Tedy alespoň stejnojmenná skupina (The Swell Season), kterou před lety založili držitelé Oscara Markéta Irglová a Glen Hansard. Znovu se totiž setkali v nahrávacím studiu a připravují i dva koncerty v Praze a v Brně. „Hodně posloucháme, moc se neprojevujeme. V sále je takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík,“ hodnotí Irglová české publikum v rozhovoru pro Český rozhlas.
Žijete dlouhodobě na Islandu – co vám to místo dává a jak ovlivňuje vaši tvorbu?
V našem studiu na Islandu máme velké okno. Z něj vidím hory, moře, stromy. Lidé, kteří znají moji hudbu, asi vědí, že pro mě je příroda velice důležitá. Mám ráda její otevřenost a tady ji mám hned za domem. Je to jiná příroda než v Česku, kde jsem vyrůstala – tam je vše zelené, plné stromů, kopců a řek. Tady je příroda dravější, trošku holá, ale má svoje kouzlo. A já se k němu dostávám víc a víc.
Je pro vás důležité udržovat si kontakt s Českou republikou – třeba i z profesního důvodu?
Ano, určitě. Čím jsem starší, tím víc si – možná i díky té vzdálenosti – uvědomuju, co pro mě znamenají moje české kořeny. Jak se to ve mně projevuje, co mi to dává do osobnosti, do charakteru. Myslím, že mi tenhle proces hodně dává i v tvorbě.
Vaše aktuální tvorba je opět i s Glenem Hansardem. Jaké to je po tolika letech s ním znovu nahrávat ve studiu?
Je to velice příjemné. Nebyla jsem si jistá, jak to bude vypadat – jestli nám to bude pořád fungovat, jestli se změnila naše dynamika, nebo jestli si to budu užívat jako dřív. Ale ukázalo se, že to funguje. Pořád vznikají písničky, když se ocitneme ve stejné místnosti, a hlavně nás to baví a líbí se nám ta tvorba, která při tom vzniká.
Hudba na turné
Byl nejdřív nápad na společné koncerty, nebo na novou hudbu?
Vlastně nová tvorba vznikla díky tomu, že jsme měli domluvené koncerty v Americe. Připadalo mi lepší pustit se do turné s nějakou novou hudbou – i kdyby to byla jen jedna nebo dvě písničky.
Sešli jsme se u nás ve studiu na Islandu s tím, že nahrajeme něco nového, co půjde ven před turné. A když jsme ve studiu byli, zjistili jsme, že těch písniček je mnohem víc. Potřebovali jsme víc času, a tak jsme pokračovali i po turné. A vznikla z toho obsáhlejší tvorba.
Jak se vaše hudba za těch dvacet let proměnila? Cítili jste, že je tam něco nového?
Je to zvláštní. Mám pocit, že já mám svoji tvorbu, Glenn má svou, a když se dáme dohromady, vzniká něco z kombinace těch dvou proudů. Nějaká třetí ingredience, kterou nepřináší ani jeden z nás, ale přesto tam je. Někdy mi to přijde skoro jako alchymie.
A to zůstává stejné – to jsem si všimla, že se nezměnilo. Co se změnilo, je asi to, co přináším já – díky tomu, že mám víc zkušeností než dřív, jsem si jistější v tom, co do společné tvorby přináším. A to mění můj pocit z tvorby a možná i výsledek.
Jaký je pocit, když hrajete na pódiu v Americe? A jaký, když hrajete v Česku?
To je zajímavá otázka. Musím se přiznat, že je to jiné. V Americe máme odjakživa strašně fajn publikum – lidé za námi stojí na milion procent. Nevím, jestli je to kvůli úspěchu filmu nebo jejich vlastním příběhům, které si do té hudby promítají. Ale Američané jsou vášniví, umí se za věci postavit a projevit se.
V Česku mám pocit, že lidé nás podporují stejně, ale jsme víc rezervovaní. Ta láska k hudbě je tam taky, ale projevujeme ji jinak – hodně posloucháme, moc se neprojevujeme. V sále je takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík.
V Americe jsou lidé vokálnější. Je to fajn pocit v obou případech – ale nemůžu říct, že by mi jeden způsob vyhovoval víc než druhý. Hraju strašně ráda i v Česku. Jen už jsme s Glennem v Česku dlouho nehráli – několik let, pokud si pamatuju.
A co mohou čeští fanoušci očekávat od chystaných koncertů?
České koncerty budou stejně jako ty ostatní – namíchané ze starší a novější tvorby. Starší písničky z filmu nebo muzikálu máme pořád rádi a rádi je hrajeme. Jsou nám blízké, nehrajeme je jen proto, že se to očekává. Baví nás pořád. A dnes už máme i nové písničky, které rádi mícháme s těmi starými. Jsou tam i písničky z mých a Glennových sólových desek. Takže vzniká taková hezká směs.
‚Více než soška‘
Od premiéry filmu Once a slavné písně uběhlo už přes sedmnáct let. Kde je dnes Oscar?
Je tady se mnou, ve stejné místnosti, kde teď sedím. Sedí tady u okna. Každý den se na něj dívám, někdy ho tak pohladím po hlavě.
Dodává vám inspiraci? Je to takový talisman?
Ano, určitě. Oscar pro mě znamená hodně. Ta soška mě nejen reprezentuje, ale navíc je strašně krásná. Mám zlato ráda odjakživa, takže i z toho úhlu pohledu je pro mě hezké, že ji mám. Není to něco, co bych chtěla zopakovat – úplně mi to stačilo jednou. Ale připomíná mi, že i to, co si člověk nedokáže představit, že je možné, nakonec možné být může.
A stane se, že se ráno vzbudíte a řeknete si: „Jak je to vůbec možné? My jsme dostali Oscara.“
Po tolika letech už asi ne. Už o tom takhle nepřemýšlím. Je to dlouho, už jsem si to nějak zpracovala. Každý rok si to připomenu – když běží Oscarové přenosy, když zmíní náš projev. Tak si to aspoň jednou za rok znovu prožiju. A tím si to každý rok víc a víc vstřebávám.
Ale někdy, když vidím záběr z toho večera, jak stojíme na pódiu, zasáhne mě to jinak. Říkám si: „No jo, fakt jsem tam stála.“ Někdy mi to přijde jako minulý život. Od té doby se toho stalo hodně, člověk dospívá, mění se, a některé etapy života se pak zdají být součástí jiné verze sebe samého. Ale jo, někdy mě to chytne – buď skrze vizuální vzpomínku, nebo když slyším tu písničku. A říkám si: „Wow, to bylo fakt úžasné.“ Jsem za to vděčná pokaždé.
